Zkoušel jsem se opít skrz zvlhčovač vzduchu

Nedávno jsem si udělal maraton všech dílů Simpsonových a ve 22. řadě jsem narazil na díl s názvem „Otec Homer“. V téhle epizodě naplní Homer zvlhčovač vzduchu vodkou a usne v mraku alkoholových výparů, zatímco Bart krade tajné nukleární informace pro Čínu. Řekl jsem si: „Hele, to vůbec nezní špatně, fungovalo by to i v reálu?“ (Myslím to se zvlhčovačem, ne kradení tajných nukleárních informací.)

Ze všeho nejdřív jsem se obrátil na internet, nejkomplexnější sbírku kvalitních feťáckých návodů. Zjistil jsem, že s dotazem: „Můžu se opít, když dám alkohol do zvlhčovače vzduchu?“ nejsem první. Už před deseti lety byly totiž v USA představeny první stroje na rozprašování alkoholu, takzvané Alcohol WithOut Liquid machines (AWOL),  které vytvořil anglický vynálezce Dominic Simler. Údajně fungovaly na principu vhánění kyslíkových bublinek skrz alkohol a vytvářely tak alkoholovou mlhu k nasávání, ačkoliv jeden rozlícený uživatel YouTube tvrdí, že naletěl a přístroj byl jen nemocniční respirátor v jiném balení.

V propagačním videu k přístroji na stránkách AWOL jeden z uživatelů/herců prohlašuje: „Za deset let tohle budou používat všichni.“ Naneštěstí pro Dominica a jeho alko-výpary byl přístroj v sedmnácti státech během dvou let zakázán, přestože se čas od času stále objevují jeho imitace. V dnešní době se tento vynálezce věnuje „investicím na takzvaném dax trhu“ a ať už to je nebo bylo od roku 2007 cokoliv, řekl bych, že celá záležitost s inhalací alkoholu se moc nepovedla. Možná je to kvůli tomu, že si za přístroj účtoval částky od 299 do 2500 dolarů. Přitom vypadá tak směšně. Než se zapnul, přísahal bych, že jde o podivný model magneťáku z roku 2000.

Pak jsem našel ještě gastronomický projekt z roku 2009 z Londýna s názvem Alcoholic Architecture, což měl být jakýsi vzduchový bar, do kterého měly obří zvlhčovače na zdech pumpovat gin s tonikem v poměru 1:3. Ale výsledkem byli pouze lehce připití zákazníci, kteří si před vstupem museli obléknout ochranné skafandry. Navíc projekt trval jenom deset dní a tvůrci se soustředili spíš na propagaci jídla než opíjení. Ale fakt, že dostali povolení a nikdo nezemřel, indikuje, že je to při správném postupu celkem bezpečná věc.

Den před experimentem jsem se otevřeně zeptal svého doktora, co si myslí, že se stane. Nejdřív můj nápad označil za „stupidní“ a za „něco, co kdysi bylo v jednom pořadu a teď o tom natočili tři filmy,“ a řekl mi, že alkohol je jed a tlumí srdeční tep a že bych si měl najít všechny ty případy smrti v důsledku inhalace alkoholu. Jako každý správný doktor tedy mi řekl, abych to nedělal, ale později mi také doporučil studii o inhalaci alkoholu, v níž se tvrdilo, že krysy, kterým byl podáván rozprašovaný alkohol, se rychle staly krysími alkoholiky, k čemuž dodal: „Když se to libí krysám, lidé to budou milovat.“

Jediné varování, které jsem opravdu následoval, byla hrozba požáru, protože bydlím s pár spolubydlícími a byl bych nerad, kdyby mě vykopli. Nechtěl jsem se svým pitím kombinovat žádná ohřevná zařízení. Blízká lékárna měla naštěstí v nabídce malý, ultrasonický zvlhčovač, který fungoval na principu vibrující kovové membrány, vytvářející ultrasonickou frekvenci a kvalitní mlhu, tedy stejný typ zvlhčovače, jako byly obří přístroje v Alcoholic Architecture. Připravil jsem si také alkohol tester a půl litru levné vodky. Ochutnávat ji stejně nebudu, tak proč se obtěžovat s ruským standardem?

Doma jsem přístroj připravil a zjistil, že do něj musím lahev vodky nasadit, ale obě věci do sebe moc nepasovaly. Můj táta byl naštěstí mechanik, takže se mi po krátkém hovoru domů podařilo vytvořit konektor ze staré lahve na vodu a lepící pásky a přístroj jsem konečně zapnul. Nejdříve z trysek nic nevycházelo a tak jsem si říkal, čím jsem tu zatracenou věc zničil. Podíval jsem se dopředu a zelené světýlko svítilo. Sundal jsem vršek, vodka bublala, ale žádná pára. Alkohol musí být těžší než voda, odhadnul jsem, takže jsem do nádržky přidal trochu vody. Po pár vteřinách začala z trysek lehce stoupat pára. Bylo to odporné.

Nadechl jsem se, jak nejvíc to šlo, a vydechl. Příšerné. Musel jsem se nadechnout čerstvého vzduchu, abych se přestal dusit a nakonec jsem musel dýchat střídavě, abych jedovatý dým mohl vůbec pozřít. V celé své kráse tenhle značkový zvlhčovat za 29 dolarů vytvářel čisté, alkoholově štiplavé výpary naředěné vodky. Připomínalo mi panáka, na kterého nejsem připravený. Určitě to chtělo ještě chvíli, abych si přivykl. Pro dobro vědy jsem byl ochoten to absolvovat.

