Česká móda je kapitola sama pro sebe

Český ulice – to jsou módní přehlídky šusťákových souprav, ponožek v sandálech a bílých tříčtvrťáků a květovaných halen… Zčásti je to daný socialistickým dědictvím, zčásti špatnou inspirací, a především naprostou ignorancí. Jaká je ale nová generace?

|
10 leden 2017, 4:57pm

Fast fashion řetězce chrlí hromady zaručeně trendy kousků a zákazníci jim za to líbají ruce s blaženým výrazem právě se rodícího módního gurua. Je to bída, ale jak se zdá, začíná svítat na lepší časy. Za generaci „je to jedno, hlavně že je teplo" pomalu nastupují mladí lidé, kteří o módě dokáží přemýšlet víceméně evropským stylem. Mísí se tu tak kutilská postsocialistická tradice s rozumným názorem na současnou nadprodukci a přijímání aktuálních módních trendů. A tak vzniká unikátní český styl.

Před třiceti lety znamenal nákup v německých secondhandech možnost získat originální kousky mimo Tuzex nesehnatelné, před patnácti šlo hlavně o to co nejvíc ušetřit a v posledních letech se tento nákupní model opět těší velkému zájmu, tentokrát ze zcela nových důvodů. Je to lov. Lov super kousků, které se neválí v nákupních centrech po padesáti stejných kusech, lov skvělého, nově zpracovatelného materiálu za zlomek ceny oproti galanteriím.  Odpor k již nošenému oblečení mizí a v rámci již zmíněného českého kutilského nadání „přešiju to na pankáče" sem tam vznikají opravdu skvostné kousky.

Ale nezůstávejme pouze u domácích kutilů. Recyklační model a s ním spojený negativní postoj k nadprodukci a last fashionu se těší velké oblibě u začínajících tvůrců i etablovaných profesionálů. Jen v Praze funguje několik fashion marketů s nadšenou účastí jak ze strany prodejců, tak i nakupujících. Stále více se tyto procesy uplatňují v oděvních oborech vysokých škol, což je skvělé především z hlediska jejich vštěpování do potenciálu mladého umělce a budoucího tvůrce.

V poslední době by se mohlo zdát, že i dokonce velké komerční značky začínají otáčet a v rámci shwoppingu přebírají recyklační model. Tento trend výkupu starého zboží za účelem dalšího zpracování se opravdu tváří jako mecenášství naší planetě, nicméně se samozřejmě nejedná o nic jiného než další reklamní tah zaměřený na spotřebitele. Ti si sice uvědomují neadekvátnost současné produkce, nicméně vše nepromýšlejí zcela do důsledku. Když se jedno sečte s druhým, vše vede pouze k dalšímu nárůstu fast fashion produktů. Ačkoli je to tedy z hlediska recyklace či šetrnosti naprosto mimo mísu, je až s podivem, jak moc se ekologická témata dostávají do povědomí i v oděvním průmyslu.

V rámci tohoto pozastavení jsem oslovila několik zcela odlišně pracujících tvůrců, kteří mají ovšem jedno společné – lásku ke starému, pocit zodpovědnosti, a především schopnost podívat se na věc z trochu z jiného úhlu.

ŠÁRKA

Šárka je typickou ukázkou nadaného a kreativního člověka schopného opatřit si svépomocí modely, které zkrátka nedokáže sehnat. Tento přístup jí dává svobodu a nadšení z tvorby, neomezují ji termíny nebo nutnost prodeje, což jejím modelům dává ten správný drive.

VICE: Šárko, co konkrétně tě vedlo k tomu, že jsi začala šít?
ŠÁRKA: Byla to právě absence originálních, ale zároveň univerzálních a pohodlných kousků oblečení, u kterých bych měla pocit, že vystihují moji náturu. Po skončení školy vedly moje první kroky do obchodu s šicími potřebami a následoval nákup šicího stroje, látek a galanterie. Po několika měsících samodomo jsem se přihlásila na rekvalifikační kurz dámská krejčová, kde jsem se naučila pracovat primárně s žehličkou, kladivem a v rámci možností pochopila konstrukci střihů.

