Spisovatel David Zábranský (1977*) vydal před dvěma lety opus Martin Juhás čili Československo. Soupis jeho děl i překvapivě získaných, a ještě překvapivěji nezískaných Magnesií Liter a dalších cen však přenechme někomu jinému. Česku, jeho rozdělené společnosti a současnému dění se u nás věnuje ve svých sloupcích nazvaných neironicky Z lásky k Česku, naše Česko je hlavním tématem i jeho úspěšné hry Herec a truhlář Stanislav Majer mluví o stavu své domoviny napsané s Kamilou Polívkovou pro Studio Hrdinů. A také Česko je jedním z hlavních témat Davidova právě vycházejícího románu Za Alpami. Tím náš rozhovor začal, dostali jsme se ale i mnohem dál.
Reklama
Ahoj Davide. Napsal jsi nový román Za Alpami, který dnes večer křtíš. O čem je?
Je to po mnohaleté pauze knížka, která se dějem vrací do současnosti. Před dvěma lety jsem napsal ságu o naší první republice, teď jsem měl chuť na něco ryze aktuálního. Donald Trump a uprchlická krize. Infantilita vzdělanců a vyšších společenských vrstev. Lenost elit, nevzdělanost, a k tomu ohromující arogance. Nepoměr mezi tím, co si o sobě myslíme, a tím, čím skutečně jsme. To je výchozí naladění, z toho jsem vycházel, když jsem začal psát.Rozvedl bys to trochu? Víme tedy, že se odehrává teď, ale kde? A kdo jsou hlavní hrdinové?
V zásadě je to román o uprchlictví v širokém slova smyslu. Hlavní hrdina je Němec, jehož máma koncem sedmdesátých let utekla z ČSSR do Německa. Právě v Německu se pak odehrává podstatná část děje. Mathias je doktor, třicátník, stoprocentní a hrdý Němec, který se v jisté fázi života rozhoduje ke zdánlivě nečekanému kroku – nechává medicíny a nastupuje v agentuře, která na Západ dodává sestry a doktory z Východu, mimo jiné z Česka. Cítí se jako novodobý otrokář, a tenhle pocit je pro něj důležitější než to všechno, co mu mohl nabídnout život doktora v Berlíně. Později si kupuje byt v Praze… Byt? Spíš loveckou chatu, jak se čtenář brzy dozví. Loví v Praze podřadné Češky, podřezává je jako osiky. A daří se mu. Pochází ze země, která je cool. Merkelová je cool, Club Mate je cool, německé techno je cool… Všichni mu v Praze visí na anglicky a německy žvanících rtech. A Mathias tu coolness umí dobře zužitkovat. Pořídí si Saab cabrio a vozí umělecky založené slečny na porážku. Česko je pro něj pohádková země. Uhozená, vygumovaná, ale plná krve a strdí.
Je to po mnohaleté pauze knížka, která se dějem vrací do současnosti. Před dvěma lety jsem napsal ságu o naší první republice, teď jsem měl chuť na něco ryze aktuálního. Donald Trump a uprchlická krize. Infantilita vzdělanců a vyšších společenských vrstev. Lenost elit, nevzdělanost, a k tomu ohromující arogance. Nepoměr mezi tím, co si o sobě myslíme, a tím, čím skutečně jsme. To je výchozí naladění, z toho jsem vycházel, když jsem začal psát.Rozvedl bys to trochu? Víme tedy, že se odehrává teď, ale kde? A kdo jsou hlavní hrdinové?
V zásadě je to román o uprchlictví v širokém slova smyslu. Hlavní hrdina je Němec, jehož máma koncem sedmdesátých let utekla z ČSSR do Německa. Právě v Německu se pak odehrává podstatná část děje. Mathias je doktor, třicátník, stoprocentní a hrdý Němec, který se v jisté fázi života rozhoduje ke zdánlivě nečekanému kroku – nechává medicíny a nastupuje v agentuře, která na Západ dodává sestry a doktory z Východu, mimo jiné z Česka. Cítí se jako novodobý otrokář, a tenhle pocit je pro něj důležitější než to všechno, co mu mohl nabídnout život doktora v Berlíně. Později si kupuje byt v Praze… Byt? Spíš loveckou chatu, jak se čtenář brzy dozví. Loví v Praze podřadné Češky, podřezává je jako osiky. A daří se mu. Pochází ze země, která je cool. Merkelová je cool, Club Mate je cool, německé techno je cool… Všichni mu v Praze visí na anglicky a německy žvanících rtech. A Mathias tu coolness umí dobře zužitkovat. Pořídí si Saab cabrio a vozí umělecky založené slečny na porážku. Česko je pro něj pohádková země. Uhozená, vygumovaná, ale plná krve a strdí.
