Rychlá a divoká malba Kryštofa Strejce
umění

Rychlá a divoká malba Kryštofa Strejce

Některý malby vznikají nejen dny, ale měsíce, a dokonce i roky. Jednou z výjimek byl Jackson Pollock, který maloval instantně. Podobně pracuje i Kryštof Strejc z ateliéru malby na pražský UMPRUM/VŠUP. Právě zahájil novou výstavu.
15.11.17

Kryštofova předchozí výstava proběhla v létě v plzeňské galerii Vestředu, kde vystavoval společně s dalšími dvěma umělci. Událost s názvem Nová divokost, extatická budoucnost! mě zaujala svojí bezhraničností, kde vyjádření autora neohraničovalo plátno, nýbrž celej prostor doplněnej nejrůznějšími „rekvizitami“ a plastickými objekty, rozporující konceptu klasický malby. Žádný rámy. Spousty barev, sešlost různých existujících či méně existujících postav. Směs. Předcházela současné sólové výstavě Radical Times in Paradise, zahájené 14. 11. Za už tradičního zvukového doprovodu hravých firm v Kryštofově domovském výstavním prostoru Galerie 207, původně ateliéru dneska už zaniklých supermédií. K tématům, který právě tady reflektuje, patří mimo jiný: surfing, heraldika, konec běžecké kariéry Usaina Bolta, BBC 1Xtra, uprchlická krize, orientální ornament, fashion design, zvířecí říše, sprint, fitnessfreaks, black music, seriál House of Cards či Insecure.

Reklama

S Kryštofem jsme se sešly jenom pár dní před vernisáží během příprav právě ve 207, která mu sloužila jako dočasný ateliér, abychom se podívaly, co bude k vidění. A poznaly mladýho českýho malíře v několika odstavcích.

Kryštofe?

Spousta umělců je geniálních odmala. Já jsem odmala kreslil, ale nikdy jsme to ani já ani moji rodiče nepovažovali za něco, co by stálo za to dál rozvíjet. Brzo jsem toho nechal a šel na gympl. Začaly jiný starosti než kreslení. V předposledním ročníku gymplu jsme začali navštěvovat velký výstavy v Praze, hlavně klasiky, impresionisty… pro přehled člověka z gymplu na venkově. Abychom znali národní mistry a poklady. V předposledním ročníku měl významnou výstavu Krištof Kintera. Napadlo mě přemluvit učitele, abychom tam šli. U spolužáků to mělo totální neúspěch, nebylo to pro ně pravý umění. Pamatuju si dodneška tu trošku ostudnou návštěvu, ty kecy, že by to zvládli vytvořit taky.

Mělo se tehdy vybírat, co budeš studovat a kam směřovat. Moc jsem nesouhlasil s hustěním, abychom si vybírali věci, kde jsou nebo v budoucnu budou peníze. Je jedno, že tě to nebaví a nezajímá, jde o to, aby sis vybral „správně“. Tam, kde je kapitál. Tehdy jsem objevil umění a začal úplně od znova. Dějiny umění jsem zavrhl, gró bylo dělat umění, ne to omílat. Na Umprum a AVU jsem si netroufl, přišlo mi, že ty základní věci neumím. Ředitelka gymplu nám ale ukázala třeba Knížáka v jeho začátcích. Teď už ho vnímám jako starýho páprdu, ale tehdy mi došlo, že umění nemusí být jen malovanej obrázek na plátně. Že to může být i kokrhání ve veřejnym prostoru. Performance.

Vybral jsem si Plzeň a Vladimíra Mertu. Bavilo mě si věci vymýšlet, a až pak je realizovat. Konceptuální postup, 80 % vymýšlení, pak to realizovat. Za tři roky jsem zjistil, že mi koncept vůbec nevyhovuje a přirozeně mi to nejde. Umění mě přestalo bavit. Přišel jsem k Jiřímu Černickýmu a tehdy Markovi Medunovi, dneska Michalovi Novotnému. Otevřeli mi nový cesty vnímání. Když moc přemýšlím, upřemýšlím je, utáhnu, zašroubuju. Není tam volný místo. Přijde mi, že náš ateliér je hodně napřed, reflektuje, co se děje ve světě. Neděje se tam nic, co bych teď mohl vyjmenovat, ale jde o to sledovat dění. Neuzavírat se. Česká malba je dost konzervativní, ale i to je potřeba.

