Znovuobjevený fotky hollywoodský skejtový scény ze sedmdesátek

Fotograf Hugh Holland se podle svých slov ocitl ve správnej čas na správným místě – konkrétně v LA v roce 1975. "Skejtovalo se na hodně místech, ale nikde to nebylo jako v Kalifornii," říká do telefonu z LA, kde ve svých 74 letech pořád žije. "Připadalo mi to jako střed světa." Hughovy fotky dlouhovlasých, opálených děcek divoce se valících z hollywoodských vršků zachycují skutečný kořeny skejt kultury.

Holland během tří let nafotil tisíce záběrů. Bylo to v době, kdy se skateboarding měnil ze zájmový aktivity na profesionální sport. Obrázky zářící pozdním kalifornským sluncem ležely několik desetiletí neroztříděný v krabicích. Světu se ukázaly až loni na výstavě v Blender Gallery v Sydney.

Jak ses poprvý dostal ke skejtový fotce?

Bydlel jsem tady v jižní Kalifornii, v Hollywoodu. Skateboarding mě nijak zvlášť nezajímal, ale zpozorněl jsem, když se to rozjelo. Líbilo se mi, jak u skejtování ty lidi vypadali. Bylo mi kolem 32 a normálně jsem pracoval. Začal jsem utrácet všechny peníze navíc za film a vyvolávání a procesování. Předtím jsem fotil hlavně černobíle.

Proč jsi přešel na barvu?

Zkrátka se to na tyhle snímky hodilo víc. Taky jsem měl novou fotolaboratoř, kde se prodával přebalenej, ale nepoužitej film – protože tohle byl Hollywood. Mělo to potom ten jemně teplej look starých filmů jako všechny moje fotky.

Pamatuješ si svůj úplně první snímek?

Začínal jsem si všímat skejťáků okolo a pak jsem je jednoho dne zahlídl jezdit ve vyschlé betonové stoce, když jsem projížděl kaňonem Laurel. Viděl jsem ty jejich malý hlavy vykukující na povrch. Tak jsem zastavil a začal fotit.

Hned mě uvítali, protože jsem byl jedinej s foťákem v okolí. Zrovna dostali nový kolečka z Evropy, tak se chtěli ukázat. Začali ve stokách nahoře v kopcích. Netrvalo dlouho a objevili prázdný bazény. Jako jeden z mála jsem měl auto, takže mě vzali do party.

Jak se stavíš k popularitě svých fotek teď?

Všiml jsem si, že moje tvorba zajímá hlavně lidi z módy. Jako třeba Dova Charneyho (zakladatele American Apparel), kterej jednu z mých fotek zahlídl na party a dal ji do svých obchodů. Říkal, že má fakt rád 70. léta. A nekecal. Nosil ty dlouhý špičatý límce a měl kotlety. Jediná věc, co mě moc nebrala, byly podkolenky. Dov říkal: "Děláš si srandu, miluju podkolenky. Zrovna je budeme prodávat." To bylo někdy v roce 2005. Teď mi je 74 a už mi podkolenky nevadí, vlastně je začínám mít docela rád.

Stal se někdo ze skejťáků, co jsi fotil, profíkem?

Někteří z těch, co jsem s nima začínal, se stali profi jezdci fakt rychle. Po třech letech si je vzali pod křídla společnosti jako je Quksilver.

Jeden z mých oblíbených snímků se jmenuje Down on the Corner. Je to fotka kluka skejtujícího na ulici u pobřeží. Byl fakt, fakt dobrej – hodně stylovej. Pár let zpátky se na to někdo díval a řekl mi: "Víš, kdo to je? To je Danny Kwok." Stal se známým surfařem a teď je prezidentem Quiksilver Entertainment.

Proč jsi v roce 1978 přestal fotit?

Nějak jsem ztratil zájem. Věci se začaly měnit. Odstartovalo to se skateparkama a soutěžema – najednou na sobě měli všichni skejťáci trika s logama společností. A taky chrániče na kolena i lokty a helmy. Zajímaly mě ty časy bez triček, ponožek a bot.

Jak stará byla v tý době většina kluků?

Všichni byli mladí, od 13 do 19. V týdnu jsem hlavně pracoval, takže ven jsem chodil pozdě odpoledne. Svoje fotky mám rád právě proto, že v nich je ta atmosféra západu slunce. V LA taky bylo víc smogu, což fotkám dávalo žlutej, oranžovej nádech. Byly to skvělý časy.