Reklama
Němci se ve svých textech zabýváš poslední dobou hodně. Stejně jako – držme se toho termínu – infantility elit. Reprezentuje podle tebe Mathiasův postoj to, jak Němci nás Čechy vnímají?
Hm! Ten Mathias je pro mě někdo, kdo se z mnoha důvodů rozhodl, že dá průchod svým skrytým tužbám a potřebám. Takže ano, ale jde o postoj, kteří si Němci nepřipustí ani v duchu, natož aby ho připustili před někým zvenku. Nesmí si to dovolit, vyvraždili přece miliony lidí, a teď šli do sebe… Spíš toho Mathiase vidím jako předzvěst budoucnosti. Až spadne ta kašírovaná fasáda, až přejde móda křehkosti a jednoduchých střihů, až se zapomene na Osvětim, uvidíme, jak košatá znovu bude umět být evropská nebo konkrétně německá nesnášenlivost, nenávist, a především pohrdání vším podřadným. Mathias je pro mě v tomhle směru předvoj budoucnosti. Neumí žít a nechce zemřít. A udělá všechno proto, aby si zachoval pocit nadřazeného mládí.Neslyšíš teď náhodou trávu růst? Nebojíš se, že Za Alpami, ve kterých vykresluješ Němce takové, jací se domníváš, že jsou, zhorší už tak xenofobní náladu? Nejde náhodou o samonaplňující se proroctví?
To se dostáváme k samé podstatě toho, k čemu má být literatura a umění. Podle mě nemá a nesmí sloužit ničemu jinému než zachycení všech možností. Umění má být laboratoří, kde si společnost zkouší, co všechno snese. Pokud jako společnost vyčistíme umění, pokud zcenzurujeme všechno zdánlivě protispolečenské, špína se vyvalí skrze politiku.
Hm! Ten Mathias je pro mě někdo, kdo se z mnoha důvodů rozhodl, že dá průchod svým skrytým tužbám a potřebám. Takže ano, ale jde o postoj, kteří si Němci nepřipustí ani v duchu, natož aby ho připustili před někým zvenku. Nesmí si to dovolit, vyvraždili přece miliony lidí, a teď šli do sebe… Spíš toho Mathiase vidím jako předzvěst budoucnosti. Až spadne ta kašírovaná fasáda, až přejde móda křehkosti a jednoduchých střihů, až se zapomene na Osvětim, uvidíme, jak košatá znovu bude umět být evropská nebo konkrétně německá nesnášenlivost, nenávist, a především pohrdání vším podřadným. Mathias je pro mě v tomhle směru předvoj budoucnosti. Neumí žít a nechce zemřít. A udělá všechno proto, aby si zachoval pocit nadřazeného mládí.Neslyšíš teď náhodou trávu růst? Nebojíš se, že Za Alpami, ve kterých vykresluješ Němce takové, jací se domníváš, že jsou, zhorší už tak xenofobní náladu? Nejde náhodou o samonaplňující se proroctví?
To se dostáváme k samé podstatě toho, k čemu má být literatura a umění. Podle mě nemá a nesmí sloužit ničemu jinému než zachycení všech možností. Umění má být laboratoří, kde si společnost zkouší, co všechno snese. Pokud jako společnost vyčistíme umění, pokud zcenzurujeme všechno zdánlivě protispolečenské, špína se vyvalí skrze politiku.
Reklama
Jakou úlohu si tedy myslíš, že v současné době sehraje tvůj nový román?
Měl by lidem nabídnout osvěžující pohled. Měl by je dovést k tomu, že v době takzvané uprchlické krize není radno zapomínat na fakt, že i my máme spoustu důvodů odsud utíkat. A tím nemyslím jenom nás Čechy, ale i bohaté a spokojené Němce. Ten román se jmenuje Za Alpami a skutečně mluví o prostoru, který je na severu, v zimě, bez moře a bez možností určitého typu. Jsme tady smutní!
Měl by lidem nabídnout osvěžující pohled. Měl by je dovést k tomu, že v době takzvané uprchlické krize není radno zapomínat na fakt, že i my máme spoustu důvodů odsud utíkat. A tím nemyslím jenom nás Čechy, ale i bohaté a spokojené Němce. Ten román se jmenuje Za Alpami a skutečně mluví o prostoru, který je na severu, v zimě, bez moře a bez možností určitého typu. Jsme tady smutní!
Proč jsme tady smutní?
