Všeobecně vzato můžou být boháči strašní. Těžko mít v oblibě někoho, kdo se přehrabuje v penězích z vytunelovaných společností, bourá sirotčince a staví místo nich mrakodrapy nebo prodává zbraně do zemí třetího světa. Boháči ale můžou být ještě nesnesitelnější, když jsou na dovolené, aby si odfrkli a nedoléhal na ně prodej jejich duše ďáblu.

Zeptali jsme se několika přátel, kteří se živí nóbl turistikou v Řecku, Francii a Španělsku, na to nejhorší, co viděli zbohatlíky páchat.

„Jednou do našeho hotelu přišel americký bankéř, asi kolem čtyřicítky, se svým vlastním sluhou, který byl afroameričan. Ten bankéř, krom hraní golfu, nehnul ani prstem. Zpočátku jsem si naivně myslel, jak má ten sluha vlastně dobrou práci, když člověk viděl jeho šíleně bohatého šéfa. Po nějaké době bankéř utrousil tu nejnechutnější urážku, jakou jsem kdy slyšel: Při jednom špatném odpalu mu míček odletěl do lesa, on se na mě otočil a říká: „Můj labrador mi ho přinese." Sluha se pak rozběhl do lesa, aby ho našel.

Jindy si u nás jeden Němec zarezervoval apartmá pro sebe a tři další pokoje pro svoje bodyguardy. Když přijel, požádal mě, jestli bych mu ukázal hotel při projížďce na golfovém vozíku. Sedl si na místo spolujezdce s láhví vína, kterou držel mezi nohama. Ve vozíku bylo místo minimálně pro dva další lidi, on ale svým přisluhovačům řekl, ať běží za námi. Museli běžet 45 minut. Čas od času mě popichoval ke zrychlování, jen aby se mohl těšit z toho, jak sprintují a popadat se za břicho smíchy po celou cestu."

Christophe, recepční a manažer golfového klubu – Deauville

„Jedna ruská rodina přijela do Madridu oslavit narozeniny jejich nejmladší dcery. Jakmile přijeli, – ani nečekali na ubytování – chtěli po mě, abych jim pronajal malé letadlo nebo helikoptéru, která by je večer vyzvedla na střeše hotelu a udělala s nimi menší výlet nad městem. Během letu chtěli mít možnost vypouštět balónky, na které napsali svá přání pro jejich milovanou holčičku. To všechno se mělo odehrát za hudebního doprovodu nejoblíbenější popové kapely oslavenkyně ve smyčce. Ne pro ně pochopitelně nebyla odpověď a byli ochotní zaplatit majlant, aby svoje plány splnili.

Gloria, osobní asistentka – Madrid

„Čtyři chlapíci z Ruska si zamluvili dvě z našich jachet na plavbu kolem řeckých ostrovů. Jedna loď měla být pro ně a ta druhá pro skupinu dam, které si také pronajali. Celé se to brzy zvrhlo v něco, co připomínalo natáčení porna. Od chvíle, kdy jsme opustili přístav se cizinci začali procházet po palubě úplně nazí před celou posádkou do doby, kdy před námi začali i souložit. Celou cestu jsem se cítil mizerně, ale technicky vzato je loď soukromým prostorem zákazníka do doby, než budou chtít, abyste se připojili, takže vám nezbude nic jiného, než být diskrétní.

Michael, kapitán – převážně na Kykladech

Hotel, pro který pracuji, nabízí službu zvanou „Z domova domů" pro hosty, kteří by u nás chtěli strávit delší dobu. Normálně to představuje výměnu koberců, gaučů, záclon a tak podobně, takže se u nás cítí víc jako doma během jejich několikaměsíčního pobytu. Celé to ale vypadá dost jinak, když jsou těmito hosty bohatí Arabové nebo členové královské rodiny. Nedávno jsme museli vyměnit umyvadlo v jednom apartmá za zlatem vykládané a posázené diamanty.