Šiješ jen sama pro sebe?
Ano, několik let jsem fungovala v tomto sobeckém módu a šila pouze na sebe a svoje nejbližší. Bavila mě role unikátní nositelky. Po návratu z dalekých cest se něco zlomilo a ze dne na den jsem se rozhodla zorganizovat benefiční přehlídku MEJDAN PRO MADAGASKAR, která propojovala pro mě dva důležité prvky – příjemné s užitečným. Protože sklidily modely větší úspěch, než jsem očekávala, nabídla jsem zájemcům, na které se nedostalo, možnost zakázkové výroby.

Vedl tě k tomu někdo z rodiny (babička, máma), nebo jsi si k tomu našla cestu úplně sama?
Odmalička jsem byla zvyklá na pozornost, které se mi dostávalo právě díky neobvyklému oblečení. To na nás s obrovskou dávkou kreativity, energie a nadšení šila v osmdesátých a devadesátých letech naše mamča. Takže ano, tuto formu kreativity, potažmo závislosti máme v genech.

Myslíš, že má handmade fashion design v České republice potenciál? Dá se tím uživit?
Tak tohle je otázka, na kterou se nedá jednoduše odpovědět. V posledních letech vnímám na tomto poli jakési obrození, kterým naše společnost prochází. Nebo je to minimálně většina mého okolí, kterému není jedno, kde a jakým způsobem vzniklo jeho oblečení, v němž tráví celé dny. Lidé se prostřednictvím širšího spektra možností začínají ptát a měnit zajeté věci. Umím si představit, že by se šitím dalo uživit, a někdo tak skutečně funguje, ale upřímně – sama bych si tím momentálně vydělávat na chleba nechtěla. Tedy za předpokladu neměnného aktuálního stavu, tj. že bych měla pokrývat celý realizační proces sama od návrhu, přes střih až po přišívání knoflíků. Nelíbí se mi myšlenka trávit u stroje několik hodin denně, kde několik rovná se více než pět. Na to mám svoje tělo moc ráda a nechávám šití prozatím ve škatulce hobby, a to do doby, než mi moje mysl naznačí, že bych to měla změnit.

Podporuješ ty sama podobné tvůrce, nebo nakupuješ ve velkých řetězcích?
Vzhledem k tomu, že jsem po šicí stránce víceméně soběstačná, oblečení sháním pouze takové, které sama ušít nemohu nebo neumím. Oblečení z Asie (rozuměj vietnamský tržní prodej) bojkotuju odjakživa a na řetězce jsem odkázaná jen v případě, že neexistuje jiná dostupná alternativa (rozuměj podobný tvůrce). 

Kde bereš materiál?
Drtivá většina mých zásob pochází z pražských prodejen, a to jak maloobchodních, tak velkoobchodních a je evropského původu. Menšinu tvoří metráž od českého výrobce, ale tento poměr bych výhledově ráda změnila.

Kladeš na materiál nějaké speciální požadavky?
Ano, upřednostňuji metráž, která je na omak příjemná, s minimem syntetiky, v univerzálních barvách, která neztratí svou kvalitu praním a která vznikla v Evropě.