Intermediální přístup je pro mě nevyhovující. Přijde mi, že nic neumíš pořádně. Měl jsem dvakrát filmy z Plzně i na festivalu v Jihlavě v soutěži experimentálních filmů. Samozřejmě nechápu malbu jenom jako obrázek, co se dá pověsit na stěnu, ale malba je i instalace, to celý. Vnímání „malba je obrázek“ může být už trochu za zenitem, ale tahle poloha pořád žije. Současná malba se děje dost na hranicích, kde se to samo zadefinuje. Asi by bylo lepší, kdybych donesl 2D obrazy, namlátil hřebíky, pověsil je a dál už nepřemýšlel. Vnímám malbu jako situaci, která sestává třeba i z objektů, soch, konstrukcí, kreseb… to celý je pro mě malba.

Jedno velký téma neřeším, témata nestřídám, hluboce neprozkoumávám. Mám jich strašně moc, jsou různorodý. Inspirace malířský i mimomalířský. Hudba, sociální dění, co si přečtu v novinách nebo na internetu, sport. Objevuju je náhodou. Je to prostě to, co mě obklopuje. Jako když vaříš jídlo. Určitý ingredience musíš přidat v určitou dobu. Ve mně se takhle míchají témata a z toho vzejde malba. Návod nemám, vařím intuitivně.

Radical Times in Paradise vychází z letního období. Na internetu jsem koukal na fotky Bigfoota. Někdo ho zachytil tak, že mu jsou vidět jen oči. To je takovej kanadskej Yetti, má i indiánskej název (pozn. redakce: Sasquatch). Většinu léta jsem strávil u přehrady v Jablonci, tematicky se k tomu pak přidalo surfování. Připomnělo mi současný kritiky, kdy se muslimky koupaly na českým koupališti a vzbudily rozruch, protože se koupaly oblečený. Bigfootovi taky koukaly jen oči, kvůli kterým tady lidi na pláži bláznili. A co kdybych do toho ještě přidal surfing, vlny, který můžou přinášet uprchlíky na těch velkejch člunech. Vznikl surfař v burce.

Je pro mě hrozně důležitý, že moje obrazy vznikaj rychle. Vlastní technika mi umožňuje udělat obrazů hodně. Vystřídá se spousta vlivů, obraz občas zpětně ani nechápu. Velký formáty maluju v kuse třeba několik hodin, ale další den už se k tomu nevracím. Obraz je pro mě hotovej. S něčím začínám, ideou, chci, aby nějak vypadal, ale už vím, že dopředu to nemůžu vymýšlet. Bývám pak překvapenej, co všechno jsem udělal, a v tu chvíli jsem připravenej s tím skončit. Prohlásit ho za hotovej. V moment, kdy se na podívám a řeknu, že je divný, kam až to došlo. Často se mi to ani moc nelíbí. Docela se mi líbí, když se mi to moc nelíbí.

Mám rád barvy. Jsou pro mě strašně důležitý. Přitahuje mě, že obraz přichází z placky do reliéfu. To sochařský vyrejpávání. Rejpání mě baví a tahle výstava na to navazuje. Rozhodl jsem že, že nevystavím, co je ode mě očekávatelný. Žádnej obraz. Vzal jsem tentokrát i základní materiály jako je sádra. Jsou různé druhy divokosti. Malovat po stěnách, zdemolovat galerii jako na výstavě v Plzni vnímám zpětně za její nejočekávatelnější formu. Taky super, ale dá se bejt divokej i bez rozebrání a zničení prostoru.

Název mojí výstavy je spojenej s fashion designem, módou. Jedná se o slogan firmy, Quiksilveru. Tohle odvětví se pro mě stalo inspirativním. Líbilo se mi použít některej z jejich prvků do volný tvorby. Teď jsem mohl být navíc deset dní v Japonsku. Nečekal jsem, že ho tak absorbuju. Promítlo se to. Mám tady sošku, prvek, co jsem objevil v největším palácovým komplexu v Kjótu. Měli Buddhu a divnýho „chlápka“ mimo Buddhu. Bůžka, ke kterýmu se lidi modlili, aby měli štěstí. Štěstí ve smyslu peněz, bůžek mamonů. Stál na pytlích, sudech plnej peněz, vyžranej, tlustý tváře. Turisti si k němu přivazovali cetky. Bizarnosti. Na kjótský univerzitě umění mě zase znepokojilo a nepříjemně fascinovalo, že prostůrek určenej nejmladším studentům vypadá jak v továrně, 30-40 studentů má kopie středověkejch křesťasťanskejch maleb, sedí u stolu a přemalovávají je do detailů. Kluk, kterýmu je 19, maluje reprodukci madony evropským stylem. Nejsilnější zážitek.

Výstava potrvá až do 21. listopadu, kdy proběhne závěrečná prohlídka komentovaná autorem. Více z Kryštofovy tvorby najdete třeba na jeho Instagramu.