Víte, že v Rumunsku existují místa, kde si s místními bez problému popovídáte česky? Dokonce tak česky, až se v duchu skoro zastydíte za svou vlastní degenerující slovní zásobu a budete si možná připadat trochu jako buran. Ve dvacátých letech devatenáctého století se totiž do oblasti zdejšího Banátu vypravili za vidinou lepšího života lidé z Čech a založili tu několik vesnic. Jednou z nich je Eibenthal, do kterého jsem se letos potřetí vypravila. Dnes jsou tendence místních spíše opačné a lidé utíkají z venkova pryč, často právě k nám do Česka. Přesto však zdejší komunita stále přežívá. Dala jsem se do řeči s několika jejími nejmladšími členy a společně jsme zkusili zachytit Eibenthal pro ty, kteří jej neznají. (Vlastně zkusilY, jelikož jsou to samé holky. Na odchyt kluků jsem jaksi neměla štěstí. To tak bejvá.) Přivezla jsem kouzelný foťák a všechny poprosila, aby s ním zachytily cokoliv se jim líbí. Aby nebyly výsledné snímky jen odosobněnými obrázky, vyfotila jsem zase na oplátku já jejich autorky. A tady je výsledek. Vítejte v Eibenthalu!

Monika na mě zpočátku hleděla jako na ufona (a já se jí vůbec nedivím). Nakonec si foťák přeci jen vzala a po chvíli přinesla snímek skrznaskrz rumunský – malebné zákoutí s typickým národním auťákem, Dacií. Tedy aspoň doufám, značky nikdy nebyly moje parketa.

Správná dvojka, ségry. Alexandra, sympaticky výřečná holka od rány, a malá Adelina zase stydlivý skřítek. Ne, že by běžně běhaly v krojích jako oživlé exponáty ze skanzenu – tyhle krásné šaty a vyšívané zástěrky mají proto, že se zrovna chystají na taneční vystoupení.

Mája mě tedy pěkně přečůrala - moc dobře věděla, co to mám za foťák! Ona se do Eibenthalu totiž s rodinou přestěhovala z Česka, její tatínek v Rumunsku učí. Říkala, že by si moc přála psa. A vypadá to dobře, protože už ho má slíbeného. A bude to prý naháč.

Další ségry! Mladší Gabriela a starší Brigita. Holky nadšeně fotografovaly vše, co se hýbe. Také říkaly, že jejich maminka v Eibenthalu provozuje maličké muzeum.

Chvíli jsem si také povídala s bratrancem obou holek, který byl tři měsíce na výletě v Česku. Ptala jsem se, jak se mu u nás líbilo a odvětil, že na dovolenou dobrý, ale bydlet by tam asi nechtěl. Byla jsem tedy zvědavá na konkrétní důvod. Po chvíli povídá: „Vy Češi jste takoví, no jak bych to řek, já to nemyslím špatně, ale vy Češi jste takoví…" I bez bližšího vysvětlování člověk zhruba tuší, o čem mluví. Směju se pod fousy, když si představuji širokou škálu aspektů češství, které může mít na mysli a nejsou tak úplně na výstavku do vitrínky (a berte mě trochu s nadsázkou, prosím). Když vtom najednou rozesmátý bratránek dodá: „Ale zrovna já mám co říkat s takovým příjmením. Víte, jmenuji se Pražák."