Zkus si představit, že jsi po letech vylezl z vězení. Posbíráš si pár věcí, zahodíš vězeňský hadry, otevře se brána a jsi venku. Moment nadšení, strachu a očekávání. A co se stane pak? Jsi volný. Koho navštívíš nejdřív, kam půjdeš? Spojili jsme se se třemi muži, kteří tyto okamžiky zažili. Všichni jsou z australské Viktorie a účastnili se projektu ReConnect, programu jezuitského sociálního centra.
Foto via Alexander C. Kafka
Videos by VICE
Shaun, 34, strávil ve vězení pět let
V den, kdy mě pustili z lochu, jsem šel rovnou domů za tátou. Naplánoval mi takovou malou uvítací párty, ale řekl mi, neboj, nebude to nic velkýho, tak jsem byl v klidu. Ve vězení jsem sice komunikoval se spoustou lidí, ale vrátit se do normálu, to je úplně něco jinýho. Bavit se s lidma mimo basu bylo mnohem těžší. O čem jsme si jako měli povídat?
Bylo to poprvý po letech, kdy jsem slyšel zpívat ptáky a viděl noční oblohu. Posledního 3,5 roku jsem strávil v cele s maximální ostrahou, takže jsem musel každej den ve 4 zpět do cely. Když jsem byl ale první noc u táty, v pět ráno jsem slyšel kokrhat kohouta. Myslel jsem si, že se mi to zdálo, ale táta mi řekl: „No jó, soused si pořídil kohouta.”
Hele, a víte, co mi v base fakt chybělo? Toast s kvasnicovou pomazánkou. Ve vězení si ho dát nemůžete kvůli těm kvasnicím. Dřív totiž vězni z kvasnicovýho extraktu v base vyráběli alkohol.
Potom, co mě vzbudilo kokrhání a dal jsem si ten toast, rozhodl jsem se zajít na kontrolu k doktorovi. V přeplněným vlaku v největší špičce jsem ale dostal asi po deseti minutách panickej záchvat a omdlel jsem. Nedokázal jsem vydejchat tolik neznámejch tváří, připadalo mi, že se stěny vlaku houpají. Bylo to děsný. Tak jsem počkal na nádraží do 11, než největší nával lidí opadne.
Přiznávám, že to poprvé venku po pěti letech bylo docela děsivý. Brečel jsem svýmu tátovi na rameni a říkal mu: „Nezvládnu to, chci jít zpátky do vězení.”
Po pár dnech se to ale zlepšilo.
Foto via 826 PARANORMAL
Ziggy, 39, seděl už několikrát, naposledy dva roky
Dva týdny před propuštěním jsem prodělal asi největší panický záchvaty svýho života. Jak jsem ale později zjistil, byl to spíš nával vzrušení než úzkosti. Pár dní mi bylo takhle špatně, ale hned potom, co jsem podepsal výstupní papíry a vězení nechal za zády… To byl fakt jedinečnej moment.
Ten den bylo dost chladno. Pamatuju si to, protože jsem neměl svetr. Zamířil jsem k rodičům, kteří se dohodli, že tam mohu nějaký čas zůstat, než se zase postavím na nohy. Hned po tom, co jsem k nim odvezl všechny svý věci, jsem běžel za svejma dětma a jejich mámou. Věděly, že jsem se vrátil, a to byl fakt skvělej pocit. Ještě před propuštěním mi volaly, jak se těší, že uvidí tátu. Bohužel mě ale po těch dlouhejch letech nepoznaly. To bylo po prvním návratu z vězení. Rozhodně na to nejsem hrdej, překvapuje mě ale, jak silnou vazbu mezi sebou doteď máme.
Musím říct, že tentokrát to bylo jiný. Když jsem vězení opustil poprvý, děsil mě hroznej hluk a spousta lidí na ulicích. Ale teď jsem to snášel líp. Měl jsem kolem sebe víc přátel a známých, kteří se mi snažili pomoct. Cítil jsem, že mám sílu něco změnit. A taky jsem dostal skvělýho kurátora, čímž byla polovina boje vyhraná.
Byl jsem optimistickej. Moje budoucnost se zdála světlejší než kdy dřív. Obklopil jsem se lidmi, kteří mě měli rádi a snažili se mi pomoct – svou rodinou a přáteli. Nyní se držím a snažím se do ničeho nesklouznout – vím, jak je to snadný. Ve vězení už jsem strávil až příliš velkou část svýho života.
Foto via mike demers
Vu, 36, seděl 3 roky za přechovávání drog
Z vězení jsem vylezl odpoledne. Přišel mě vyzvednout přidělený kurátor a vzal mě domů k matce. Všichni mě vřele vítali. Uvařili jsme společně něco k jídlu – hlavně vietnamskou kuchyni, ta mi ve vězení vážně dost chyběla. Za ta uplynulá léta jsme si toho měli hodně co říct. Ze začátku nevíte, zda jsou za váš návrat blízcí rádi. Ale pak se s nima posadíte, dáte si něco k jídlu, pokecáte a zjistíte, že jo.
Po propuštění jsem vůbec nevěděl, co mám dělat. Měl jsem ale velkou chuť pracovat a to mě postavilo zpátky na nohy. Nechtěl jsem bejt závislej na ostatních…
A pak jsem chtěl strašně vidět svýho syna. To ale nebylo úplně lehký, jelikož ho měli v opatrovnictví prarodiče. A ti už na mě předtím, než jsem šel do basy, koukali divně. Na svý první setkání jsme rozhodně neměli celej den, ale jen pár hodin v nákupním centru pod dohledem jeho prarodičů. To bylo otravný. Když ale přežijete vězení, takový maličkosti vás už nerozhoděj. Nebral jsem si to osobně.
Musíte se zaměřit na to, co chcete dělat a čím se chcete stát. To je to jediný – pokusit se zapadnout do normálního života. Před vězením šlo všechno hrozně rychle. Vydělával jsem dobrý peníze, spoustu peněz, ale byl jsem v neustálým stresu. I když teď nežiju v luxusním domě, nemám super nový auto a v peněžence mám jen pár drobnejch, snažím se žít svůj život naplno. A víte co? Jsem fakt šťastnej. A to je pro mě v týhle chvíli nejdůležitější!