Protože nemáme teplo a moře. To je moje zásadní téma. Jak by vypadalo české nebo německé umění, pokud by mělo vznikat u prohřátého moře na prohřáté pláži? Zabýval by se vůbec někdo tím, čím se tady a teď zabýváme? … Takže možná jde o to, využít příležitosti, kterou nám nabízí aktuální stěhování národů, a zkusit se zamyslet nad tím, jestli by i nám nebylo dobře jinde. Třeba můžeme i my nasednout na uprchlickou vlnu a prostě zmizet někam na jih. Celý kontinent, všichni hrdí Evropané. Nechat Evropu lidem z jihu, když o ni tolik stojí… Protože – skutečně nám na tom tady tak moc záleží? Jsme smutní, protože jsme to přehnali s předstíráním civilizovanosti. Už nám to ani nejde. Ale furt se toho držíme. Máme to před sebou jako masku z papíru. Liberální demokracie! Nikdo to moc nechce, je to stará veteš, nuda, svírá to. Ale hrdinové roku 1989 to furt drží. Nikoho to nebaví a lidi prokoukli, že se to drží jen naoko. Už to není ničím opodstatněné, tahle korektní a kultivovaná liberální demokracie. Nebaví nás to, ale hlavně na to nemáme. Zaspali jsme.
Protože nemáme teplo a moře. To je moje zásadní téma. Jak by vypadalo české nebo německé umění, pokud by mělo vznikat u prohřátého moře na prohřáté pláži? Zabýval by se vůbec někdo tím, čím se tady a teď zabýváme? … Takže možná jde o to, využít příležitosti, kterou nám nabízí aktuální stěhování národů, a zkusit se zamyslet nad tím, jestli by i nám nebylo dobře jinde. Třeba můžeme i my nasednout na uprchlickou vlnu a prostě zmizet někam na jih. Celý kontinent, všichni hrdí Evropané. Nechat Evropu lidem z jihu, když o ni tolik stojí… Protože – skutečně nám na tom tady tak moc záleží? Jsme smutní, protože jsme to přehnali s předstíráním civilizovanosti. Už nám to ani nejde. Ale furt se toho držíme. Máme to před sebou jako masku z papíru. Liberální demokracie! Nikdo to moc nechce, je to stará veteš, nuda, svírá to. Ale hrdinové roku 1989 to furt drží. Nikoho to nebaví a lidi prokoukli, že se to drží jen naoko. Už to není ničím opodstatněné, tahle korektní a kultivovaná liberální demokracie. Nebaví nás to, ale hlavně na to nemáme. Zaspali jsme.
Reklama
A co by sis tedy představoval místo liberální demokracie? V čem bychom podle tebe byli šťastnější?
Já osobně v poslední době směřuju ke konzervativnějšímu vidění světa. Nechat být, co je, nepokoušet se to nijak zásadně zlepšovat, zapomenout na všechny hurá akce, ať už to jsou hurá akce feminismu nebo jiných zdánlivě progresivních myšlenkových směrů. Vidím to tak, že jsme v silné kocovině, a co já si pamatuju z dob, kdy jsem míval kocoviny, tak jsem taky v kocovině nechodil ven a nesnažil jsem se cokoli zařizovat. Pustil jsem si BoJacka Horsemana a dal jsem si pauzu. Evropa podle mě potřebuje něco podobnýho. Krátkou pauzu, po který se vrátíme k práci, ale ke skutečné práci. Od nuly… Takže abych ti odpověděl, měli bychom se uklidnit, případně trochu začít couvat. Kupředu ani levá, ani pravá. Kupředu ni krok.Jak se taková pauza, nebo řekněme léčebná kocovinová kúra, aplikuje na celý kontinent?
Jedině a pouze skrze jednotlivce, myslím si. A vůbec k tomu nedodávám „bohužel“. Nebo nás k tomu něco rychle dovede, nějaký zásah, což je horší verze. Pohybujeme se nebezpečně blízko vrcholku, i tak by šlo popsat téma mojí knížky. Pohybovat se blízko vrcholku, to je samozřejmě skvělé, je to na výši, luxus. Ale zároveň se samozřejmě už nenabízí dost jiných cest. Na vrcholku je neskladno, nepohodlno, je to jako pohyb na špičce jehly. Pokud bychom si o kus slezli, bude tam třeba pohodlná louka, lehneme si a odpočineme, zbylý svět nás zatím bude sprintem dohánět… Když totéž řeknu bez metafor, obávám se toho, že jdeme špatným směrem, co se týká odstraňování nepříjemností ze života. Stačilo. Jistá forma nepohodlí, zátěže nebo obtěžování k životu patří, dokonce je pro život nutná, řekl bych. Pokud budeme dál stoupat tímhle už teď hodně vyšponovaným směrem, spadneme. Naučme se opět aspoň něco snášet, ne? Třeba kampaň #metoo v tomhle směru vnímám jako důležitý mezník. Liberální stát? Často to vypadá jinak, spíš jako Islámský stát.
