Veselé ukřižování!

Rekonstrukce utrpení Krista je v některých částech Filipín oblíbenou tradicí. Přestože ostrovy nazývají silně modifikovanou verzi katolicismu jejich státním náboženstvím, dobrovolné ukřižování není církví postihováno. Každoročně tisíce lidí proudí do San Fernando Manila proto, aby povzbudili (a bili) zúčastněné mučedníky.

Samotný obřad je prodchnut tradicí, což může vysvětlovat vlny pobouření proti iniciativě veřejného zdraví, která usiluje o používání sterilizovaných hřebíků a nařízení očkování proti tetanu pro Kristy, které by je chránilo před infekcí. Další průlom v tradici se objevil, když byli kající se hříšníci osloveni, aby zajistili během jejich pouti více pitné vody, která by zabránila dehydrataci. A celá tato věc je sponzorována Coca Colou.

Když jsme se doslechli, že náš přítel, fotograf Martin Fengel, navštívil tuto událost, zavolali jsme mu, abychom zjistili, jestli je stále pořád stejná zábava ztlouct někoho dva dny před tím, než je přibit hřebíky na kříž.

VICE: Jak jste se dozvěděl o obřadech ukřižování v Manile?
Martin Fengel: Účastnil jsem se projektu, který byl svázán s Goethe Institutem, a tam jsem se setkal s tímhle člověkem z organizace Doctors Without Borders, který mi řekl o tom, co se děje v San Fernardu kolem Velikonoc. Říkal, že tam ukřižují lidi a že bychom to měli shlédnout. Přijeli jsme tam jednoho dne zrána a obřady už probíhaly ve vesnici, kde jsme viděli skupinu sebemrskajících se lidí.

Kdy přesně se lidé nechávají ukřižovat?
Na Velikonoce. Všichni se sejdou na návsi na Velký pátek. Jsou zde také lidé, kteří si udělali brnění Římanů z kartonu. Potom ti, kteří mají být ukřižováni, jsou štváni ulicemi k místu ukřižování.

Co se děje pak?
Dva dny před Velikonocemi se začnou hypnoticky modlit jako v mantře a bijí se. Potom se zastavují u menších kostelů a vrhají se k zemi. Kněz z toho kostela jim žehná a oni pokračují k dalšímu kostelu. Tak to probíhá celý den a oni jsou biti a kněží jim žehnají. V každém kostele jsou biti různými nástroji: provazy s uzly, holemi, čímkoliv, co je po ruce. Také děti přicházejí a bijí je.

Jsou biti dětmi?
Ano, jsem přesvědčen, že si děti myslí, že je to zábava. Přiznám se, že jsem byl ještě více v šoku, když jsem se dozvěděl, že lidé, kteří podstupují proces ukřižování, jej považují za absolutně normální věc v životě.

A co rodiče?
Ti tam byli také a tvářili se velmi pobaveně. Nechali dělat děti cokoliv, co se jim zachtělo.

Zvládne každý nechat se ukřižovat, nebo to někdo vzdá?
Každý to chce zvládnout tím nejtvrdším způsobem. Ukřižování je veliké finále, není lepší cesty jak dojít ke spasení. Pro mne je to skutečně ujeté: bylo tam plno krve, mají otevřené rány a krev se žene ven.

Jaká sorta lidí chce být ukřižována?
Byli velmi rozdílní. Je to hodně osobní záležitost. Jedou tam lidé z celých Filipín. Myslím, že se po tom cítí skvěle. Před pár dny jsem četl článek, ve kterém se psalo o policejním veliteli, který pár lidem nabídl, že smaže jejich drobné přestupky, když se nechají ukřižovat.

Zpátky k Římanům. Když Kristové dorazí, tak oni je sekají meči?
Přesně tak, ale je zde lékař, který na celou věc dohlíží. Byly jisté stížnosti, protože nějací lidé si přinesli vlastní hřebíky. Lékař jim řekl, že musí použít hřebíky, které jsou připravené na místě, protože jsou čisté a už tu bylo mnoho problémů způsobených nečistými hřebíky. Tři muži přistoupili ke kříži, odřízli mučedníky a trochu je mučili, a pak je tam nechali viset asi pět minut. Zdravotníci je sundali dolů a další šli na řadu. Je tu menší fronta.

Jak přesně jsou ukřižováni?
Hřebíky mají zatlučené v nohách a rukách, jsou asi pět centimetrů dlouhé a jdou skrz naskrz. Je tu ale malý podstavec, na kterém mohou stát, než jsou přibiti úplně. Hřebíky jsou dovezeny Římany. Můžete slyšet, jak se hřebíky dostávají do dřeva. Také jsou zde tři ženy. Marie a dvě ostatní, uzavírající scénu.

Co se děje, když jsou sejmuti z kříže?
Ukřižovaní jsou položeni na nosítka a převezeni do stanu Červeného kříže. Zde je pečováno o poslední tři ukřižované najednou. Dezinfikují jim rány a tak dál.

Jaké to je, když muži visí na křížích?
Panuje veselá atmosféra a lidé jsou u vytržení, že se to skutečně stalo. Když jsem přijel, byl zde VIP prostor a prostor pro tisk a lidé křičeli „Hej, podívej!“ a takové věci. „Prosím tě, tvař se smutněji.“ Je to jako festival. Když to děláte, víte, proč to schytáte.

Jsou tam nějací lidé, kteří nechtějí sledovat ukřižování druhých?
Ne, všichni jsou pro. Filipínci se rádi sejdou a slaví, ostatně jako každý.

Fotky: Martin Fengel