Říkala jsi, že nešiješ jen oblečení. Do jakých dalších projektů ses pustila?
Protože jsem po letech strávených u stroje nabyla dojmu, že se už moc nikam neposouvám, a měla jsem nutkavou potřebu proniknout do hlubších vod, rozhodla jsem se zkusit štěstí a přihlásit se na obuvnický kurz. Kurzy jsem nakonec během relativně krátké doby absolvovala dva, jeden v Budapešti a druhý na domácí půdě. Ze Zlína jsem se tenkrát vrátila s obrovskou náloží materiálů a nástrojů pro výrobu obuvi, ale k výrobě samotné jsem se už doma nikdy nedostala. Nicméně kozačky, které jsem navrhla a pod vedením Anny Zaboevy z PleaseMachineLab ušila v Maďarsku, nosím dodnes. Vyjma oblečení a doplňků v podobě tašek, peněženek a dalších drobností se také volnočasově spolu s rodinou a přítelem věnujeme zakázkové výrobě speciálních dřevěných náušnic. Pár zkušeností mám i s čalouněním nábytku.

Jaký je tvůj postoj k fast fashion?
Fast fashion neuznávám. Nemůžu se totiž zbavit dojmu, že v lidech-konzumentech vyvolává povrchnost, marnotratnost, nesamostatnost a krutou touhu po spotřebě neznající hranic. A to jsem nezmínila zákulisní fakta odehrávající se na druhém břehu – ve výrobě.

ALEYSIA

Aleysia pochází z Běloruska a v současné době studuje již několikátým rokem oděvní design na Fakultě umění a designu v Ústí nad Labem. Její věci jsem poprvé viděla na módní přehlídce v rámci výstavního projektu Dům módy a hned jsem si je zamilovala.

VICE: Aleysio, jak dlouho žiješ v Čechách?
ALEYSIA: Žiju tady už skoro třetí rok.

Proč sis vybrala zrovna Čechy?
Chtěla jsem studovat umění, ale Bělorusko mi neposkytovalo takovou svobodu. V Bělorusku nám český konzulát nabízí vysokoškolské programy podporující zdejší studenty, čehož jsem se rozhodla plně využít. Česká republika je dobrá, protože zdejší kultura je svým způsobem té naší podobná a ani jazyk není tolik odlišný.

Recyklace je v české módě hodně využívaná (z hlediska dlouholeté tradice i současné situace). Uplatňují se podobné taktiky i v Rusku a Bělorusku?
V rámci tradice určitě ano, asi jako všude – dřív lidé zkrátka měli jiný vztah k věcem. V dnešní době je v Bělorusku i v Rusku otázka recyklace oděvů zcela nová. Moc se o tom nemluví, ale i tak se jí dostává stále větší pozornosti. Je zde spoustu designérů, kteří tímto způsobem pracují. Nejedná se o velké firmy, ale spíš individuální řemeslníky.

Zajímavostí je „Eco Fashion Weekend", který se v Moskvě konal již pětkrát. Tento veletrh přispívá rozvoji ekologického způsobu života, zúčastňují se ho jednotlivci i firmy zabývající se recyklací, eko látkami, etickými způsoby zpracování atd.

Kde sháníš materiály a podle čeho si je vybíráš?
Látky kupuji v Praze, nejvíc chodím do APEDu nebo TEXFLEXu. APED je velkoobchod dovážející látky především z Itálie. Nabízí velký výběr a nejrůznější kvalitu. Látku si vybírám hlavně na dotek, dále řeším tvrdost a strukturu, záleží na situaci. Snažím se brát kvalitní látky. Mám ráda přírodní látky i syntetické materiály s unikátními vlastnostmi.

V procesu výroby látek se zatím příliš neorientuji a ještě nikdy jsem nevyužívala eko látky, ale ráda bych to změnila.

Možností, jak nahlížet na ekofashion a recyklaci, je mnoho – revolta proti současné nadprodukci, láska ke starým věcem, ušetření peněz… Jak k tomu vlastně přistupuješ ty?
Recyklaci vnímám především jako možnost nezatěžovat naši planetu ještě víc. Je to spíše o postoji než o opravdové změně – oděvů se v současnosti vyrábí opravdu mnoho a pak se rychle vyhazují, čímž vznikají obrovské skládky odpadu a asi žádný podobný pokus tuto situaci nezvrátí. Je to ale možnost, jak přispět svojí troškou do mlýna a nezapadnout do konzumního světa.