María, klientský servis, Madrid

Přes léto pracuji jako palubní důstojnice na luxusních jachtách, které někteří nazývají „malé jachty". Tyhle hračky pro bohaté v průměru stojí několik milionů dolarů. Mým úkolem je udržovat poměr mezi očekáváním klienta a lodními úkony a také dohlížet na posádku, když začne panikařit.

Jednou si Angličan pronajal pětatřicetimetrovou loď a pozval svoje kamarády, ať s ním stráví týden. Všichni to byli vyčpělí kapitalisté kolem padesátky, kteří dělali ve finančnictví a těšili se z vystavování svých mladých přítelkyň a jejich umělých poprsí. Byli zábavní a rádi si zapařili, což v jejich případě znamenalo, že jim přišlo úplně normální vézt na palubě krabice nacpané kokainem. Než jsme vypluli, dali si záležet na uschování všech drog po celé lodi. Napoprvé byla party s nimi zajímavá, i když s nimi nebylo snadné udržet tempo. Zvlášť s mým šéfem, který dával lajny ve dne v noci – při obědě, před výletem na skútrech, při rybaření uprostřed noci. V téhle sestavě jsme pluli několik týdnů. Jednoho dne jsem na lodi našla tvrdší drogy a to byl pro mě bod zlomu. Hned další den jsem si sbalila svoje věci a začala si hledat zdravější pracovní prostředí.

Sophie, palubní důstojnice – hlavně v Karibiku a na Kykladech

Lidé nejčastěji požadují ženy a drogy. Pokud se do podobných praktik nechcete zaplést sami, musíte je odkázat správným směrem. Drogy je poměrně lehké sehnat, ale jsou strašně drahé. Najít ženy je těžší. Má nejdivnější zkušenost s bohatým zákazníkem ale nezahrnuje kokain ani prostitutky. Hlavní hvězdou je srbský ředitel, který je zároveň zbožným křesťanem.

V první den jeho pobytu mě požádal o přerovnání nábytku, vypálení několika cédéček s byzantskou hudbou a otevření pár lahví šampaňského (každá za 1500 Euro). Taky požadoval, ať ho doprovázím kamkoliv půjde: na pláž, na večeři a několik pařeb. Nenechal mě zmizet z jeho blízkosti, a abych řekl pravdu, vůbec mi to nevadilo. Jedné noci, potom co jsme se vrátili z dost zběsilé party, se rozhodl, že okamžitě potřebuje na Tinos, což je ostrov asi hodinu cesty od Mykén, na kterých jsme byli. Chtěl na Tinos, aby tam zapálil svíčku v kostele. Tinos je totiž něco jako Ibiza pro řecké, křesťanské babičky. Půjčil si čtyřicetimetrovou loď a pak už si jen pamatuji, jak jsem v 7 ráno na Tinosu obklopen postaršími dámami, které si po kolenou klestí cestu ke kostelu Zvěstování Panny Marie.

Manos, poslíček – Mykény

Nejhorší prací, jakou jsem kdy dělala, byla v půjčovně jachet, když mi bylo 20. Byl začátek léta a já si myslela, jak bude skvělé, nechat si platit za skákání z jednoho řeckého ostrova na druhý. Můj kamarád, který už tam pracoval, mi pomohl dostat se na pozici servírky. Očekávalo se ode mě, že budu neustále při ruce svého klienta, dvacet čtyři hodin denně a nikdy si nebudu stěžovat na nekonečně dlouhou pracovní dobu. Taky mi bylo řečeno, že si přijdu na 750 Euro týdně, což mě od jakéhokoliv stěžování odrazovalo.

Poslali mě na luxusní výletní jachtu, kterou si pronajali dva ruské páry kolem sedmdesátky. Loď stála 75,000 euro na týden a k tomu si ještě najali posádku, ve které byl další číšník, kuchař, kapitán, uklízečka a já. Jeli jsme kolem Jónských ostrovů: konkrétně ostrovy Paxos, Lefkada a Kefallonie.

