Pravda o orgasmických porodech

V akci Insider jsme oslovili osm hudebních producentů, kteří měli vytvořit skladbu inspirovanou zvuky, jež slyší v prenatálním věku dítě v děloze. Do Insideru se kromě Ondřeje Švandrlíka zapojil i Martin Přikryl, Tadeáš Haager, Dubort, Moimir Papalescu, Lenka Kočišová, Kittchen nebo Marek Hes aka SSS.

Ondřej Švandrlík píše hudbu a texty pro noiserockovou kapelu Nauzea Orchestra. Producentsky se podílel na realizaci desky Houpacích koní Hotel Palace. Kromě toho komponuje scénickou hudbu pro mnohá česká i moravská divadla.

Jak sis sám pro sebe transformoval naši vizi Insideru?

No původně jsem chtěl vytvořit jakési hudební tragikomické sci-fi road movie, kdy nešťastný plod uvízne v děloze tak, že se nikdy nedostane ven, a svou matku skrz pupeční šňůru zcela vsaje do sebe. Zůstane tak v podstatě jen monstrum v podobě obrovské kráčející dělohy na objevné cestě za svým neznámým otcem. Nějak se mi to ale zvrhlo v takovou melancholickou slátaninu inspirovanou možná také nedávným domácím porodem mé švagrové, která si vysnila orgasmický porod za zpěvu ptáčků v bazénku plném květin. Bohužel se místo povznášejících astrálních zážitků dostavilo jen čtrnáctihodinové utrpení kdesi v kůlně na sekačku. Chtěl bych tímto tento song věnovat všem takto odvážným ženám se vzkazem - nevzdávejte to! A ještě mimochodem, máš tam malý vzkaz od svého nezbedného synka, který mi na vaší svatební hostině vytvořil jeden ze samplů.

Tak to děkujeme, že jsi použil i podklad z "práce" našeho Ignáce, tj. bušení do „klaviatury" iPhonu. S principem náhody pracoval i John Cage. Nějaká inspirace?

Samozřejmě, neslyšíš tam snad to otvírání a zavírání víka klavíru? Rád občas používám zvuky či samply, které do skladby příliš nezapadají, pro mě mají ale třeba jen titěrný příběh.

Už to víko klavíru tedy slyším. V poslední době ses stal vyhledávaným autorem scénické hudby. Co tě ještě do konce roku čeká?

Opilí v Divadle v Celetné, Sen noci … v DJKT Plzeň, Divoké kachny v ostravské Aréně, Úča musí pryč (strašidelnej název) v Budějovicích a možná ještě cosi v Uherském Hradišti.

Když děláš scénickou hudbu pro divadla, tak ti režisér asi často pouští referenční hudbu, abys věděl, co od tebe očekává. Objevují se nějaké skladby, autoři opakovaně? Existuje nějaké scénické hudební klišé? Kromě toho, že mnozí chtějí, aby scénická hudba zněla podobně jako ta Neila Younga v Dead Manovi?

Vybavuje se mi úsměvná situace, kdy se na schůzce s Ivanem Krejčím, se kterým jsem dělal na Palmovce Večer tříkrálový, domlouváme, že bysme do toho měli šlapat takovým waitsovsky funerálním drivem. Druhý den mi pak navrhuje na schůzce Honza Jankovský, se kterým jsem současně dělal v Ústí Lebku z Connemary, jestli by to nemohlo bejt tak jako ,,špinavě rozskřípaný, něco jako Tom Waits, víš?"

Představení Činoherního studia Lebka z Connemary (hudba: Ondřej Švandrlík)

A máš nějaký tip na nový původní český text, který byl zdramatizován a hraje se na některé divadelní scéně?

Špílů, ke kterým jsem dělal hudbu a napsal je současný český autor, zatím příliš nebylo. Převažuje Petr Kolečko. Jako divák či zvukař a osvětlovač bych asi zmínil cokoli z dílny dramatiků a zároveň režisérů Davida Jařaba, Kathariny Schmitt nebo třeba Míry Bambuška. I když vlastně Katharina Schmitt, přestože působí v pražském Studiu Hrdinů, se vlastně ale asi za českou autorku považovat nedá. Určitě chci taky vidět Vůjtkovo ceněné ,,Slyšení". Pokud bych mohl přelít ten náš český rybníček, doporučil bych od Marka O'Rowe Terminus nebo Howie a Rookie Lee.

V podstatě existují dva principy, jak se k tvorbě scénické hudby postavit. Buď vytvořit hudbu jako součást wagnerovského Gesamtkunstwerku nebo vsadit na brechtovský přístup. Co ti víc sedí? Dělat scénickou hudbu, která spíše nenápadně podkuřuje divadelnímu špílu nebo hudbu, která se tak trošku osamostatňuje, kope v rámci představení tak trošku sama za sebe?

Osobně mam radši, když se v inscenaci použijí postupně se rozvíjející fragmenty jen třeba tří kompaktních skladeb, které hru jemně postrkávají dopředu, nijak ale nevyčnívají. Zkrátka mám rád prdel na hrnci. Někdy ale text nebo zpracování textu vyžaduje hudbu, která jde tzv. do plnejch, vyčnívá, jde kontra. Nemůžu říct, že by mě to taky nebavilo.

Vím, že tuhle otázku nemáš rád, ale schválně. Hodně se mluví o provázanosti umělecké tvorby s místem, kde dílo vzniká. Ty jsi rodilý Ústečák, který se však přestěhoval do Prahy. Co ti tahle změna dala a co ti naopak vzala?

Dala mi to, že v ulicích potkávám větší procento relativně normálních lidí, jedním z impulsů ke změně byla taky politická krize kolem Činoheráku. Člověk měl dojem, že ty prasečí hlavy se zdviženým ukazováčkem vidí na každým rohu. Dneska už se mi po těch kyselech s lahváčem a ovárkem v síťovce vlastně i trochu stejská. Vzala mi krásný kopce Českýho středohoří.

Pojďme k jinému tématu než ze soudku umění. Znám tě moře let a vždycky mě překvapí tvá znalost zařízení bufetového typu. Nějaká doporučení, kde si dát za pár kaček v Praze oběd? Vždyť jsme přeci už všichni unaveni z těch rádoby trendy podniků. Mám na mysli nějaké ty upřímné podniky, gastronomické pábitelství, ne žádný hipsterský nános.

Tak tady je jasné, že musím zmínit náš oblíbený Bondyho ,,Prasečák", pak třeba U Houbaře, U Rozvařilů v Bílé labuti, občas se jdu také, většinou v časovém presu, potrestat K Vrtuli, to ovšem opravdu nemůžu doporučit.