Rozhovor - Paul Virilio

Kulturní teoretik Paul Virilio posledních třicet let stále dokola opakoval v podstatě ty samé věci, které pak v různých obdobích různě specifikoval a pojímal. Možná nastal čas pro všechny (nejen pro Francouze a univerzitní studenty), aby ho začali poslouchat.

Virilio je zapálený do objevů. Je jako jakýsi prorok apokalypsy. Jeho práce neobsahuje žádné morální soudy, ačkoliv je oddaný katolík. Zabývá se spíše zkoumáním a analýzou banalit a „očividným", jak to sám nazývá. Jeho nejznámější tvrzení zní: „Vynález lodi byl také vynálezem ztroskotaného vraku." Je to pravděpodobně nejstručnější a nejvýstižnější vysvětlení kauzality, které jsme kdy četli, a může být použito téměř na cokoliv. Virilio ho rozšířil do výkladu, který by mohl být jeho hlavním poselstvím a dal by se vyjádřit asi tak, že každý technologický vynález s sebou ve své DNA nese specifické defekty, takže kult rychlosti a akcelerace, který technologie plodí, bude nakonec smrtí nás všech.

Virilio pracoval po druhé světové válce jako tvůrce chrámových vitráží spolu s Matissem a Braquem, v šedesátých letech se společně s Claudem Parentem postaral o revoluční převrat za pomoci  konceptu zkosené architektury a v letech sedmdesátých rozpoznal budoucí vládce francouzské teorie: Gillese Deleuze, Félixe Guattariho a Michela Foucaulta. Viriliova kniha Speed and Politics vydaná v roce 1977 značila zrod jeho konceptu dromologie nebo také logiky rychlosti. Byl vydavatelem George Perece a Jeana Baudrillarda, je přítelem Chrise Markera a Petera Sloterdijka… a nyní se kamarádí i s námi.

Virilio nás před chvílí vyzvedl na vlakovém nádraží ve francouzském La Rochelle a vzal nás do místního akvária, kde jsme spolu hovořili. Spíše nám ale poskytl nástroje k porozumění moderního světa a vysvětlil nám, proč je stále optimista, ačkoliv je konečná zkáza nevyhnutelná.

Lidé vás znají jako teoretika zkázy. Myslíte si, že jí můžete být posedlý?

Vůbec ne. Podívejte se na to z tohoto úhlu: Byl jsem přítel Georgese Perece, potomkaholokaustu. Jeho rodiče zemřeli v koncentračním táboře. Jednou, když jsem byl s ním, jsem si řekl: „Já nejsem potomkem holokaustu. Mí rodiče nejsou mrtví. Nejsem žid. Ale jsem potomkem totalitní války." Žije to ve mně stejným způsobem, jako on nemůže zapomenout na holokaust. Jsme děti stejné války. Nemůžeme být rasisti a tvrdit, že je dovoleno pronásledovat jeho a mě ne.

Byl jste svědkem leteckého bombardování Nantes…

Bombardování bylo velmi komplexním a zvráceným jevem. Nemůžete porozumět francouzské kolaboraci a odbojovým hnutím, pokud nerozumíte období okupace. Být okupován znamená být v situaci absolutní zvrácenosti. Žijete vedle svého nepřítele a vaši spojenci vás vraždí. V roce 1942 mi bylo deset let. Musel jsem pochopit, že lidé, kteří žili v těsné blízkosti, byli mí nepřátelé, a ti, co nás bombardovali, přátelé. Byl jsem dítě totalitní války, bleskové války, rychlé války: blitzkriegu.

Schovávali jste se během bombardování do sklepů?

Naopak jsme chodívali do polí. Báli jsme se toho, že budeme zaživa pohřbeni ve sklepích. Slyšeli jsme ze sklepení křičet lidi, kteří se topili, protože vybouchlo vodovodní potrubí. Můj táta tedy řekl, že to nebudeme dělat. Chodili jsme do polí a leželi na zemi.

A od té doby trpíte klaustrofobií, že?

