Pro Libuši Jarcovjákovou není žádná banalita příliš banální

Jméno Libuše Jarcovjakové se na poli české fotografie stává větším a větším pojmem. Na sklonku roku vydala očekávanou monografii Černé roky, která přibližuje její tvorbu v letech 1971 až 1987, doplněnou o velmi otevřené deníkové zápisky. Ačkoliv by doba vzniku mohla evokovat spíše depresi plynoucí z dobových omezení a zákazů, její práce značí pravý opak. Jak v rozhovoru sama uvádí, i po invazi zbyla spousta vzduchu k dýchání, surreálného humoru a erotiky, které daly jejím výjimečným pracím vzniknout.

Knihu Černé roky částečně tvoří i výňatky z vašich deníků . Jak dojde člověk do fáze, kdy se chce o své deníky podělit? Jak jste pasáže vybírala?

Bez vydavatelky a editorky knihy Barbory Baronové bych se do toho určitě nepustila. Procházet horami deníků, dopisů, rozepsaných rukopisů a ocitnout se tak v krajinách těžkých a emocemi nabitých vzpomínek nebylo něco, do čeho bych se dobrovolně vrhla po hlavě. Právě naopak – kdykoliv jsem nějaký sešit otevřela, hodně rychle jsem ho zase zavřela. Bylo to dost  nesnesitelné. Texty nakonec kompletně vybrala Bára a já jsem několik měsíců sbírala odvahu přečíst si finální text. V nějaké fázi procesu jsem zaujala postoj „wenn schon, denn schon" neboli „když už, tak už" a  vlastně jsem se vzdala jakékoliv kontroly, retuše i cenzury. Jsou to autentické texty psané komplikovanou osobou v problematické době.  Na začátku mi bylo devatenáct, na konci knihy třicet pět. Přijmout jsem to mohla jen proto, že jsem se na to celé naučila dívat jako na odosobněný příběh, dokument doby, artefakt.

Součástí jsou, nebo spíše nejsou i zabavené deníky ze 70. let. Jak byste přesně popsala pocit z představy, že si někdo pročítá vaše osobní zápisky?

Především to ovlivnilo způsob, jakým jsem si deníky dalších několik let psala. Rozhodně jsem si dávala pozor, abych nenapsala nic, pro co bych mohla být vydíratelná, ať už já sama, nebo někdo jiný. Mnoho věcí jsem buď nenapsala vůbec, nebo jsem je všelijak kódovala a vynechávala jména. Zkrátka – to moje psaní procházelo značnou autocenzurou a nebylo úplně svobodné. Kdesi v textu deníku psaného po mém vystěhování do Berlína píšu něco ve smyslu „tyhle sešity už nepovezu zpátky do Prahy, můžu psát otevřeněji".

Naštěstí ta paranoia nebyla nijak zásadní. Nebylo toho příliš, o co bych tenkrát v té době mohla přijít a dařilo se mi, tak jako mnoha dalším lidem, vytesat si osobní prostor relativní svobody a nezávislosti. Žít ve svém alternativním světě. Obrovský pocit beznaděje jsem prožila bezprostředně po sovětské invazi v roce 1968, v době, kdy mi bylo šestnáct. Tehdy jsem intenzivně cítila, že skončila veškerá naděje, že je konec. Naštěstí se ukázalo, že to žádný konec nebyl, že zbývá spoustu vzduchu k dýchání a že ten černý svět je ve skutečnosti docela barevný a plný humoru. Občas trochu surreálného, ale humoru. A lidskosti, erotiky, tajemství.

Co jste o sobě při práci na knize zjistila?

Úplně přesně to ještě nevím. V průběhu té téměř roční práce na knize jsem si představovala, že na konci, až ta kniha vyjde, projdu nějakou bránou. Otočím se za minulostí, řeknu jí ahoj a půjdu očištěna dál. Že se nějak skokově posunu. V knize obsedantně řeším některé problémy – například se neustále sužuju svou nadváhou, bičuju se kvůli každému kilu, absolutně nepřijímám své tělo. Vlastně se očividně nemám ráda.

