Jakého nejhoršího zločinu se může člověk dopustit?

Jak v životě, tak ve filmu je zločin velké téma. Může to být skoro cokoliv, záleží, jak ho definujeme. Vymezuje ho zákon? Vymezujeme ho my sami? Každopádně nás láká, a pokud se ho zrovna neúčastníme, rádi ho aspoň sledujeme zpovzdálí. V televizi zabírají velkou část programu kriminálky, zprávy a další pořady přibližující nejrůznější skandály. Lidé baží po úpadcích jiných lidí, překonávají strach sledováním scén, které ze svého každodenního života neznají, hledají vzrušení, při kterém jim tuhne krev v žilách. Současná filmografie boří bariéry nezobrazitelného, aby přinesla něco nového a nalákala. A jako vždycky nás lákají věci, kterých se bojíme, které jsou tajemné a často nemají řešení. Tématu využila k uspořádání workshopu i vzdělávací organizace Hranice filmu fungující pod Mezinárodním festivalem dokumentárního filmu v Jihlavě. Mimo jiných ho navštívil švédský filmař Erik Skojldbærg, známý jako tvůrce původní devadesátkové Insomnie, který se přes několik dalších filmů dostal až k aktuálnímu seriálu Okupace. Nejen jeho, ale i účastníků workshopu jsem se zeptala (à la školní slohovka), co pro ně představuje nejhroznější zločin, který film na dané téma je nejvíce zasáhl a případně proč je téma a samotná akce vůbec primárně lákala.

Jakékoliv násilí a vraždy ve vztahu k dětem. V dramatech jsou často používané právě kvůli šoku, který to v lidech vyvolává. Nerad bych se takovým směrem vydal z osobních důvodů. Když mi někdo nabídne konstruovaný příběh, který má co dočinění s násilím nebo umíráním dětí, mám tendenci říct ne. Z filmů týkajících se zločinu se mě dotýká nejvíce asi sledování některých dokumentů s pocitem, že jsou skutečné. Vyprávějí něco, co se opravdu stalo, něco důležitého. O tom, jak můžete prožít událost a pořád si udržet obyčejnost života. Ta schopnost se adaptovat a jít dál.

Osobně odsuzuju jakýkoliv násilí na dětech nebo co se přímo týká znásilnění. Vyloženě se mi to hnusí. Když o něčem takovém slyším, štve mě to. Jsem z okolí Černošic a za dobu, co tam žiju, tam běhal v okolí už několikrát násilník. Stalo se to, ale obecně se jedná o hodně klidnou oblast. V místě svého bydliště se nebojím vůbec.
Z filmů o zločinu mě nejvíc zaujal Zákon Helena. Možná proto, že se děje blízko domova. Z těch zahraničních Není úniku, hodně drsný snímek. Na tenhle seminář jsem se přihlásil kvůli zajímavému tématu odhalování zločinu a okolností, o kterých toho běžný člověk – a já osobně – tolik neví. Když do toho pronikne dokumentarista a zaryje se, jde na místa, kam by se normální člověk sám nevydal. Je fajn vidět to rozebrané. Taky mě zajímá, jak se dělají dokumenty.

Pro mě je nejhorší vražda. Řekla bych, že nejvíc vzpomínám na americký seriál The Wire, protože se týká zločinu a vraždí se tam taky hodně. Navíc je to skvěle natočený, velice autenticky. Patří ke špičce.

Ublížení lidské bytosti. Vražda je nereversibilní. Něco, co se nedá vrátit. Třeba Fincherův film Zodiak podle reálného případu zajímavým způsobem ukazuje dosahy i mimo přímé oběti. Kolik lidských životů dokáže násilí zničit ještě i v druhým řádu. Baví mě právě proto, že se věnuje následkům násilí a zpracování toho, co je potom. I v rámci žánru o masových vrazích, kde se řeší, kdo to udělal a neudělal. Věnuje se to především dlouhodobýmu psychickýmu rozkladu všech lidí, kterých se ten případ dotkl. Přihlásila jsem se, protože se obecně ráda vzdělávám. Téma je pro mě zajímavé i jako pro divačku, i z pohledu dizertace, kterou píšu. Bylo to velmi dobře postavený v různorodosti, od experimentu, přes fikci a současnou televizi. Hodně podnětů k přemýšlení a dalšímu čtení a koukání. Nejvíc mi utkvěla asi masterclass Zaradashta Ahmeda v rámci dokumentu o aktuálně probíhajícím zločinu, společenské křivdě. Jakým způsobem se dá pracovat s hlediskem, kterým ho zobrazujeme, jak z pohledu dramatického, tak z pohledu etiky a estetiky toho filmaře. Druhým byly věci od Erika Skojldbaerga. Prvně NOKAS, filmařsky zachycující reálnou událost. I jak se pak staví fikční seriál Okupace. Mimo seminář třeba ještě třídílná britská minisérie Broadchurch, která se dívá na jeden případ. Víc než o tom, co se stalo, je to psychologická analýza postav, možných motivací. Zároveň silné a zároveň neexploatační. Velmi zajímavý přístup, co se týče následků násilí na komunitu a přeživší.