Ano. Možná, že to začalo tehdy, nevím. Bomby by spadly poblíž a zakryly nás pískem a prachem, ale raději jsme chtěli zemřít na slunci než zhebnout ve sklepě. Bombardování je nesmírný fenomén. Nemáte pocit, že vám to provádí konkrétní člověk, připomíná spíše apokalypsu, obrovskou bouři nebo erupci Vesuvu. Když jsem byl malý, byl jsem svědkem kolektivního strachu. S osobním strachem je lehké se jako malý chlapec vyrovnat. Buďto ránu vrátíte nebo utečete. Vyžaduje pouze individuální kuráž. Ale když jsou vaši rodiče vyděšení a babičky pláčou a lidé okolo vás křičí, nemůžete být stateční.

Spousta lidí vidí pouze negativní stránku vašich teorií. Ale já je vidím spíše jako pozitivní, jako fakt, že se zajímáte o nehody, protože jsou ztělesněním naprostého překvapení.

Samozřejmě. Existují šťastné náhody: láska na první pohled, výhra v loterii… Aristoteles řekl „Čas je náhodou náhod." Čas je něco, co existuje, a náhoda něco, co se stane. Máte substanci, která existuje, například hora. A pak máte událost: zemětřesení. Nestudoval jsem neštěstí, ale nehodu - puknutí. Substance je nezbytná a absolutní, nehody relativní a kontingentní. Jak bychom mohli zvládat analyzovat dnešní technický pokrok, jestliže neanalyzujeme jeho nehody?

Máte na mysli „nehody" ve stejném smyslu, jako to, co bývá v dnešní moderní filozofii pojímáno jako „událost"?

Ano, kromě toho je pro mě nehoda událostí rychlosti. Naše náhody jsou spojeny se zrychlováním historie a reality. Francouzi byli okupováni nacisty za pomoci překvapení. Nezareagovali dobře, protože vůbec nepochopili rychlost toho všeho. Byli polapeni rychlostí. Dnešní události, jako krach na burze, jsou nehodami rychlosti. Říkám jim „integrální nehody", protože uvádějí do pohybu ostatní nehody. Podívejte se na jedenácté září. Není to událost, je to nehoda. Ale rozhodli jsme se, že bude stejně důležitá jako včerejší událost. Je to jako vyhlášení války bez války.

Jste proti pokroku?

Ne. Nikdy jsem si nemyslel, že bychom se měli vracet do minulosti. Ale proč jsou pozitivní stránky pokroku nahrazovány jeho propagandou? Propaganda byla nástrojem používaným nacisty, ale také italskými futuristy. Vezměte si italské futuristy - byli spojenci fašistů. Dokonce i Marinetti. Bojuji proti propagandě pokroku a tato propaganda přináší nekonečné zrychlování.

Trochu jsem doufala, že budete mluvit o vaší metafoře ztroskotaného vraku…

No jo, samozřejmě. Já jen, že to pořád opakuji.

Je úplně jednoduchá, ale přitom tak univerzální.

Vynález letadla není pouze vynálezem havárie, ale také vynálezem poruchy. Motor proudového letadla je úžasná věc, ale zároveň je citlivý na sopečný popel, ptáky… Takže od letadla, které dokáže velmi rychle létat, se dostanete k letadlu, které nemůže létat vůbec. Je jedno, jestli je to kvůli terorismu a pocitu strachu, nebo kvůli sopce a přílišnému risku, nebo něčemu zítřejšímu. Nelze inovovat aniž byste způsobili nějaké škody. Je zřejmé, že povinnost neustále to opakovat ukazuje skutečný rozsah toho, jak jsme odcizeni díky propagandě pokroku.

Hádám, že neustále slýcháváte „Pane Virilio, bez ohledu na to je ale pokrok dobrá věc." Neleze vám to na nervy?

Ano, je to velmi iritující. Tito lidé jsou oběti propagandy. Pokrok nahradil Boha. Nietzsche mluvil o smrti Boha - myslím, že Bůh byl nahrazen pokrokem. Věřím, že musíte umět ocenit technologii stejně jako umění. Znalci umění byste neřekl, že nemůže preferovat abstrakci před expresionismem. Milovat znamená muset si vybrat. A v dnešní době toto ztrácíme. Láska se stala povinností. Pokrok má všechny nedostatky totality.