Já osobně v poslední době směřuju ke konzervativnějšímu vidění světa. Nechat být, co je, nepokoušet se to nijak zásadně zlepšovat, zapomenout na všechny hurá akce, ať už to jsou hurá akce feminismu nebo jiných zdánlivě progresivních myšlenkových směrů. Vidím to tak, že jsme v silné kocovině, a co já si pamatuju z dob, kdy jsem míval kocoviny, tak jsem taky v kocovině nechodil ven a nesnažil jsem se cokoli zařizovat. Pustil jsem si BoJacka Horsemana a dal jsem si pauzu. Evropa podle mě potřebuje něco podobnýho. Krátkou pauzu, po který se vrátíme k práci, ale ke skutečné práci. Od nuly… Takže abych ti odpověděl, měli bychom se uklidnit, případně trochu začít couvat. Kupředu ani levá, ani pravá. Kupředu ni krok.Jak se taková pauza, nebo řekněme léčebná kocovinová kúra, aplikuje na celý kontinent?
Jedině a pouze skrze jednotlivce, myslím si. A vůbec k tomu nedodávám „bohužel“. Nebo nás k tomu něco rychle dovede, nějaký zásah, což je horší verze. Pohybujeme se nebezpečně blízko vrcholku, i tak by šlo popsat téma mojí knížky. Pohybovat se blízko vrcholku, to je samozřejmě skvělé, je to na výši, luxus. Ale zároveň se samozřejmě už nenabízí dost jiných cest. Na vrcholku je neskladno, nepohodlno, je to jako pohyb na špičce jehly. Pokud bychom si o kus slezli, bude tam třeba pohodlná louka, lehneme si a odpočineme, zbylý svět nás zatím bude sprintem dohánět… Když totéž řeknu bez metafor, obávám se toho, že jdeme špatným směrem, co se týká odstraňování nepříjemností ze života. Stačilo. Jistá forma nepohodlí, zátěže nebo obtěžování k životu patří, dokonce je pro život nutná, řekl bych. Pokud budeme dál stoupat tímhle už teď hodně vyšponovaným směrem, spadneme. Naučme se opět aspoň něco snášet, ne? Třeba kampaň #metoo v tomhle směru vnímám jako důležitý mezník. Liberální stát? Často to vypadá jinak, spíš jako Islámský stát.
Reklama
V čem vidíš s Islámským státem podobnost?
Třeba v zákazu humoru. Humor je jedním z pilířů evropské civilizace, spolu s právním státem. Právní stát a humor, bez toho se Evropa neobejde, bez toho už to nebude Evropa. Otázku humoru skutečně vnímám jako čím dál aktuálnější. Na jedné straně dobře chápu argumentaci ve směru, že zlehčování a ironizace všeho kolem může být nekonstruktivní, lidem nelibá a zlá, možná i do jisté míry nebezpečná. Na druhý straně mi ale bohužel neuniká ta tendence liberálně-demokratických zemí neustále rozšiřovat seznamy témat, o kterých se nesmí mluvit s lehkostí, nadhledem a snad i výsměchem. Tahle příkrost a suchost mi pak připomíná spíš Islámský stát než ten liberální, jak říkám. Zajímavé je, že zákaz humoru a porušování zásad právního státu je tím, co třeba spojuje uprchlickou krizi a kampaň #metoo. V obou případech se dělo v zásadě totéž. Nelegální, ale najednou tolerovaný přechod přes zelenou hranici, porušování presumpce neviny v rámci metoo… A ani o krizi ani o metoo neradno vtipkovat.Dobře, ale když si děláš legraci z kauzy #metoo, nikdo ti za to neusekne hlavu mačetou, ještě navíc během přímého přenosu na internetu…
Ano, to víme. Nicméně je rolí umění poukazovat na určité tendence, vidět věci z jiných perspektiv, dokonce i umocňovat, zvětšovat. Nesvoboda má navíc mnoho podob, useknutí hlavy jistě není tou jedinou formou, podle které se nesvoboda pozná. Ostatně psal o tom už Tocqueville ve své Demokracii v Americe. Už on věděl, že je to právě demokracie, která dává prostor pro všechny drásavé, ač méně nenápadné formy nesvobody. Potření názorových oponentů má podle Tocquevilla likvidační následky především v úplně otevřené demokracii. Budeš mít na krku hlavu, ale bude ti k ničemu. Nikdo tě nebude poslouchat, když většina rozhodne o tvé nepodstatnosti. Viz aktuálně třeba Polsko. To je země, o jejíž nepodstatnosti rozhodl Západ. Vysmívají se Polsku, straší Polskem, pohrdají polskou vládou a nepochybně i Poláky. Proč? Jen tak. Rozhodli se tak. Udělali z miliónů lidí fašisty v podstatě jedním škrtem pera. Tak vypadá utlačená a znesvobodněná menšina nebo nepohodlný mluvčí v praxi.