Nejzávažnější zločin je pro mě zrada sama sebe. Výklad už záleží na každým, ale myslím, že ty lidi, co zradí sami sebe, jsou pak dost vnitřně nešťastný. Mám ráda filmy od Tarantina, co jsou o zlu a zločincích, kteří sami sebe nikdy nezradí.
V Kill Billovi řeknou třeba: „Já se pomstím!" a za každou cenu se pomstí. I gangsteři ve všech gangsterských filmech si stojí za tím svým.
Přihlašuju se na různý takový workshopy týkající se scenáristiky, režie nebo vůbec historie a vědy, protože mě to baví. Udělala jsem svůj vlastní nezávislej hranej film a mám rozepsaný nový náměty, tak jsem si od toho slibovala nakopnutí do tohohle tématu, což jsem získala. Nejvíc ohledně politických zločinů.

Myslím, že nejhorší je asi znásilnění, protože vraždou ukončíš něčí život, ale znásilněnej člověk v něm musí dál pokračovat a nese si s sebou následky strašně dlouho. Ovlivní to celej život, jak přistupuje k partnerovi, k ostatním lidem. To je podle mě to nejhorší, co můžeš někomu udělat, protože mu sebereš veškerou hrdost.
Jaký film na téma zločin mám ráda? Napadá mě Mechanický pomeranč, jinak se snažím dané tématice co nejvíc vyhýbat, protože jsem na to citlivější. Mám i známý, kterým se něco takovýho stalo. Když se tomu nemusím vystavovat, tak se tomu nevystavuju. Nevadí mi krev, nevadí mi tarantinovský filmy, kde se prolejou hektolitry. Baví mě i gore filmy, ale jakmile násilí získá sexuální podtext, je to pro mě za hranicí.
Seminář nám nabídli ve škole jako modul. Přišlo mi zajímavý strávit dva dny nějakým učením, než začne škola. Nejvíc mě zasáhlo Není úniku. Jsem v uvozovkách aktivistka za lidský práva a věděla jsem, že v Iráku je to špatný. Ale tenhle film mi otevřel oči, jak moc špatný to skutečně je. V okamžiku, kdy se začne situace odrážet na jednotlivých lidech a jejich osudech, získá to lidský rozměr a empatie funguje.

Nejzávažnější je pro mě vražda. Tady mě nejvíc zaujal hraný film NOKAS, protože v severských zemích je nejmenší kriminalita. Zajímalo mě zobrazení strachu lidí, co zažívali ten zločin (největší krádež v historii Švédska, pozn. red.). Byla jsem zvědavá na projekty a režiséry, co tu vystupují. Nejvíc se mě dotkla projekce iráckýho filmu Není úniku. Odcházela jsem zničená, v jak moc krutým světě žijou, předtím jsem si to nedokázala představit. Já tady řeším blbosti a oni zatím musí žít v takových podmínkách.

Asi bych řekl vražda. Je to nevratný a život nebo zdraví je v podstatě to nejcennější, co člověk má. Bez všeho ostatního se může nějak obejít, ale život má jen jeden. K těm zážitkům se zločinem ve filmu – v dnešní době je člověk takovej otupělej. S ohledem na to, že mám rád horory a thrillery, myslím, že já jsem divácky otupělej. Málo co se mě dotkne. Pořád se mě ale třeba dokáže dotknout násilí na nevinných lidech. Dejme tomu, že máme film o zločincích, vyřizujou si spolu účty a do cesty se jim připlete kolemjdoucí. Tak třeba to mě ještě dokáže zasáhnout. Nevíme, kdo to je, jakejsi komparz, ale obyčejnej člověk, kterýho se to netýká a doplatí na to. Jinak oblíbenej film týkající se zločinu je Fargo od bratrů Coenových. Podle něj vznikl ještě o dvacet let později velmi známý seriál. Oboje je v podstatě o moci zločinu, jak dokáže ovlivnit obyčejnýho člověka. Ne profesionálního zločince, ale člověka, co se do toho zaplete. Seminář o zločinu jsem využil jakožto nabídky od školy, spojení příjemného s užitečným.

Pokud vás témata zaujala, ale seminář vám utekl, můžete zkusit navštívit třeba letošní jihlavský festival a sami si zodpovědět otázku týkající se zločinu.