Vlastníte hodně technologických předmětů?

Už nemám ani auto, ani televizi. V oněch dávných hrdinských časech jsem přispěl ke spuštění internetu. Ale dnes nemám počítač ani mobil. Mám úplně obyčejný domácí telefon, benzín a elektriku. Občas poslouchám rádio.

Pojďme si více pohovořit o nebezpečí zahrnutém v rychlosti.

„Čím lépe, tím rychleji," je naprostá lež. Čím rychleji jedete, tím více riskujete. Míval jsem Jaguár. Jednou jsem jel s Claudem Parentem více jak dvou set kilometrovou rychlostí. On vlastnil řadu E, já měl řadu S. Fyzická rychlost vás zmrazí. A čím rychleji jedete, tím dále se musíte dívat a ztrácíte boční vidění. Jste fascinováni.

Právě jste rukama naznačil, jako kdyby jste měl klapky na očích.
Proč mají zvířata oči po stranách? Jenom velmi málo jich má oči vpředu jako my. Je to kvůli tomu, že nebezpečí přichází ze strany nebo zezadu. Rychlost tlumí vidění, obdobně jako plátno.

Jednou jste řekl, že „se nestavíte proti novým technologiím, ale odmítáte spolupracovat".

Ano, to je zřejmé.

Také tvrdíte, že odporovat je lidskou přirozeností. Co bych tedy měla udělat? Vyhodit mého Maca z okna?

Tohle není otázka pro jedince, ale pro politický, ekonomický a ekologický rozvoj. Churchill řekl: „Optimista je člověk, který vidí náhodu za každou pohromou."

Co si myslíte o komentáři Karlheinze Stockhausena k devátému září, který o něm mluvil jako o „největším uměleckém dílu v celém vesmíru?"

Peter Sloterdijk mi řekl, že Stockhausen tuhle poznámku popřel hned jak ji vyslovil. Možná, že byla špatně vyložena. Nevím. Nepovažuji katastrofy za umění. Zručnost je umění.

Ano, umění je v latině ekvivalent k řeckému techné.

Takže spolu souhlasíme. Jsou zbraně, které vzniky kvůli svému cíli. Například když si vezmu tuto láhev a zabiju vás s ní, bude to zbraň určená cílem. Kdybych měl zbraň a zabil vás, je to zbraň určená funkcí. Během devátého září za použití civilního letadla unesli technologický pokrok k vytvoření bomby, v tomto procesu sami sebe zabili. To je zbraň určená cílem. Je to absolutní zvrácenost. Když se vrátíme k té lahvi, je sice méně zvrhlá, ale pořád je to zločin. Láhev zůstane lahví, i kdyby vás zabila. A letadlo zůstane letadlem, i kdyby zabilo více než 3000 lidí. Stockhausen je skvělý hudebník, ale nemyslím si, že byl ve svém prohlášení dostatečně filozofický, pokud to tak myslel.

Co se dá udělat pro to, abychom předcházeli takovým zvrácenostem?

No, neodsuzuji fakt, že je technologie používána k tomu, aby sloužila zlu. Soudím, že bychom možná měli letadla zakázat, protože mohou být použity jako zbraně. A lahve taktéž. A vysoké podpatky, jako ty vaše, taky.

Dnes je člověk schopný ničit lidství. Hans Jonas v knize The Imperative of Responsibility volá po radikální změně v etice. Předpokládám, že s ním souhlasíte.

Ano, souhlasím. Ale neshoduji se s preventivními postupy. Prevence je suspensorem povinnosti být zodpovědný. Je to maska, která pomáhá propagandě pokroku. „Chceme mít zvláštní měřítka záruky." Tady problém neleží. Nachází se na vyšším stupni, v odpovědnosti. Je tak vysoký. Na tomto stupni se nedají brát žádná měřítka záruky.