Třeba v zákazu humoru. Humor je jedním z pilířů evropské civilizace, spolu s právním státem. Právní stát a humor, bez toho se Evropa neobejde, bez toho už to nebude Evropa. Otázku humoru skutečně vnímám jako čím dál aktuálnější. Na jedné straně dobře chápu argumentaci ve směru, že zlehčování a ironizace všeho kolem může být nekonstruktivní, lidem nelibá a zlá, možná i do jisté míry nebezpečná. Na druhý straně mi ale bohužel neuniká ta tendence liberálně-demokratických zemí neustále rozšiřovat seznamy témat, o kterých se nesmí mluvit s lehkostí, nadhledem a snad i výsměchem. Tahle příkrost a suchost mi pak připomíná spíš Islámský stát než ten liberální, jak říkám. Zajímavé je, že zákaz humoru a porušování zásad právního státu je tím, co třeba spojuje uprchlickou krizi a kampaň #metoo. V obou případech se dělo v zásadě totéž. Nelegální, ale najednou tolerovaný přechod přes zelenou hranici, porušování presumpce neviny v rámci metoo… A ani o krizi ani o metoo neradno vtipkovat.Dobře, ale když si děláš legraci z kauzy #metoo, nikdo ti za to neusekne hlavu mačetou, ještě navíc během přímého přenosu na internetu…
Ano, to víme. Nicméně je rolí umění poukazovat na určité tendence, vidět věci z jiných perspektiv, dokonce i umocňovat, zvětšovat. Nesvoboda má navíc mnoho podob, useknutí hlavy jistě není tou jedinou formou, podle které se nesvoboda pozná. Ostatně psal o tom už Tocqueville ve své Demokracii v Americe. Už on věděl, že je to právě demokracie, která dává prostor pro všechny drásavé, ač méně nenápadné formy nesvobody. Potření názorových oponentů má podle Tocquevilla likvidační následky především v úplně otevřené demokracii. Budeš mít na krku hlavu, ale bude ti k ničemu. Nikdo tě nebude poslouchat, když většina rozhodne o tvé nepodstatnosti. Viz aktuálně třeba Polsko. To je země, o jejíž nepodstatnosti rozhodl Západ. Vysmívají se Polsku, straší Polskem, pohrdají polskou vládou a nepochybně i Poláky. Proč? Jen tak. Rozhodli se tak. Udělali z miliónů lidí fašisty v podstatě jedním škrtem pera. Tak vypadá utlačená a znesvobodněná menšina nebo nepohodlný mluvčí v praxi.
Reklama
Nemyslíš si, že si za to Polsko může tak trochu samo? Násilným vykázáním opozice ze sněmovny během hlasování, centralizací moci, naštěstí neprosazenými zákazy potratů atd.? Podívej se na poslední polské volby – 75 % Poláků žijících v zahraničí volilo Právo a Spravedlnost, což je šokující, protože žijí v zemích, které je přijali díky své toleranci.
To svědčí o tom, že to prostě Poláci už Západu moc nežerou. Vidí chyby. Obecně řečeno je to pro Evropu velmi přínosná situace, když se najde někdo, kdo vidí chyby na suverénovi. Západ vidí chyby Polska, Poláci vidí chyby Západu nebo Evropské unie, tak je to podle mě v pořádku. A nám zbývá jen tolik, abychom se zamysleli, co nás od Poláků odlišuje a co nás s nimi na druhé straně pojí. Třeba ta rozdílnost toho, jak volí Češi a Poláci venku, to je podle mě moc dobrý výchozí bod k dalším úvahám… Navíc si nejsem jistý, zda ve své otázce podáváš polské dění s absolutní přesností. Polská realita bývá pravidelně dost odlišná od toho, jak se o této realitě informuje.Co se tedy podle tebe přesně děje v Polsku?
Hodně Poláků věci vnímá jinak, než jak je vnímají současné evropské elity. Je to neskladná země. Do velké míry hrdá. Velká a hrdá, ale zároveň poměrně zaostalá. Země upnutá na svoje dějiny, na všechny historické události, které často právem vnímá jako hříchy, které na Polsku spáchaly velmoci, samozřejmě především Německo a Rusko. K tomu země, která měla podstatně odlišný porevoluční vývoj – liberální křídlo se hned po roce 89 dalo do party s bývalými komunisty, zatímco polská pravice – silně protikomunistická – byla dlouhou dobu marginalizována. Kopíroval se Západ, liberalismus, demokracie. Xero-kapitalismus či xero-liberalismus, to jsou v Polsku dost známé termíny… Pod tím, co se zvenku jevilo jako jednoznačná cesta polské společnosti k liberální demokracii západního střihu, po celou dobu ale probíhal poměrně hluboký a bohatý myšlenkový spor o podobu Polska. Velkou roli v tom samozřejmě hraje a hrála katolická církev, spíš by se ale slušelo říct katolická víra. Ten pravicový pohled přitom je vším jiným než nějakým triviálním pánbíčkářstvím. Ale polské myšlení neznáme, nezajímá nás, a tak je na tom celý Západ. Linie je jasná, a každý, kdo si dovolí o té linii pochybovat, dostane za vyučenou – fašista! Je to až směšně zkreslená realita. Stručně – Poláci hodně věcí prokoukli a ten západní kontra-atak je prostě z velké míry pomsta.