Dnes vidím, že jsem boj se svou váhou dávno prohrála a kupodivu s tím začínám být vyrovnaná. A mám se mnohem raději než kdykoliv dříve.

Jaké téma vás nejvíce baví teď?

Je to pořád stejné. Strašně mě baví lidi. A to nejen jejich fyzická přítomnost, ale také jejich stopy a otisky. Trochu nejasné neurčité scenérie, podprahové obsahy, které přitáhnou moji pozornost.  Nemůžu je nevyfotografovat – a mám to tak celý život. Například různá podivná noční auta. Mám takových nočních výjevů s auty řadu a nedávno jsem se přistihla, že je fotím znovu a znovu. Nadále píšu deníky a nadále fotím svůj život. A zůstalo mi ještě pár krabic nezpracovaného materiálu. Vypadá to na to, že se nudit nebudu.

V rozhovoru pro Český rozhlas jste se nechala slyšet, že skutečný význam fotky vyleze na povrch až po čase…

Při fotografování – a obzvláště v dobách analogové fotografie, kdy časová prodleva mezi vznikem obrazu a momentem, kdy se na něj člověk mohl podívat, byla nekonečně dlouhá – u mne často docházelo k určité rozdvojenosti osobnosti. Jako bych se zcela rozpustila, ztratila se v procesu fotografování a sama byla tím filmem, na který se zapisuje ten „život" venku. A pak tu byl obraz a já jsem si ho najednou mohla prohlédnout a zjistit, kde jsem vlastně byla. A ten obraz má navíc kouzelné vlastnosti - postupně získává nový obsah a význam, nestárne tak úplně hloupě a nachází svůj nový kontext a své diváky. Zjišťuji, že ty nejbanálnější situace, které se v okamžiku svého vzniku mohly jevit jako totální nuda, se po čase stanou docela vzrušujícími tématy.  A to je něco, co bylo, je a bude. Realita kolem nás se rozpouští jako kostka cukru v kafi. Není banality, která by byla příliš banální na to, aby byla fotografována.

Proč byste lidem doporučila fotit? S čím a za jakých okolností byste někomu tápajícímu prostě dala do ruky foťák a poslala ho ven?

Řekla bych, že většina z nás je po většinu času nastavena na režim „stand by". Žijeme a vlastně spíme, věci děláme tak nějak automaticky, hlavou nám běží položky, co máme ještě vyřídit, co řekl ten a co druhý pro změnu neřekl. Pokud se ale vědomě díváme a vidíme, pokud to viděné nějakým svým vlastním způsobem zaznamenáváme, pak jsme alespoň chvíli vzhůru. A můžeme vytvářet úplně nové světy a reality v aranžované a konceptuální fotografii. Takže je to celé o tvorbě. Něco tvořit je ten nejlepší způsob, jak žít svůj život, který si vůbec umím představit.

O fotce se někdy mluví jako o mrtvém médiu. Jak vidíte její budoucnost vy?

Já bych to moc nedémonizovala. Ano, jsou obory fotografie, kde nezůstal kámen na kameni, kde jsou bývalí elitní profesionální fotografové vystřídáni amatéry, lidmi kteří se na svět dívají přes displej mobilů, fotí metodou „point and shoot" a přesto se stanou úspěšnými fotografy s tisíci followerů na sociálních sítích. Fotografování mobilem ledacos zásadně změnilo. Fotoaparát býval nástrojem jako violoncello či dláto řezbáře: člověk musel znát řemeslo a dosti cvičit, aby z jeho snahy něco vzniklo. Dnes se více podobá obyčejné tužce. Psát přece umí každý. Tužkou můžeme napsat nákupní seznam plný hrubek nebo báseň či větu, kterou si zapamatujeme na celý život. Jde především o vnímání světa, o naši připravenost zaznamenat ve zkratce to, co je pro nás důležité.  A k tomu je třeba určitý druh vnímavosti a připravenosti, kreativita a především vnitřní potřeba.