Pro člověka je už dost těžké uvažovat o své vlastní smrti. Opravdu si myslíte, že je schopný uvažovat o smrti lidskosti mimo hollywoodské zpodobení?

Jako křesťan musím říct, že se podílím na tom, co Sv. Pavel nazývá „nadějí proti všem nadějím". To znamená, že svým způsobem vidím naději za hrozbou apokalypsy. Neznamená to konec lidství. Je to možné, ale nikoliv jisté. Na dně jámy se nachází pouze naděje. Přibližujeme se k jámě ignorance.

Vysvětlete to, prosím.

Bojím se další nehody, nehody vědění. Přísada číslo jedna: životní prostředí. Číslo dvě: vzdálenosti. Svět je moc malý. A číslo tři - velký risk je jedním z nihilismů, je to jedna ze ztrát vědění: koma věd, protože jsme narazili na zeď času.

To je to, čemu říkáte „nehoda myšlenky"?

Ano, všudypřítomnost, okamžitost. Předseda Goldman Sachs prohlásil: „Dělám práci Boha." To je ještě horší než nihilismus.

V amerických filmech sedmdesátých let byly mraky katastrof. Dnes nás zajímají více apokalyptické filmy.

Ano, je to barbarské. Dostáváme se zpátky do středověku, nebo do období Velkého strachu na začátku Francouzské revoluce.

V sedmdesátých letech lidi zajímaly spíše místní katastrofy.

Dobrodružství Poseidonu, Skleněné peklo, dokonce Titanic, viděl jsem je všechny. Všechny představily strach z pokroku. Titanic se stal perfektním příkladem, ale Dobrodružství Poseidonu bylo první. Poseidon je obrovská loď, která se převrátila. Loď je obrácená a stává se jakousi krajinou obrácenou naruby, kde přeživší musí najít způsob, jak se pohybovat uvnitř lodi. Když se dostanou nahoru, začnou mlátit do „stropu" a v trupu vytvoří velkou díru, kterou se dostanou ven. Je to zajímavý film, protože zodpovědnost v něm má plavidlo. Je tu taky Letiště. V podstatě máte lodě, věže, vrtulníky, letadla…

Velké věci.

Tyto objekty se staly nicotnými v okamžiku, kdy byly překonány virtualizací. V těchto filmech ze sedmdesátých let přichází hrozba od starých technických objektů. Ale ve virtuálním světě se nebojíme ničeho - možná kromě závislosti.

A co takhle všechny ty novější apokalyptické trháky jako Den poté nebo 2012?

Amerika už není Nový svět. Kvůli globalizaci už nikdy nebude Novým světem. Svět se stal planetou, kterou může každý okamžitě objevit. Amerika je pouze jednou z částí, to je všechno. Z toho důvodu se Obama v obavách zajímá o zahraniční záležitosti. Americký imperialismus se mění dokonce i vojensky. Lze to vidět na redukování počtu nukleárních hlavic a na tom, že zastavuje dobývání vesmíru. Amerika ztratila prozápadní cítění svých průkopnických dní. A myslím, že tyto filmy toho byly předzvěstí. Alespoň tak se na ně dívám.

Zpravodajská média jsou také posedlá katastrofami. Pořád čekáme, až přijde další.

Vstupujeme do věku velkého teroru. Bojíme se věcí, kterým nerozumíme, a nemůžeme se chovat statečně, když čelíme kolektivnímu strachu nebo hromadné panice.

Co si myslíte o mediálním šílenství způsobeném urychlovačem Large Hadron Collider?

Američtí fyzikové a profesor Otto Rössler, teoretik chaosu, proti nim vznesli dvě obvinění. Zeptali se lidí z Large Hadron Collider: Co vám dává právo riskovat černou díru? A tato debata se zmocňuje důležité otázky. Kde jsou limity experimentování? Věda není magie, je navázaná na experimentování s přírodou. Když jste v devatenáctém století pokazil experiment, vaše laboratoř vybouchla a vy jste z ní vylezl úplně černý. Žena by vám řekla: „Jéje, tvůj pokus nevyšel." A bylo by to. Ve chvíli, kdy Oppenheimer a ostatní zmáčkli startovací tlačítko Trinity, nevěděli, jak daleko až rozpad zajde. Nevěděli, jestli se nerozpadne samotný vesmír. Oppenheimer sám řekl: Možná jsme spáchali vědecký zločin, vzali jsme na sebe risk, který jsme nemohli ukočírovat. Navíc pojmenoval bombu Trinity. Všimněte si náboženských konotací. V každém případě jsem je v knize o Large Hadron Collider, kterou právě píšu, tvrdě napadnul.

