Malování je velmi osamělá činnost, možná proto mi vždy imponovali někteří čeští hudebníci zabývající se regionálně specifickou disciplínou zvanou „český rap“. Uměli strhnout dav, prožívat emoci společně s dalšími lidmi v jednom a tom samém okamžiku. Fanoušci po nich opakovali texty jejich písní. Sršeli charizmatem a sebevědomím, byli výrazně oblečení, všichni je znali. Byl tu Indy a Wich, starý Peneři, Abdul, WWW, pak přišla malá revoluce se Supercrooo, Risto, nový PSH…
Reklama
Ten svět zábavy a jasně danýho stylu mě přitahoval. Zřejmá společenská hierarchie na večírcích, spousta trávy a chlastu. Bylo to boží.Jednou mi Hekr u ňákýho plakátu na jakejsi šílenej hiphop festival řekl: „Tohle léto to začne, tohle léto se z toho všichni poserou,“ a měl pravdu, přesně to léto se stal z českýho rapu oficiálně mainstream. A je asi nefér, že to napíšu, ale od té doby se z autenticity rapových výpovědí cosi vytratilo…Nevím přesně, kdy jsem poznal Smacka. Myslím, že to bylo v klubu Bordo, dostal jsem od JJ cdčko, kde byl track „Lidiczky“ – bylo to dobrý, zaujalo mě to. Párkrát jsme se bavili, šel jsem na pár shows. Bylo to jinačí než ostatní, bylo to fresh.Samozřejmě si toho všimla i spousta jinejch lidí a pořádně se to rozjelo, neměl jsem čas to sledovat kontinuálně, tak jen vím, že se průběžně rozpadli a dali dohromady nějaký uskupení a průběžně vyšli různý mixtapy, který měly na scéně určitej ohlas.Pak jsem se párkrát dostal na šílený akce do clubu Central station, kam vozil Smack kámoše z Londýna. Klub byl vždycky narvanej způlky divnejma dětma a strašně se tam fetovalo. Přišlo mi to o dost tvrdší, než ty starý mejdany na Sedmičce, kde se v rytmu Snoopa kejvalo pár zhulenejch hnědejch mikin, nebo v Sabotagi, kde kdysi každou středu hrával Vejška crunk a metal. Zpocený vzteklý boys nastřelený párnem a nervozně lascivní girls, co chtěj, aby je ten večer všichni opíchali – nad tím vším za aparaturou Smack a jeho hypeman Fuky. Mejdany běžně trvaly 3 až 4 dny nonstop.
Reklama
Smackovy texty neobsahovaly žádný příběhy, expresivně šířily energii a nebojím se napsat společenskou tendenci v této subkultuře – mix bezcílnosti, touhy, zklamání okolím, odvahou vzít odpovědnost do svých rukou.Oheň.Tato poetika se cizelovala za pochodu a vyústila v zásadní track „Ice cream dance“ z roku 2010, ke kterýmu jsem kdysi točil video. Interpreti se v textu otevřeně přiznali ke konzumaci drog a nestavěli se k tomu nijak kriticky, spíš naopak… popis generace bez budoucnosti? A kolik takových generací už tu bylo?Najednou jsem cejtil, že to všechno eskaluje, všude bylo hrozně moc lidí a na akce se stály fronty u vstupu. Padali slova jako Hnutí, Náboženství… trvá to vlastně pořád.Bylo skvělý, když za mnou Smack minulej rok přišel s tím, že natočíme dojezd z toho obrovskýho mejdanu – track s výpovědí o tom, co všechno tyhle párty naopak uměj člověku vzít. Natočili jsme náš malej osobní „Requiem za sen“ – track a video se jmenovalo „Koberec“ a odkazovalo tím ke slavný scéně z filmu Trainspotting. Lidi to video hned začali nenávidět, nahlašovat pro nevhodnej obsah, prostě neudělalo nikomu radost. Jsme na něj doteď moc hrdý.
Dneska se dal Smack znovu dohromady se svým kámošem, s kterým udělali první věci. Říkaj mu Shadow Drop a dohromady teď vydávaj novou desku. Iscream 3. Ještě jsem jí neslyšel celou, ale věřím jí už teď.V tiskovce k novýmu albu se píše, že byli první kdo „v Čechách zkusil kombinovat rapové doubletime vokály a rychlé grime a UK garage instrumentály.“ A že to nový album je technicky dotaženější než cokoliv, co udělali předtím. Já se těším na syrovost a autenticitu, která nesmí nikdy vychladnout. Doufám, že oheň bude hořet dál…
