Život a smrti profesionálního ohledávače mrtvol

Krev, voda, víno - sebevražda na balkóně. Všechny fotky jsou od autora článku.

Pořád si pamatuju, jak jsem poprvé ucítil pach mozku. Bylo to u dědečka, když rozbíjel lebky veverkám. Dováděly po kmenech ořešáků a dubů v louisianských lesech, kde jsem vyrůstal, a když mu padly do oka… následovalo jen zapomnění. Tehdy jsem byl velmi malý, takže mi nikdy nepřišlo divné, když se jejich mozky objevily v míchaných vajíčkách, které babička pro dědu vařila. Tehdy jsem si dal taky. Šedá hmota z krysích mozků dodává jinak celkem nevýrazné venkovské stravě jistou sladkost.

Když jsem pak byl starší a pracoval v márnici, celé dny jsem nemohl přestat cítit ten puch. Možná to bylo tou štiplavou kombinací krve a mozkomíšního moku. Pachu duše.

Živě si pamatuju, kdy jsem naposledy ucítil pach mozku. Bylo to v červnu roku 2004 a vyhlížel jsem zpod podvozku Toyoty Camry. Ležel jsem na zádech a uvažoval o vrstvě nahromaděné silniční špíny, skvrnách dehtu a oleje pokrývajícího kola, pneumatiky a přední nápravu. Mezi tmavými skvrnami na čalounění zářila růžová a šedá hmota. Nahromadila se v malých kapičkách, které se organicky leskly mezi vší tou technikou. Některé vypadaly jako stalaktity, jak se jejich špičky dotýkaly mého nosu. Ty ostatní byly rozmazané všude okolo - důkaz něčeho brutálního a násilného.

Tyhle kousky mozku patřily dvaceti-tříměsíčnímu dítěti. Toho dne jej jeho matka nechala u babičky doma. Jak couvala po příjezdové cestě, dítě běželo za ní, možná se s maminkou ještě jednou rozloučit. Později si vzpomněla, že ucítila nepatrný náraz, když stáčela kola a odjížděla pryč. Samozřejmě neměla tušení, že ten náraz byla lebka jejího syna drcená mezi pneumatikou a kořeny borovice. Pokračovala v cestě a nevědomky špinila podvozek auta mozkem svého syna.

Když jsem přijel na místo činu, záchranáři ji již nadopovali Ativanem. Pobíhala tam, mlátila hlavou do chodníku, křičela a trhala si halenku. Budeme-li morbidní, můžeme říct, že konečně měla proč. Kypěla v ní žluč. Možná poprvé ve svém životě si byla vědoma svého masa, chvěla se strachy, zatímco se jí zvratky draly do krku.

Můžu vám říci po více než třiceti letech zkušenosti, že svědky takových procitnutí jsou patologové denně. Je naší prací pozorovat lidi probouzející se z iluze štěstí vytržené ze své světské existence brutalitou smrti. Když je tato nevyhnutelná realita praští do tváře, uvrhne to mnohé z nich v šílenství.

Na naší druhé schůzce má manželka vtipkovala: „Nikdy jsem nepřemýšlela nad smrtí, než jsem tě poznala." Podle mě je smrt něco jako prd starého člověka, který se ze slušnosti ignoruje. Něco, co si většina lidí nevybere za povolání. Pro mě a mé kolegy je smrt písní sirény. Ta píseň je plná krve, červů, traumat a křiku, a to všechno nás z nějakého důvodu přitahuje.

Autor často říká svým studentům, že po smrti se všichni proměníme jenom v kus nábytku.

Většinu svého života jsem strávil jako ohledávač mrtvol. Má kariéra začala u koronera v New Orleans a pokračovala více než třemi desetiletími práce jako vyšetřovatel ve Fulton County Medical Examiner's Office v Atlantě. Za tu dobu jsem se zúčastnil více než sedmi tisíc soudních pitev a uvědomil více než dva tisíce příbuzných o smrti jejich blízkých. Postupem času se ten stres už nedal zvládat a v roce 2005 jsem byl donucen jít do důchodu z důvodu ochromujících úzkostí a posttraumatické stresové poruchy.

Vyšetřoval jsem všechny druhy úmrtí: vraždy, sebevraždy a nehody (jak přirozené, tak nevysvětlitelné). Náplní mé práce bylo rozumět nejrůznějším mechanismům, které ukončují lidský život. Nezajímaly mě rozsudky nebo odsouzenci nebo ti, kterým vražda prošla. To byl problém policajtů. Já byl jen ten zvědavý cvok, který obcházel místa činu. Odpovědi, po kterých jsem toužil já, byly často mnohem komplexnější (a oplzlejší) než vyšetřování zastřelení drogového dealera.

Měl jsem tři hlavní pomůcky při hledání svých odpovědí: pitva, toxikologie a mikroskopické vyšetření tkání. Ve spojení s vyšetřovatelem, který rozumí forenzním výzkumům, správně položenou otázkou a schopností integrovat informace z terénu s výsledky z laboratoře jsou tyto pomůcky vysoce efektivními metodami, jak řešit komplexní otázky.