To svědčí o tom, že to prostě Poláci už Západu moc nežerou. Vidí chyby. Obecně řečeno je to pro Evropu velmi přínosná situace, když se najde někdo, kdo vidí chyby na suverénovi. Západ vidí chyby Polska, Poláci vidí chyby Západu nebo Evropské unie, tak je to podle mě v pořádku. A nám zbývá jen tolik, abychom se zamysleli, co nás od Poláků odlišuje a co nás s nimi na druhé straně pojí. Třeba ta rozdílnost toho, jak volí Češi a Poláci venku, to je podle mě moc dobrý výchozí bod k dalším úvahám… Navíc si nejsem jistý, zda ve své otázce podáváš polské dění s absolutní přesností. Polská realita bývá pravidelně dost odlišná od toho, jak se o této realitě informuje.Co se tedy podle tebe přesně děje v Polsku?
Hodně Poláků věci vnímá jinak, než jak je vnímají současné evropské elity. Je to neskladná země. Do velké míry hrdá. Velká a hrdá, ale zároveň poměrně zaostalá. Země upnutá na svoje dějiny, na všechny historické události, které často právem vnímá jako hříchy, které na Polsku spáchaly velmoci, samozřejmě především Německo a Rusko. K tomu země, která měla podstatně odlišný porevoluční vývoj – liberální křídlo se hned po roce 89 dalo do party s bývalými komunisty, zatímco polská pravice – silně protikomunistická – byla dlouhou dobu marginalizována. Kopíroval se Západ, liberalismus, demokracie. Xero-kapitalismus či xero-liberalismus, to jsou v Polsku dost známé termíny… Pod tím, co se zvenku jevilo jako jednoznačná cesta polské společnosti k liberální demokracii západního střihu, po celou dobu ale probíhal poměrně hluboký a bohatý myšlenkový spor o podobu Polska. Velkou roli v tom samozřejmě hraje a hrála katolická církev, spíš by se ale slušelo říct katolická víra. Ten pravicový pohled přitom je vším jiným než nějakým triviálním pánbíčkářstvím. Ale polské myšlení neznáme, nezajímá nás, a tak je na tom celý Západ. Linie je jasná, a každý, kdo si dovolí o té linii pochybovat, dostane za vyučenou – fašista! Je to až směšně zkreslená realita. Stručně – Poláci hodně věcí prokoukli a ten západní kontra-atak je prostě z velké míry pomsta.
Reklama
Jak podle tebe dopadnou prezidentské volby?
Zeman má jediného soupeře a tím je jeho zdraví. Takže odhadovat volby podle mě znamená tipovat si, jak dobře je na tom Zeman s ledvinami, játry, nohama… Na to asi žádná agentura výzkum neudělá.Na jak dlouho jeho životnost tipuješ ty?
To je podle mě neuctivá otázka. Odmítám odhadovat, kdy někdo zemře. Navíc to myslím spíš tak, že ho lidé nebudou volit, pokud uvidí, že na tom je velmi zle… Nejde o to, že by se nedožil volby a podobně.Ještě bych se vrátila k té pauze, kterou Evropě doporučuješ. Je asi velmi nepravděpodobné, že si její potřebu uvědomí a že si ji dá. Co se podle tebe bude v Evropě dít v blízké budoucnosti?
Rozpad Evropy, který začal v Británii, je podle mě nevyhnutelný. Další na řadě jsme my, Visegrád, o kterém už vlastně ani nevím, zda ještě existuje. Prostě země na východě. Aby nedošlo k omylu: rozhodně nevolám po odchodu z EU. Jen nevidím moc zájmu, aby naše země v EU zůstávaly. Ten nezájem přitom vidím nejen na naší straně, ale především na straně druhé, spíše první, když přece jde o vyspělý Západ, který by jiné místo než první nesnesl. Reakce Visegrádu na uprchlickou krizi situaci jen usnadnila, najednou je jasno. V podstatě to byl dárek, který jsme té první Evropě dali. Tak dlouho si o něj říkali, až jsme jim ho dali. Jsme k ničemu, jsme jiní. Tady to máte pěkně černé na bílém, neumíme tak hezky soucítit jako vy. Co nás zajímá, je stará veteš – právní stát a smysl pro humor. Rádi půjdou k zářným zítřkům bez nás.