Od prvního dne se chovali příšerně. První jídlo, které jsem jim servírovala, byly krevetové těstoviny a jakmile jsem jim dala talíře, jedna z těch dvou žen mě nutila, abych jí krevety obrala se slovy: „Pojď sem, udělej to za mě." Když jsem to dělala, myslela jsem jen na to, jak bych jí ty krevety nacpala do očních důlků, ale neřekla jsem ani slovo. Když dojedli, druhá z paniček po mě chtěla, ať jí namasíruju nohy. Vysvětlila jsem jim, že jsem tu od toho, abych servírovala jídlo a pití a oni zavolali na vedení, aby si postěžovali, a já jsem dala výpověď. Když jsem několik dalších dní čekala na to, až přistaneme na Lefkadě a nahradí mě jiná servírka, pokaždé když se opili, jedna z těch žen na mě volala slovy: „malá kurvičko".

Taky zvonila na servis uprostřed noci jen proto, abych jí přinesla trochu vody, nutila kuchaře vařit pro ni jídlo zrovna ve chvíli, kdy měl po celém dni padla a také rozlívala víno po podlaze jenom, aby to uklízečka musela vytřít. Třešničkou na dortu ale bylo, že pokaždé když jsem přišla k jejich stolu dolít skleničky, jeden z těch manželů mi osahával stehno. Jeho ruka se posouvala stále výš až do chvíle, kdy jsem mu řekla, že to řeknu jeho manželce. Takhle to dopadá, když mají staří lidé moc peněz. Vědí, že už jim moc času nezbývá a tak se z nich stanou strašný honibrci. Na Lefkadě jsem vystoupila, vzala jsem si trajekt domů a nikdy jsem svou výplatu neviděla.

Dimitra, servírka na jachtě – převážně v Jónském moři

Kdysi jsem pracoval jako someliér v restauraci pětihvězdičkového hotelu. Jedním z nejčastějších požadavků, které jsem od bohatých zákazníků dostával, bylo ať jim naleju jejich oblíbené víno, i když nebylo na vinném lístku. To by sám o sobě ani nebyl takový problém, kdyby víno, které požadovali, nebylo na druhém konci světa. Neustále jsem se musel bavit s lidmi z Paříže, Londýna, New Yorku nebo Buenos Aires, abych zjistil jaké mají rádi a pak koupil tuhle láhev, které stály od dvou do sedmi tisíc euro, pronajal si letadlo s pilotem a nechal ho dovézt do Barcelony právě na čas klientovi večeře.

Gustavo, someliér – Barcelona

„Ženatí muži se mnou občas flirtují. Nabízí se, že mi koupí drink na baru, dávají mi svá telefonní čísla, ale dál to většinou nezajde. Musím mít v telefonu stovky čísel relativně známých podnikatelů a politiků. Občas mě pozvou i do svého pokoje. Pamatuju si, jak jsem jednou byla na recepci a do foyer přišel otec padesátník se svými dvěma náctiletými dcerami v zádech. Chtěl dva pokoje na jiných patrech – jeden pro sebe a ten druhý pro jeho děvčata. Ubytovala jsem ho a on mi dal stoeurové dýško. Dalšího večera jsem pochopila proč.

Rodina povečeřela v hotelové restauraci a když byli po jídle, poslal otec své dvě dcery na kutě. Potom se vydal na recepci a se šarmantním úsměvem ve tváři řekl: „Jestli se nudíte, víte kde mě najdete." Asi se načekal pěkně dlouho.

Mezi ultra-bohatými je tolik zlodějů. Uklízečka jednou šla uklidit do pokoje, ze kterého se host právě odhlásil a zjistila, že polštáře a obraz zmizeli. Musela jsem to strhnout z karty té ubytované a dát jí to po telefonu vědět. Místo toho, že by to popírala mi ta žena prostě řekla: „Jo, strhněte mi to. Nejsem zlodějka. Jen jsem ten obraz moc chtěla." Vypadalo to, jako by si myslela, že hotel byl její osobní nákupní centrum."

Émilie, recepční - Paříž