Jaký je tvůj postoj k fast fashion? Nakupuješ někdy oblečení ve velkých řetězcích?
Fast fashion ani velké obchodní řetězce nepodporuji, nechci být jejich součástí. Konzumní přístup k životu nedokážu akceptovat.

Když jsem se začala zajímat o módu, rozhodla jsem se, že se budu snažit nekupovat nové oblečení v obchodech. Nakupuji v secondhandech nebo si šaty vyrábím sama. Zatím to funguje.

Kde bereš inspiraci?
Všude. Nikdy nevíš, co ti přinese další minuta tvého života. Stále mne něco překvapuje a motivuje.

Jaký je tvůj pohled do budoucna z hlediska fast fashion a recyklace v módě i každodenním životě?
Myslím, že ekomóda a recyklace jsou již v současnosti hodně populární a možná se budou dále rozvíjet, ale fast fashion nezmizí a bude fungovat, dokud se lidi nezastaví a nezamyslí se nad tím, co se děje okolo nich. Problém je v sobeckosti a lehkomyslnosti. Okolí se může změnit pouze v případě, že se změní i samotní lidé. Nevím, zda je to vůbec možné. A přitom má každý tu moc změnit budoucnost, říct si : „Ode dneška už nebudu nakupovat v obchodech, které podporují fast fashion," nebo jít a koupit si ještě pět nových triček. Tohle formuje budoucnost.

Na druhou stranu si myslím, že ekomóda a recyklace již nyní částečně v Evropě konzumu konkurují, a můžeme jen doufat, že jejich vliv stále poroste.

HONZA

Názor Honzy Löbla bychom mohli brát jako další pohled jednoho z nejpovolanějších. V současnosti návrhář divadelních kostýmů a ukázkový prototyp tvůrce využívajícího výše zmiňované principy...

VICE: Honzo, co tě vedlo k textilní tvorbě? Ovlivnilo tě něco nebo někdo (rodiče, jiné inspirační zdroje atd.), nebo to byl čistě tvůj zájem?
HONZA LÖBL: Když se rozhodovalo, čemu bych se měl věnovat po základní škole, bylo mi doporučeno řemeslo, aby ze mne něco bylo. Na oděvní průmyslovku jsem nastoupil, protože ta budova měla krásný schodiště, a hned po nástupu jsem zjistil, že to byl omyl a není to, co bych chtěl. Naprosto dívčí škola, kde jsme byli jenom dva studenti. Chtěl jsem jít hned pryč. Domluvili jsme se, že vydržím do zimy, a nakonec se tomu věnuji dodnes.

Jak přistupuješ k současnému ekologickému trendu a recyklaci v českém fashion designu?
Ono nám nic jiného nezbývá. Primární suroviny se dováží. Minimum plodin, ze kterých v našich podmínkách lze dělat textilní materiál – len, konopí, vlna – si skoro nepěstujeme. Továrny se bourají, aby lidé zapomněli, že vůbec nějaký textilní průmysl existoval. Ekodesign je stále jenom varianta jiné subkultury. Nikdy se nestane, aby batikáři ovládli svět. Ale jestli něco můžeme, můžeme chtít víc, a to hlavně od designérů. Je strašné, když člověk vypadá v české autorské design tvorbě hůř, něž týpek z H&M. Potom to celé ztrácí smysl. Dvacet pět let máme od revoluce, kde jsou ti fashion designoví čeští tahouni, kteří oblékají Čechy, ti, kteří vizuálně vystihují Česko, kde jsou ty rodinné firmy? Auta vyrábíme skvělý, ale řídíme v hadrech z tržnice. Čech miluje věci, sebe ne.