Zeman má jediného soupeře a tím je jeho zdraví. Takže odhadovat volby podle mě znamená tipovat si, jak dobře je na tom Zeman s ledvinami, játry, nohama… Na to asi žádná agentura výzkum neudělá.Na jak dlouho jeho životnost tipuješ ty?
To je podle mě neuctivá otázka. Odmítám odhadovat, kdy někdo zemře. Navíc to myslím spíš tak, že ho lidé nebudou volit, pokud uvidí, že na tom je velmi zle… Nejde o to, že by se nedožil volby a podobně.Ještě bych se vrátila k té pauze, kterou Evropě doporučuješ. Je asi velmi nepravděpodobné, že si její potřebu uvědomí a že si ji dá. Co se podle tebe bude v Evropě dít v blízké budoucnosti?
Rozpad Evropy, který začal v Británii, je podle mě nevyhnutelný. Další na řadě jsme my, Visegrád, o kterém už vlastně ani nevím, zda ještě existuje. Prostě země na východě. Aby nedošlo k omylu: rozhodně nevolám po odchodu z EU. Jen nevidím moc zájmu, aby naše země v EU zůstávaly. Ten nezájem přitom vidím nejen na naší straně, ale především na straně druhé, spíše první, když přece jde o vyspělý Západ, který by jiné místo než první nesnesl. Reakce Visegrádu na uprchlickou krizi situaci jen usnadnila, najednou je jasno. V podstatě to byl dárek, který jsme té první Evropě dali. Tak dlouho si o něj říkali, až jsme jim ho dali. Jsme k ničemu, jsme jiní. Tady to máte pěkně černé na bílém, neumíme tak hezky soucítit jako vy. Co nás zajímá, je stará veteš – právní stát a smysl pro humor. Rádi půjdou k zářným zítřkům bez nás.
Reklama
Rozhovor jsme začali tvou knihou, a tak tvou prací i skončeme. Nová kniha ti vychází právě teď, máš i tak už v plánu něco dalšího? Anebo na něčem dalším rovnou pracuješ?
Kupodivu jsem se hodně upsal divadlu, což souvisí s poměrně úspěšnou hrou, kterou jsem udělal pro pražské Studio Hrdinů. Píši už druhý divadelní text pro slovenské divadlo Dogma. Krom toho bych měl začít pracovat i na jednom divadelním projektu v Česku… Divadlo je ostatně smyslem českých dějin. Třeba s Babišovým vítězstvím se to plně ukazuje. Konečně jsme dospěli ke svému smyslu, k velkému herci a ke straně, která jen hraje.Křest románu Za Alpami proběhne v pondělí 27. listopadu v baru U hrdinů ve 20 hodin.
Odkaz na event: https://www.facebook.com/event…
Kupodivu jsem se hodně upsal divadlu, což souvisí s poměrně úspěšnou hrou, kterou jsem udělal pro pražské Studio Hrdinů. Píši už druhý divadelní text pro slovenské divadlo Dogma. Krom toho bych měl začít pracovat i na jednom divadelním projektu v Česku… Divadlo je ostatně smyslem českých dějin. Třeba s Babišovým vítězstvím se to plně ukazuje. Konečně jsme dospěli ke svému smyslu, k velkému herci a ke straně, která jen hraje.Křest románu Za Alpami proběhne v pondělí 27. listopadu v baru U hrdinů ve 20 hodin.