Po pěti minutách jsem si dal přestávku. S jistotou jsem si připadal trochu mimo, lehce omámený, a tak jsem došel pro alkohol tester. Naměřil mi 0,12. „To je směšný,“ říkal můj spolubydlící a fotograf. „Jsi v pohodě?“ ptal se dál. Zkusil jsem to teda znova a výsledek – 0,11. Nepřipadalo v úvahu, abych byl tak opilý. Bylo to jenom pár minut a do háje, vždyť jsem si ani nešlapal na jazyk. Mohly za to moje ukrajinské kořeny? Prolistoval jsem návod, abych zjistil jak kalibrovat tester, a zjistil jsem, že doporučují počkat 20 minut, aby bylo jisté, že se alkohol vstřebal. Pak mi došlo, že jsem vlastně do testeru foukal alkoholový dech, takže bylo asi sakra jasný, že mi vyjde nějaká šílená cifra. Stejně tak jsem mohl dát tester rovnou k zvlhčovači.

Možná právě protože jsem jednal tak nelogicky, třeba jsem byl vážně opilý. Počkal jsem 20 minut a zkusil to znova. Obrazovka psala 0,00, ale to už byl jakýkoli stav omámení pryč.

Došlo mi, že když se alkohol pije, zůstává pak v žaludku a pomalu se vstřebává, zatímco výpar z vás vyjde tak rychle, jak ho vdechnete. Musel bych se úplně ožrat a zjistit, kolik času mi to zabralo a jak dlouho to vydrželo. Pořád jsem ještě měl půlku lahve a zbytek byl pořád v nádržce.  To ještě nějakou chvíli zabere. Zapnul jsem si televizi, začal pracovat a nechal jsem závany výparů omývat můj nos a ústa, zatímco jsem zhluboka dýchal. Vdechování bylo čím dál lehčí, ale čas od času jsem si musel utřít zvlhlé vousy a vysmrkat se. Mimo to každé tři minuty přestala pára proudit, takže jsem musel zařízení pokaždé protřepat, aby znovu začalo fungovat, takže se mi vodka rozlila po celém stole. Čas od času, když se proud ztenčil, jsem přidal trochu vody. Nakonec jsem zjistil, že ideální poměr vody a vodky je 1:3.

Po dvaceti minutách hlubokého nadechování jsem byl definitivně mimo. Nezkalil jsem se, ale určitě jsem nebyl ve stavu řídit nebo hlídat děti. Bolela mě hlava a pálily oči. Vypnul jsem přístroj a vyšel ven, abych počkal, než použiju alkohol tester, alespoň pro srandu trochu s předstihem. Nadýchal jsem 0,14. Vzpomněl jsem si, jak jsem četl příběh Tuckera Maxe o tom, jak si pořídil alkohol tester a vyzíval lidi k chlastacím soutěžím, při kterých se mu po pár panácích povedlo dosáhnout dost šílených čísel. Pěkný kecy, příště by si měl radši pořádně přečíst manuál.

Seděl jsem na terase a cítil, jak moje opilost pomalu mizí. Během pár minut bez inhalace vodky jsem byl zase docela střízlivý. Po deseti minutách jsem nadýchal 0,03. Po dvaceti 0,01. Bolest hlavy se zlepšila, ale nezmizela. A necítil jsem se úplně střízlivý, ale spíš unaveně než opile. Uvědomil jsem si, že alkohol tester je asi nejhorší způsob měření opilosti po inhalaci alkoholu. Rozhodl jsem se to zkusit ještě jednou a tak jsem šel dovnitř.

Tentokrát se po sedmi minutách objevila bolest hlavy a těžký pocit v obličeji. Lehl jsem si a nechal jsem na sebe foukat výpary, aniž bych se snažil dýchat zhluboka. Na chvíli jsem zavřel podrážděné oči a usnul. Probudil jsem se, až když na mě spolubydlící z vedlejší místnosti zařval s otázkou, jestli už je po mně. Ani jsem nezaregistroval, že odešel z místnosti. Po těhle patnácti minutách jsem se necítil moc dobře. Dýchnul jsem do alkohol testeru: 0,09. Můj pokoj smrděl jako špatný rodič. To bylo tak akorát.

Zatímco jsem větral byt, dal jsem si horkou sprchu, abych svoje plíce vyčistil od alkoholu. Zhruba po půl hodině už jsem si připadal celkem střízlivý a pořád dost ospalý. Nadýchal jsem 0,02 a během další hodiny moje promile spadly na nulu. Zbytek dne jsem měl lehkou kocovinu. Tu noc jsme zbytek lahve vypili a zhodnotili to jako zábavnější a časově míň náročné.

Výsledek celého experiment: opíjet se zvlhčovačem vzduchu je nudný a celkem debilní způsob, jak se ožrat. Na druhou stranu je sakra levný koupit jednu z těhle mašinek a pak se po chvíli ředění s vodou, slušně opít za směšně krátkou dobu. Jinak to vypadá, že je absorpce alkoholu skrz inhalaci mnohem intenzivnější než přes žaludek, stejně tak jako je kouření trávy efektivnější než jeho konzumace, zatímco také vydrží kratší dobu. S tím rozdílem, že kouření trávy vás nemůže zabít, ale inhalace alkoholu s jistotou může a ještě k tomu pěkně rychle. Popravdě, nechci být zodpovědný za první smrt po inhalaci alkoholu ze zvlhčovače, a tak bych to nechal tak na pět až deset minut, když ne míň.

Tak i tak je to dobrá cesta, jak se rychle nakalit, ale debilní způsob, jak zůstat opilý. Hlavně ať vás to nezabije, jestli tuhle blbost budete zkoušet taky.