Kam se to jen poděl metrosexuální muž?

Když mi bylo třináct, nadchnul jsem se pro vlasovou kosmetiku; v zásadě pro všecko, co slibovalo kultivaci mé mastné hlavy. Každej den jsem si na hlavu naplácal několik produktů různejch značek, abych si na ní nakonec vytvořil lakovanej chaos. O můj styl se většinou staraly voda po holení Paul Smith, hydratační krém Nivea, džíny od Levi's a napodobeniny fotbalových triček ze sedmdesátek, který měly vepředu „BRA" a vzadu „ZIL".

Tak by směšně vypadal každej, nemluvě o 13letým klukovi. Moje pubertální pleť nepotřebovala bejt promašťovaná ještě krémem a holicí strojek jsem taky neměl, takže drahá voda po holení byla trochu zbytečná. Tohle nebyl look, do kterýho by mě nějak tlačili mí kámoši, byl to styl, kterým mě inspirovali starší muži: metrosexuálové.

Mark Simpson poprvé vymezil pojem „metrosexuál" v roce 1994, ale ve svém souhrnu z roku 2002 jej popisuje nejlíp: „Typický metrosexuál je mladý muž ochoten utrácet peníze, žijící blízko centra nebo v něm, protože to je místo, kde jsou ty nejlepší obchody, kluby, fitka a kadeřníci. Může být gay, straight nebo bi, ale taková charakteristika je bezpředmětná, protože jediným objektem lásky je pro sebe on sám." V zásadě to byli muži své doby: bezradně styloví, beznadějně sobečtí, bezmocně zmatení.

Podle dnešního standardu taková charakteristika nevypadá na nic převratnýho. Ale metrosexuálové byli dandyové v období let 2009 – 2011: chlastali, ale pečovali o pleť, sledovali fotbal, ale nechávali si záležet na účesu, pili pivo, ale starali se o chrup. Jezdili v BMW Z3 a na starobylých Vespách, vlastnili plátna s natištěnými obličeji Bobbyho Moora a Michaela Caina a věšeli si je na stěny svejch staromládeneckejch pokojíků. Pili ovocný pivo a balili holky z PR agentur. To bylo mužný.

Vedoucí myšlenka, filozofie a estetika muže metrosexuála byly zachyceny v roce 2004 v remaku Alfie, v kterým Jude Law objíždí Manhattan na skútru, láme srdce a denně hydratuje svou pleť. Tak jako Taxi Driver oslovoval generaci mladých mužů trpících deziluzí v době po válce ve Vietnamu, tak Alfie promlouval k muži na počátku nového milénia, kterého trápila trochu mastnější T zóna.

Tohle byl po nějakou dobu ideál mužnosti: hráči rugby si voskovali hlavy, premiéři se objevovali na titulkách magazínu GQ. Tehdy to bylo poprvý v historii, kdy ti mohl nakopat zadek někdo používající tónovací šampon.

Pak se ale stalo něco ve vyšší kosmopolitní společenské vrstvě: idea uhlazené sexuality, útlé kravatky, skútry a relaxační kompilace vyšly z módy. Povstal nový typ muže: „farmář", s vlastním přesvědčením, staromilec s naolejovaným vousem, co má rád svý vepřový pomalu tažený a trhaný a pivo ze pouze ze sudů malých pivovarů.

Jasně, že oba tyhle ideály jsou směšný a falešný, ale rozdíly mezi nimi nám ukazují, co se stalo v poslední době s britskou společností. Metrosexuálové věřili v průmysl, v masovou produkci, ve značky Nivea, BMW, HMV a Absolut Vodka. Protože „farmáři" jsou v zásadě podezíraví vůči všemu, co přichází z míst ležících dál než dohodí kamenem, pálí si vlastní chlast a prodávaj ho „svým" lidem jako stoupenci nějakýho podivnýho temnýho kultu.

Metrosexuálové se viděli jako muži světa, dokonce i se svým plakátem z La Dolce Vita v kuchyni. Farmáři soutěží s ostatními z Londýna v tom, kdo udělal nejlepší Ale nebo domácí chilli coleslaw.

Ačkoliv by to nikdo z nich neslyšel rád, obě skupiny jsou ovlivněny politikou své doby. Metrosexuálové byli Blairovými dětmi, kosmopolitní playboyové, kteří uzavírali smlouvy v oblecích Paula Smitha a dopouštěli se ukrutnejch zločinů poslechem A Rush Of Blood To The Head. Naproti tomu je sedlácká brigáda parchantem „big society". Angláni v hadrech po dědovi, který se zoufale snaží vzkřísit hodnoty venkova, absolutně ignorující i jen náznak existence dělnické třídy.

Je zbytečný porovnávat, kdo je lepší, obě skupiny maj svý mínusy. Zatímco je těžký si představit, jaký dědictví nám tu po těchhle „farmářích" zůstane (kromě transformování obrovských ploch průmyslově nevyužívané půdy v drahý kavárny), metrosexuálové měli alespoň vliv na britskou kulturu.

Dědictví metrosexuálů spočívá v dobře tvarovaných, zhýčkaných a zženštělých Britech. V mladých blbech posedlých fitkem s podmalovanýma očima, pijících proteinový nápoje a používajících samoopalováky. Je to v bleděmodrým Jude Law na skútru nebo Jamie Oliver trhající jakousi petržel, ale je to roztomilejší než kupovat pozemek na Brick Lane nebo servírovat drahý kafe a posílat všechny, který maj něco proti, do prdele. Ideál metrosexuála měl široký dopad a změnil náš pohled na mužnost. Tihle „farmáři" se ve finále totiž snaží spíš něco zrecyklovat než změnit úhel pohledu.

Je snadné metrosexuály odepsat, ale možná byli jen předvojem budoucnosti. Hydratovaní maxisnílci na skútrech řítící se vstříc svobodě, kterou jsme pravděpodobně asi čerstvě získali.