Tento článek původně vyšel na VICE Australia.
Od počátku 19. století v mexických kapelách mariachi převládali muži. Ale ženy pomalu pronikají i do této muy macho scény a otřásají zaběhlým pořádkem. Jedna z těchto žen se jmenuje Nancy Velasco, ženská mariachi pocházející z města Ecatepec v Mexiku, které je nechvalně známé vysokým počtem genderově motivovaných zabití žen.
Videos by VICE
Nancy vystupuje již 18 let jako sólová zpěvačka a také se svou kapelou Mariachi Quetzal. Po většinu dnů v týdnu kapela cestuje do Mexico City, kde baví davy a vydělává peníze. My jsme s Nancy strávili celé pondělí, abychom nakoukli pod roušku jejího všedního dne.
Nancy se připravuje do práce, vyčistí si zuby, nalíčí se a oblékne si svůj mariachi traje (tradiční oblek). Její syn Fernando si mezitím rád hraje se štětci na make-up a zrcátky. Přes den se o Fernanda stará Nancyina dlouholetá partnerka Teo. „Ano, jako lesbický pár čelíme diskriminaci,“ říká Nancy. „Někteří lidé z Fernandovy mateřské školy nepřijímají fakt, že má dvě matky.“
„Ženy jsou mezi mariachi jednoznačně diskriminovány,“ říká Nancy. „Jsme minorita. Každou sobotu se na náměstí Plaza Garibaldi pohybuje kolem pěti set mužů a pouze čtyři ženy. Je tolik mužů, kteří nic nechápou, kteří si myslí, že by ženám nemělo být dovoleno pracovat.“
Jedeme kolem železničních kolejí, po kterých jezdívá nechvalně známý vlak La Bestia. Tento vlak přejíždí hranici s USA a převáží mnoho Mexičanů, vydávajících se ke svému severnímu sousedovi hledat práci. „Moje matka žila v USA. Jednou jsem ji chtěla navštívit a zadrželi mě na hranicích v centru pro mladistvé,“ říká Nancy. „Autority si mysleli, že jsem za coyote [pašerák s lidmi]. Samozřejmě že jsem nebyla, pouze jsem se snažila navštívit svou matku.“
„Bůh mi věnoval tento hlas a já nemůžu dělat nic jiného.“
V centru byla držena měsíc, španělsky tam mluvilo jen pár dalších vězňů a strážních, a bylo jí odepřeno kontaktovat svou rodinu, která neměla ponětí, kde se Nancy nachází. Během této doby často zpívala svým spoluvězňům.
Nancy byla po měsíci propuštěna v časných ranních hodinách, bez peněz či mapy. „Vypustili mě u severních hranic v Nogales, což je velmi nebezpečné místo, a já neměla nic jiného než svoje šaty.“ Nancy však svou cestu domů našla. „A teď zpívám. Bůh mi věnoval tento hlas a já nemůžu dělat nic jiného.“
První dnešní zastávka je v hudební škole. Nancy je v druhém ročníku hry na trumpetu – celý program trvá čtyři roky. Čím více nástrojů totiž hudebník ovládá, tím lépe je placený.
Nancy se setkává se svou kapelou na náměstí a společně jedou do restaurace, kde budou vystupovat. V kapele jsou tři další ženy: Ana, Karen a Lili. „Když už mluvíme o skvělých muzikantkách s dětmi,“ říká Nancy a představuje nás Karen. „Tahle žena je neskutečná, a děti má tři.“
Nancyin hlas se rozeznívá a její kytara se otřásá, jak vede skupinu v ranchera a mariachi (tradiční hudební styly) s klasickými písněmi jako Que Buena Suerte či Cucurrucuc ú paloma. Hosté si můžou vyžádat písně na přání v průběhu celého večera, ale poslední píseň El mariachi loco se vždy hraje pro zaměstnance kuchyně.
Jako u mnoha ženských umělkyň snažících se prorazit si svou cestu v místech, kde vládnou muži, není Nancyina práce často respektována. „Někteří lidé mě považují za nezaměstnanou, jelikož neuznávají moji profesi jako rovnocennou ostatním pracím. Ale tohle je moje práce. Trénovala jsem, v tréninku stále pokračuji a stojí mě to mnoho úsilí.“
„Účtuji si minimálně 50 pesos za písničku a stále si lidé občas stěžují, že mé vystoupení je příliš drahé. Prosím vás, je to přeci mé zaměstnání!“
