Psychologie hromadění domácích mazlíčků

Každý známe někoho, kdo možná až příliš miluje kočky. Většinou má dvě a chystá se pořídit si třetí. Tyhle osoby o sobě na Tinderu a Twitteru hrdě prohlašují, že jsou „bláznivý kočičí lady" a na ploše většinou mají celou složku nazvanou „Lolcats". Ještě se ale nemumifikovali kočičími výkaly.

Zatím. Nejsou totiž jako pokladní Terry z amerického pořadu Hoarders, která v kuchyňském mrazáku schraňovala těla skoro stovky mrtvých koček. Nejsou jako Terry, která se mrtvým koťátkům v mrazáku srdceryvně omlouvala, protože nechtěla, aby zemřela. Ve skutečnosti totiž tyhle ženy (nebo muži) vůbec nejsou „bláznivý kočičí lady".

Chorobné hromadění domácích mazlíčků je opravdový psychický problém. Jen ve Spojených státech se ročně objeví 900–2 000 případů, které si vyžádají kolem 250 000 zvířecích obětí. Ačkoliv je ve Státech počet těchto případů dost vysoký, i ve Spojeném království se v novinách titulky o shromažďovačích zvířat objevují poměrně často. Jako například loňská kauza kolem páru, který ve svém domě u Wiganu choval v naprosto nevyhovujících podmínkách 15 psů.

I přesto ale nebylo hromadění zvířat oficiálně uznáno DSMMP jako mentální porucha. „Nejedná se o samostatně klasifikovanou poruchu," říká doktor Randall Lockwood, člen organizace American Society for the Prevention of Cruelty to Animals (ASPCA) a viceprezident projektu Forensic Sciences and Anti-Cruelty.

„V minulosti bylo tohle vnímáno jako závislost, jako průvodní příznak obsedantně-kompulzivní poruchy. Dnes vidíme, že k tomuhle chování mají sklony lidé, kteří nedovedou navázat plnohodnotné mezilidské vztahy, což si kompenzují právě hromaděním zvířat."

To ale neznamená, že zvířata shromažďují jenom staré, osamělé kočičí lady. Doktor Lockwood tenhle názor považuje za „obecné zjednodušení" problému. Shromažďovači zvířat mohou být jak muži a ženy, tak různého věku, sexuální orientace či rasy, a stejně tak se různí i jejich mazlíčci. Ať už u sebe doma chovají 400 hadů, nebo jsou „po kolena ve výkalech", tihle lidé jsou mezi námi a kromě toho, že způsobují utrpení, také sami trpí.

Autumn, webová developerka ze Spojených států, vyrostla s matkou, která také hromadila zvířata. Současně vlastnila 20 koní, 5 ovcí, 8 psů, přes 20 koček a celou řadu potkanů, myší, ptáků, kuřat, kachen, hadů, a navíc i nějaké žáby. „Jsem si jistá, že toho bylo ještě víc. Dělalo mi problém udržet si přehled," říká Autumn.

Nezáleží ale jen na číslech. Můžete mít i 600 koček a nebýt shromažďovač, pokud je o všechna vaše zvířata řádně postaráno. Podle definice shromažďuje zvířata ten, kdo není schopný poskytnout jim vhodné prostředí a starat se o ně, což vede k jejich zanedbávání, nemocem a úhynu.

„Vždycky se považovala za milovnici zvířat," říká Autumn o své matce. „Byla přesvědčená o tom, že těm zvířatům pomáhá, i když teď mi je jasné, že většině z nich jejich životy jenom zhoršovala. Spousta jich uhynula předčasně. Pořád mi dělá problém přijmout fakt, že ta zvířata uhynula, protože je matka zanedbávala. Nacházely jsme je mrtvá týdny poté, co se záhadně ztratila, například schovaná pod postelí nebo šatníkem, který jsme nepřemisťovali celá léta."

Je paradoxní, jak někdo může milovat zvířata a zároveň k ním být tak krutý. Příčinou takového chování je neschopnost rozpoznat utrpení zvířat, což je také jedna z mnoha charakteristik lidí, kteří je kompulzivně shromažďují, říká doktor Lockwood. „Popírání tohoto problému je velmi časté a objevuje se i u dalších závislostí," říká. „Velká část hromadění zvířat souvisí s tím, jak tito lidé sami sebe vnímají. Jedna z nejdůležitějších věcí při konfrontaci se shromažďovači je uvědomit si, jak důležitý je pro ně právě ten pocit, že zvířata zachraňují, pomáhají jim."

I matka Autumn svůj problém pořád popírá. „Nemyslím si, že si někdy uvědomí, jak špatné to bylo," říká Autumn. „Pořád nevím, proč to dělala, a nikdy to nepochopím. Neměla nejlepší dětství, ale nikdy o tom pořádně nemluvila, takže detaily neznám."

Nejen Autumn chování těchto lidí mate. Shromažďování zvířat není připisováno pouze jedné mentální poruše – sklony k němu se objevují u jedinců, kteří trpí bludy, neschopností vybudovat si vztah, obsedantně-kompulzivní poruchou, zoofilií, závislostí, nebo dokonce demencí. Shromažďovači zvířat navíc často zanedbávají sami sebe nebo je v dětství někdo zneužíval.

„Setkal jsem se se shromažďovači, jejichž rodiče byli alkoholici, případně jinak drogově závislí," říká doktor Lockwood. „Výjimkou není ani to, že mnoho z nich užívá návykové látky. Je také možné, že shromažďovači mají k vytváření závislostí predispozice."