Myslíte si, že vizuální smog mění způsob, jakým si lidé fotky prohlíží a jak je vnímají?

Na dobrou fotku okamžitě reagujete, ostatní po vás steče jak podzimní déšť. Prstem posouváme tu nekonečnou řeku obrazů na displeji a většinu z nich zapomeneme ještě dříve, než je uvidíme. No a co? Nevím, kde všechny ty obrazy skončí, ale naštěstí nevytváří žádné obrovské skládky v krajině. Digitální smog může šumět okolo, ale to dobré a silné se naštěstí víceméně prosadí. Určitě více než v dobách před sociálními médii, kdy se to dobré k člověku dostalo jen ve fyzické formě a navíc v míře značně omezené.

Jaké tendence v současné fotografii oceňujete nejvíce?

Cokoliv opravdu autentického. To, že dávám přednost narativu (kvůli příběhům chodím do kina, čtu beletrii a jsem šťastná když najdu dobré příběhy ve světě fotografie) mě naštěstí nečiní slepou i k počinům v konceptuální a aranžované fotografii. Na pseudofilosofii a díla kalkulovaná na efekt však reaguju jak býk na muletu.

Jaké nové médium vás baví?

Baví mě Instagram a fotografie z mobilu. Mám ráda technickou nedokonalost, a proto se mi líbí vše, co vzniká bez přílišného podílu sofistikovaných technologií. Takže samozřejmě i návrat k toy kamerám a analogové fotografii. Hravost, kreativitu, kombinování prvků. Cokoliv, co slouží k osobní výpovědi je povoleno.

Jaká fotografická publikace z poslední doby vás nejvíce zaujala?

The World through My Eyes japonského fotografa Daida Moriyamy.

Syrové, expresivní černobílé fotografie, Japonsko 50. až 70. let jsou jako rána pěstí mezi oči, erotika a stejně tak lyrika pomočených ulic, nocí i života jako takového. Dále One Anothersoučasné mladé berlínské fotografky Alisy Resnik.Miluju její pohled na svět. Digitální, barevné obrazy totálně všedních míst a zároveň naprostá magie. Alisa pracovala (a možná ještě pracuje) jako číšnice, narazila jsem na ni náhodně na Facebooku a nemůžu se jejích fotografií nabažit. A v neposlední řadě pak Scrapbook 1969 - 1985 sedmdesátiletého švýcarského fotografa Waltera Pfeiffera, z nějž tryská kreativita všemi póry. V 80. letech pověsil fotografii na chvíli na hřebíček pro absolutní nezájem publika, ale knihy, jež v současnosti vydává, jsou jedna perla za druhou.

Jaké knihy vás během vašich studií na Hellichovce a později i na FAMU ovlivnily nejvíce ?

Všechny knihy od Roberta Franka, obzvláště jeho pozdější dílo. Uchvátil mě především svými post-dokumentárními pracemi. Jeho fotografie jsou krajně osobní, výtvarné, miluju jeho brutální zásahy do pozitivů, práce s písmem, videoart i filmy. Dále monografie Diane Arbus a její ikonické portréty, které ani nepotřebují další komentář. Viděla jsem je tisíckrát a můžu se na ně dívat pořád znovu. A také knihy Williama Kleina, na kterém obdivuju jeho monumentalitu, zásah přímo do středu děje a grafický, černobílý rukopis.

Existuje z té doby nějaký text věnovaný fotografii, který i dnes považujete za stejně aktuální?

Světlá komora od Rolanda Barthese.

Kam byste se chtěla jet podívat?

Chtěla bych strávit nějaký čas v Berlíně a v New Yorku.Tím myslím pobyt v řádu měsíců, nikoliv jen občasné návštěvy. Ale obé bude muset počkat, než vyřeším nepříjemnosti se zdravím.

Na co se nejvíc těšíte v nadcházejícím roce?

Bude to znít trošku bizarně, ale nejvíc se těším na operaci kolen, která mi, jak doufám, navrátí mobilitu.

Práci Libuše Jarcovjakové můžete sledovat na jejích stránkách a na Instagramu.