Odkaz na event: https://www.facebook.com/event…
UKÁZKA Z KNIHY:
Reklama
Krom uprchlíků v Česku chyběla i ona myšlenková sféra, kterou Mathias znal z Německa; noviny jako Die Zeit, matka a lidi jako matka, berlínská divadla, Volksbühne, vážné veřejné diskuse, přenášené televizemi či rozhlasem, vždy otrocky odlehčované vtipem… Všechna ta tíže, která člověku přišla zcela přirozená, dokud v ní žil, ale kterou pak vůbec nepostrádal, když najednou nebyla. Život v Česku, život v pohádce. Mathias si pořídil drahé skládací kolo a deset let starý kabriolet značky Saab, s nímž jezdil na výlety do různých kapitol té pohádkové zemičky. S sebou vždy brával nějakou pěknou umělecky založenou slečnu. Po hnědnoucí Evropě pak za prací jezdil svojí černou audi. Na očích černé brýle, na sobě dobře padnoucí oblek. Přitáhl za vlasy z hnědnoucí Evropy peníze a opět se na pražské Letné svlékl do trenek a fandil Angele Merkelové. Sen. Hned dva sny vedle sebe.Techno, trenky, funky chůze po Stromovce. Terasa, sprcha na terase. Koks a extáze. Kámoši. Češi, ale i cizinci. Česky Mathias mluvil už skoro plynně, ale všechno, co říkal, byly bezvýznamnosti. V tehdejší Evropě, která řešila uprchlickou krizi a s tím spojené nebezpečí fašizace a pravicového populismu, jako by pro sedmatřicetiletého Mathiase Waltera nebylo místo; představoval raritu, fracka, který se směje, zatímco Evropané kopají Evropě hrob. Marine Le Penová ve Francii, AfD v Německu, Geert Wilders v Nizozemí, PiS v Polsku, UKIP ve Velké Británii, Norbert Hofer v Rakousku, Viktor Orbán v Maďarsku, prezident Zeman v Česku. Byla to vážná věc. Cosi kolabovalo. V Evropě bylo víc hloupých lidí, než se myslelo. Vzdělanci, jako byl Mathias, se v takové dějinné fázi měli uráčit vyjít na palubu a chopit se kormidla. Tak se po tom volalo v Die Zeit a jinde.Kdo si celou tu tehdejší evropskou hromadu přebral – a Mathias to udělal –, docházel k následujícímu závěru. Po druhé světové válce bylo třeba rychle zapomenout na válku. Vzdělanci cíleně z evropského davu vychovali dav, který se nezajímal o nic jiného než o konzum. O šedesát let později vzdělanci začali se svým davem zacházet jako s onucí, když si uvědomili, že je to nemyslící a snadno manipulovatelné stádo. Golem, kterého vzdělanci po válce uvedli do pohybu, se měl zase uklidnit a zalézt do skříně. Takzvaná demokratická Evropa někdy po roce 2015 napřela své úsilí k tomu, aby golemovi dala ránu mezi oči a sebrala mu z hlavy šém. To najednou bylo všeobecného podivení, když se zjistilo, že po šedesáti letech flákání na stole nestojí pěkná teplá večeře! Takže do práce, mládeži! Praporek, který se šedesát let držet před očima lidu, najednou změnil směr, najednou se mělo jít jinam. Už ne k Lidlu a Zaře, nýbrž ke knihovnám, huš, huš, a studovat – demokracii, lidská práva, toleranci, soucit. Mathias přitom byl ideálním praporečníkem: šest let na Humboldtově univerzitě, dvě atestace. Takový Mathias Walter neměl právo na svůj zahálčivý letenský život, střídaný cynickým prodejem bílého masa. Evropa byla ohrožena, pane bože!Mathias si to ale nemyslel. Jeho ležérní život na Letné nebyl jen důsledkem pohodlnosti a rezignace. Z velké míry také odrážel Mathiasovu tehdejší životní filosofii. Věřil v řízený úpadek. Věřil v neaktivitu, v dočasnou pauzu, a totéž chování by podle něj prospělo i Evropě. Když ráno přišel z klubu, kde před tím strávil deset hodin a spolykal půlku lékárny, taky pak vydržel sedět celý den doma na zadku. V tom stavu, v jakém byl, nemělo smysl chodit ven a zkoušet tam cokoli zařizovat. Jeho stav prostě volal po tom, aby Mathias zůstal doma a koukal na seriály: Breaking Bad, True Detective, Game of Thrones. Pokud chtěl zítra zase fungovat, potřeboval prostě na den vysadit. Absolutně totéž podle něj platilo pro Evropu. Nechat věci na čas být, na dekádu nebo dvě. Nelézt ven v kocovině. Zavřít se doma a vysadit u seriálů. V takových chvílích člověka dokonce leccos napadne.Mathiase takto napadlo koupit dárky svým dvěma dcerám a své krásné ženě, svým třem děvčátkům. Pokaždé, když se vrátil do Zehlendorfu, něco pěkného jim přivezl. V poslední době se do Berlína vracel docela často, jednou či dvakrát do měsíce. Přespal, pomiloval se s Marií, potěšil se s dětmi. Magdě už bylo sedm a chodila do druhé třídy. Štíhlá a chytrá. Dobře vychovaná. Nic takového jako děti, o kterých psala ve svých knihách Katharina. Žádná odpornost, kvůli kterým podle Kathariny údajně dnešní matky odmítají rodit.Trochu starostí měl Mathias s botoxem ve tvářích a teď už i ve rtech. Tajit věc před Marií nemělo smysl, viděla změny vždy na první pohled. Vysvětlit se jí to ale také nedalo. Bylo to podivné, temné; byla to jediná temná věc z Mathiasova života, která se Marii v té době dostala na oči. Poznávala ho.
autorka obálky: Pavla Nešverová