Louis, software developer ze Spojených států, byl sám svědkem toho, že shromažďování je často spojeno právě s výše uvedenými problémy. Partnerka Louisova otce propadla alkoholu a hromadění zvířat poté, co bojovala s rakovinou prsu. V té době si pronajímala dům přímo od Louise. Až když byla hospitalizována s otravou krve, rodina zjistila, kolik škody napáchala nejen na sobě, ale i na svých zvířatech a pronajatém majetku.

„V poslední fázi bylo v domě uvězněno 14 psů a nějakých pět nebo šest koček. Můj otec našel v mrazáku pytel s mrtvými koťaty, společně s několika dalšími mrtvými kočkami. Další mrtvá zvířata jsme objevili, když se začalo hýbat s nábytkem," říká Louis. „Výkaly byly všude. Bylo jich tam tolik, až se z nich začal uvolňovat metan. I čtyřčlenná skupina profesionálů v ‚plné zbroji' s kyslíkovými bombami si musela dávat pauzu každou hodinu, když to všechno odklízela."

Louisovy fotografie mluví za vše. Nakonec musel utratit skoro tři čtvrtě milionu korun za opravy na domě a přes milion za jeho přestavbu. Všechny podlahy a sádrokarton musely být kvůli zápachu odstraněny. I veškeré vybavení domu muselo zmizet. Nejhorší ale bylo, že partnerka Louisova otce odmítala přiznat, co provedla.

„Klamala sama sebe. Když viděla fotky z toho domu, řekla otci, že to všechno musel určitě udělat někdo jiný. Otec si do té doby vůbec neuvědomoval, jaké to je čelit takové iluzi. Dodnes si myslí, že jeho partnerka opravdu uvěřila výplodům vlastní fantazie, protože ten horor, který způsobila sobě a všem těm zvířatům, zkrátka její duše nedokázala zvládnout. Úplně se odpojila od reality."

Doktor Lockwood přesto říká, že u těchhle případů nejde jenom o popírání. Jsou mnohem komplexnější. „Otázka, kterou dostávám nejčastěji, zní: Oni snad nevidí nebo necítí ten problém?" V některých případech se totiž ukázalo, že shromažďovači zvířat mají z fyziologického hlediska nejen problém se zpracováním informací, ale také se zpracováním smyslových podnětů.

„Péče o zvířata je součástí jejich identity. Mají fyziologické mechanismy, které jim brání rozpoznat, že svým mazlíčkům způsobují bolest a trápení. Velmi zjednodušeně řečeno, tihle lidé možná opravdu nevidí, co se děje."

V Louisově příběhu je jasně vidět celý proces. Nemoc partnerky jeho otce vedla k alkoholismu, kvůli kterému přišla o zaměstnání. Když se u ní objevily příznaky cukrovky a zároveň ztratila cit v končetinách, přestala po sobě uklízet. Po jízdě pod vlivem alkoholu také přestala k sobě do domu pouštět i přátele a izolovala se od společnosti. Její zvířata ji stejně jako alkohol uklidňovala – pomáhala jí přežít.

Co když to všechno ale začalo právě u zvířat? Co když nebyla důsledkem, ale příčinou její psychické poruchy?

Český biolog Jaroslav Flegr je jedním z mnoha vědců, kteří považují některé mentální a behaviorální poruchy za důsledek nakažení parazitem Toxoplasma gondii v lidském organismu. A kde se tenhle parazit nachází nejčastěji? V kočičích výkalech.

„Syndrom bláznivé kočičí lady" tudíž může být považován za označení popisující spojitost mezi T. gondii a psychickými poruchami. Tento parazit způsobuje toxoplazmózu, která zvyšuje hladinu dopaminu v těle, což může mít za následek vznik schizofrenie, OCD, ADHD a poruch nálady. Vědci dokonce objevili spojitost mezi toxoplazmózou a rizikem sebevraždy. Doktor Lockwood je však k těmto závěrům poněkud skeptický. „Moc téhle myšlence nevěřím," říká. „Studie sice dokazují, že hlodavci vystavení toxoplazmóze začali hromadit potravu, to ale nelze aplikovat na lidi. Hromadění zvířat má víc co dočinění s definicí vlastního já."

„Nenašel jsem žádnou literaturu, která by dokazovala, že přítomnost protilátek vůči toxoplazmóze nějak ovlivňuje lidské chování, co se shromažďování týče – takže jde o poměrně velký skok, když se studií na zvířatech pokoušíme dokázat, že to samé funguje i u lidí. Je mnohem pravděpodobnější, že jako shromažďovač jste vystaveni riziku, že onemocníte toxoplazmózou. Je to příčina a následek, ne naopak." Takže to vypadá, že Mourka si zatím můžete nechat.

Pokud milujete svoje kočky a máte obavy, že se vám situace také vymkne z rukou, netrapte se tím. Ne z každého se totiž stane shromažďovač. „Člověk k tomu musí mít jisté předpoklady," říká doktor Lockwood. „Existuje genetická výbava, která obecně vede ke kompulzivním poruchám. U shromažďování se navíc zdá, že jde o dědičnou vlastnost. Neschopnost navazovat pevné a trvalé vztahy s ostatními se často projevuje u lidí, kteří prožili své dětství v neuspořádaných poměrech."

Jedna věc je ale jistá – doktor Lockwood říká, že shromažďování je čím dál častější. „Jádrem problému hromadit kolem sebe věci je úzkost a my žijeme v úzkostných časech. Žijeme v době ekonomického tlaku, což k problémům s hromaděním zvířat může vést."