Srbské vesnice, kde si muži platí za albánské nevěsty

V Srbsku vymírá rapidním tempem obyvatelstvo desítky vesnic. Malá městečka opouštějí především mladé ženy, které doufají v lepší život ve velkých městech nebo v zahraničí. Podle údajů z posledního sčítání lidu se v asi 370 vesnicích v zemi za posledních deset let nenarodilo žádné dítě. Celkově se srbské obyvatelstvo řadí mezi nejstarší v Evropě, kdy z celkového počtu 7,2 milionu obyvatel je 17,4 % populace starší 65 let.

Mladší muži, kteří zde setrvávají, obvykle zůstávají na pozemku své rodiny, aby se postarali o farmu a starší členy rodiny. S tak malým počtem žen v okolí je pro mnoho z nich obtížné najít si partnerku. Tahle poptávka ale vytvořila na trhu místo pro dohazovače, kteří pro mladé muže hledají nevěsty v sousední Albánii. Tam dochází ke stejně rapidnímu úbytku populace, avšak v tomto případě odcházejí ve většinou muži, aby si za hranicemi našli práci. Mladé dívky naopak zůstávají.

Dávat dohromady Srby a Albánky není samozřejmou volbou. Srbsko a Albánie totiž nemají nejpřátelštější vztahy. Etničtí Albánci žijící na sporném území srbské provincie Kosova se chopili zbraní a bojovali proti potlačování srbským režimem. Albánie sousedí s Kosovem a silně podporovala pokus Kosova za nezávislost na Srbsku, která byla vyhlášena v roce 2008. Srbsko tuto nezávislost stále neuznává.

V roce 2010 jsem se setkala s albánskou dohazovačkou Verou, potom co jsem si o těchto dojednaných manželstvích ve vylidněných vesnicích na jihu Srbska přečetla v místních novinách. Ten problém mě fascinoval, a tak jsem se vydala na jih, abych se zde pokusila jeden z těchto sňatků zdokumentovat. Vera si za své služby účtuje okolo 2200 dolarů, což pro mnoho jejích klientů znamená, že musejí prodat část své půdy, krávy nebo vybavení, aby měli možnost najít lásku. Vera mě představila Milovanovi, 44letému farmáři, který až dosud žil se svou matkou a najal si Veru, protože nechtěl zestárnout osamělý a bezdětný.

Vera přivedla Milovana do Albánie, kde se setkal se svou potenciální nevěstou, 22letou Evou, v domě jejího strýce. Eva s sebou na schůzku přivedla i svou matku, babičku a bratra. Skupina se hned začala domlouvat na potenciálním manželství. Rodina Evy se chtěla ujistit, kolik půdy a peněz Milovan má, zatímco Milovanovým jediným zájmem bylo, zda mu Eva může zplodit děti. Ve svých 22 letech se Eva děsila představy, že stráví svůj život jako stará panna ve vesnici, jako holka, kterou si nikdo nechtěl vzít.

Opustit svou rodinu, provdat se za muže dvakrát staršího a přestěhovat se do země, kde nikoho neznala a jejíž jazyk neuměla, se zdálo jako lepší volba.

Evina babička měla poslední slovo při smlouvání a rozhodla: „po“ („ano“). Milovan zaplatil rodině Evy 115 dolarů a vydal se koupit své snoubence zlaté šperky a oblečení. Vrátil se za tři týdny, když už Eva měla hotový pas, a odvezl ji do jejího nového domova v Srbsku. Její rodině nechal ještě nějaké peníze navíc a zaplatil Vere za její služby.

Mezi říjnem 2010 a únorem 2011 jsem se zúčastnila několika podobných smlouvání mezi potenciálními páry. Ne vždy ale vedly k dohodnutému manželství. Během toho jsem poznala specifické kulturní odlišnosti mezi Srby a Albány, o kterých jsem předtím neměla ponětí. Například to, že albánské ženy z těchto vesnic nemohou pít ani kouřit, nebo že Albánci pijí kávu vždy s cukrem, dokud někdo z jejich blízkých neumře. Ale tím opravdu nejpozoruhodnějším zjištěním, ke kterému jsem během dokumentování těchto námluv došla, bylo, jak jsou nesnáze s nalezením lásky a založením rodiny všeobecným problémem. Tahle touha dokáže být silnější než všechny kulturní rozdíly, pocity nebo vlastenectví.

Článek původně vyšel na VICE UK.