Tuším, že jsem měla předpovídat vaši odpověď, když uvážím, že jde o stroj urychlující částice za účelem střetu. Ale myslíte, že opravdu existuje ono riziko?

Large Hadron Collider se sebou přináší otázky nejen ohledně hadronu, ale také rizika obecně. Hadronu říkají Boží částice. A urychlovač nazývají katedrálou.

Před patnácti lety jste tvrdil, že chcete napsat knihu s názvem The Integral Accident. Také jste řekl, že by každý mohl napsat svoji 1984. Stále jste tu knihu nenapsal, avšak myslel jste tím, že následek této integrální nehody bude totalita?

Ano, samozřejmě. Totalita všech totalit. Ztráta svobody. Demokracie je všude ohrožována.

Je to jako když jste napsal, že čelíme „synchronizaci kolektivních emocí, která vede k řízenému strachu".

Přesně tak. Společenství emocí, které nahradí společenství zájmů. Spějeme ke komunismu afektů. A to je děsivé. Vracíme se k fenoménu paniky, před kterým nedokážeme být individuálně stateční. Nikdo nemluví o jaderných zbraních. Říká se nám o nukleárním odpadu, který je mimochodem velkým problémem, protože někdy dokáže být škodlivý až 200000 let. Ve chvíli, kdy kopneme do země, abychom ho pohřbili, musíme mít toto na paměti. Představte si ukládání jaderného odpadu do díry. Jak za dvě stě tisíc let řeknete lidem, že jsou tam nebezpečné látky? Tohle už není sci-fi. Jak s těmito lidmi budete komunikovat? Jakým jazykem budou mluvit? V tomto případě se vůbec neuvažuje o délce hrozby. A stejné je to v případě skladování jaderných zbraní. Jsou všude. Každý si na ně může položit ruce. Nemluvíme o tom, ale je to zřejmé. Propaganda pokroku opravdu existuje. V tomto případě je tu cenzura. Vidíte tu zvrácenost, ve které žijeme? Nejde o spiknutí vůči lidskosti, je komplikovanější, ale výsledek je stejný.

Co si myslíte o tezi Raye Kurzweila zabývající se osobitostí? Tvrdí, že v roce 2050 budou lidé více techničtí než organičtí.

Nový věk. Pozvedává otázku třetí bomby, jak to zformuloval Einstein. Mluvil o třech bombách. Atomové bombě, informační bombě a demografické bombě. Ale myslím, že v dnešní době bude třetí bombou genetika. Brzy vyvstane otázka lidské selekce. Riskujeme zrod opravdového rasismu. Bude existovat přírodní člověk, ten, co se zrodil z krve a spermatu - jak nechutné! - a ti ostatní, zrození genetickým inženýrstvím.

Zní to jako sci-fi film. Například Gattaca.
Naprosto. Pokud genetická bomba vybuchne, budeme rozdělovat lidskou rasu do dvou skupin. Přirozeně pre-humánní a umělou, avšak nadřazenou post-humánní. Vybavujete si lidské kopie v tom filmu…

… Blade Runner?
Ano. Je tam výborná scéna: Harrison Ford stojí před pádem z věže a replikovaný člověk ho drží. Harrison si myslí, že ho nechá spadnout. A lidská kopie ho vezme a dotáhne ho do bezpečí. Dialog, který následuje, je obludný, ale zároveň i úžasný.

Přesně tak. Fordův hlas říká něco ve smyslu „Možná, že v těchto posledních okamžicích miloval život více než kdy dřív. Ne pouze svůj život… život kohokoliv… můj život."