Má podle tebe princip recyklace v českém prostředí budoucnost?
Recyklace je Čechům vlastní, i když nemá onen sexy název. Jde o kutilství, jde o fenomén „udělej si sám" z čehokoliv. Je to dáno dobou minulou. Komunismus donutil lidi žít tak, že si vše sami vytvářeli. Tím byli vlastně ekologičtější, jedli vlastní zeleninu, šili si vlastní oblečení, vyrobili si vlastní sekačku na trávu, zavařovali okurky. Známe to všichni, našim dědům a tátům se vysmíváme, že jejich „to by se jednou mohlo hodit" je trapný, ale nejsme trapný my, co na farmářským trhu utrácíme majlant za bio? Recyklace není o tom, zda třídím odpad nebo jestli z petek dělám šperky, recyklace je o tom, že uvažuji o vlastních potřebách a snažím se vytvářet co nejméně odpadu.

Jak ho ty sám ve své tvorbě uplatňuješ?
K recyklaci mne dovedla práce, divadlo. Začal jsem dělat kostýmové koláže, které vytvářejí nápodobu. Nemyslím si, že kostým je nosný. Herec je ten, který potřebuje být v symbióze, proto je pro mne důležitá domluva s hercem na tom, co bude mít na sobě. Ve skutečnosti to bude on, kdo bude na jevišti. Já jenom dám celku vizuální podobu. Kostýmy skládám jako puzzle, pracuji s všeobecnou rovinou a zaměřuji se na detail a linku, která mi to celé drží pohromadě. Vycházím z bodu a jako kočka opisuji kruh. Čím dál jsem od bodu, tím se cítím svobodnější a zároveň se mne zmocní nejistota, zda počáteční bod byl správný.

Podle čeho si vybíráš materiál?
Podle potřeby, někdy šiji z vojenských dek, zahradní fólie, starých dekoraček, záclon, jindy z damašku, hedvábí, brokátu, latexu, galusek, koženky, kůže ze starých bund a gaučů. Nikdy jsem se neomezoval, materiály jsou všude, jen musím vědět, co můj projekt potřebuje. Nebojím se toho, že bych nenašel nikdy materiál k tomu, abych mohl oděv realizovat. Teď dělám z tivecu.

Zkus v rámci tvorby divadelních kostýmů popsat, jak přesně, proč, pro které divadlo a z jakých materiálů na tomto projektu pracuješ…
Pracuji pro malé scény, vyhovuje mi to. Divadlo Činoherák, V Celetné, Petra Bezruče, Tramtárie... Nejvíc spolupracuji s Filipem Nucollsem – rozumíme si a vzájemně se doplňujeme. Teď jsem ještě navíc v období, kdy se snažím dát materiálu vlastní desén, tedy už nebýt omezen ničím, ani materiálem, a ani vzorem. Jestli se mi to podaří, budu naprosto svobodný designér, který může komunikovat jakkoliv. Divadlo je experiment momentálního nápadu.

Jak přistupuješ k současnému trendu fast fashion? Myslíš, že bude vliv tohoto obchodního modelu stále narůstat, nebo jej naopak vytlačí šetrnější přístupy?
A jsme u toho, trend fast fashion. No, je to jako s fast foodem. Jestli nechceš mít BMI 30, 300 kg, tak si najdi jinou alternativu – jez doma, jez v kantýně, nic tě nenutí žrát v mekáči. A tak je to s fast fashionem – to, co nosíš, jsi ty, a jestli jsi otokem trendů, tvůj problém. Oděv je vizuální vizitka tebe, jak silná jsi osobnost a jak navenek komunikuješ, je jen tvoje volba. Fast fashion je o pohodlnosti a konzumu. Ekologie je na druhém místě. Je o sobectví a nenažranosti Západu, který doluje Východ a hraje si na zelenou planetu. Fast fashion vytvořila Evropa a teď se sama diví, co s tím. Lidstvo nikdy nic nezastavilo, přijde něco jiného a fast fashion tak i tak zanikne. Možná přijde turbo fashion, kdo ví.

Ještě více VICE
Vice Channels