Reakcí většiny lidí, kterým jsem poprvé pověděl o svém živobytí, bylo odhalení svého nejhlubšího strachu ze smrti: „Nechci, aby ses v márnici díval na mou nahou mrtvolu!" Můžu vás ujistit, že poté co vydáte poslední dech, je váš chybějící pekáč buchet na břiše, délka penisu nebo velikost podprsenky tou poslední věcí, která by vás měla zajímat. Vaše smrt je vstupenkou pro nejrůznější typy voyerů a sociopatů s odznakem. Máme přístup k věcem, o kterých jste doufali, že se nikdy nikdo nedozví, a které už nemůžete chránit. Stojíme nad vašimi ostatky a kroutíme hlavou nad vašimi ubohými dopisy na rozloučenou, smějeme se vašemu vkusu na porno nebo lékům, které jste si před smrtí nevzali. Soudíme vás, protože jste zemřeli, zrovna když jsme měli službu. Je to naše práce, a vsadím se, že se u vás v práci taky smějete a nadáváte na lidi.

Mnoho ohledávačů mrtvol smrtí opovrhuje. Příběhy, které mrtvoly vypráví, jsou pokaždé trochu jiné, ale všechny končí stejně. A ohledávači mrtvol jsou jediní, kteří se obtěžují s jejich čtením. Brzo jsem pochopil, že je pro mě zbytečné se zajímat o mrtvé, protože oni si toho nejsou vědomi. Jsou pouze maso, které mělo kdysi taky puls.

Rodiny, jejichž životy jsem svými špatnými zprávami o jejich vychladlých příbuzných zničil, mi nemohly být víc lhostejné, protože jsem ve své hlavě už neměl místo pro křik a hysterii. Ale nějak se mi povedlo nezbláznit se.

Co mě drželo při zemi, byla věda stojící za tím vším. To „Jak?" vás nikdy neobviňovalo z neúspěchu; nikdy se nesvíjelo bolestí z konfrontace s realitou, definitivnosti smrti. Byl to pouze mechanismus. Většina lidí si ve své ješitnosti ani neuvědomuje, že to, kým jsou, kde jsou, a co se jim děje, žádného zkušeného ohledávače mrtvol zajímat nebude. Kdybychom se na to soustředili, nevydrželi bychom s touto prací ani rok. Soustředit se na fakta chladným, pragmatickým způsobem nám dodává intelektuální povzbuzení pokračovat v té dřině. Paradoxně, ohledávač mrtvol je smířený s tím, že pro většinu z nás je to „Jak?" způsob jak přežít. S čímkoliv větším si akorát tak střelíte kulku do hlavy.

Velmi netypická sebevražda elektrickým proudem.

Vyšetřovat úmrtí samozřejmě přináší existenciální otázky o morálce a smrtelnosti. A jedna z nich je převládající: Který ze sedmi smrtelných hříchů nejlépe vystihuje nešvary a hlouposti lidstva?

Pokud by někdo shromáždil skupinu koronerů, patologů, detektivů a dalších forenzních pracovníků a položil jim tuto jednoduchou otázku, věřím, že by se jednohlasně shodli na obžerství. Nemyslím tím Falstaffovo tonutí v korbelu piva nebo udušení jehněčím, ale spíše každodenní obžerství. Většina z nás žije jako hladoví psi, sedíme a slintáme u zadních vrátek života a čekáme na žrádlo od svého páníčka.

Jsem mistr hříchu. Za ta léta jako ohledávač mrtvol si u mě smrt udělala dluh. To bylo všechno, na co jsem dokázal myslet. Žil jsem ve strachu z náhlé smrti a ten jsem tlumil chronickou masturbací a jídlem. Nebylo pro mě neobvyklé opustit místo činu páchnoucí po rozkládajících se tělech a běžet do Burger Kinga, kde jsem si objednal trojitý burger se sýrem, a pospíchat domů pro víc majonézy, než jsem si to všechno nacpal do pusy rukama pořád od pudru z gumových rukavic. Útěcha jídla, alkoholu a sebelásky trvala do té doby, než jsem byl povolán k dalšímu případu nebo jsem pomyslel na zničená lidská těla.

Na začátku své kariéry, kdy jsem pracoval na úřadu koronera v Jefferson Parish v Louisianě, ohledávači mrtvol museli asistovat na pitvách. Slovo „asistovat" to celkem vysvětluje. Taková práce nevyžaduje žádný formální výcvik, pouze jednoduché přikládání chladné oceli, kamkoliv vám patolog řekne. Po chvíli se práce na pitevně dá přirovnat k pečení buchet: zapni světla, vytáhni těsto z ledničky, vyválej ho, nakrájej ho. Vlastně je to spíš jako v řeznictví. Na řezání mrtvol se používají pouze ty nejostřejší nástroje - „jazyk na koule" jsme tomu říkali.

Byl jsem v tom dobrý. Můj rekord byl méně než čtyři minuty. Je to zvláštní pocit rozříznout někomu hruď a pak nůžkami odstranit žebra a hrudní kost. Nejdřív mi všechna těla připadala stejná, ale čím víc jsem řezal, tím lépe jsem interpretoval to, co jsem měl před očima: kulky prostřelené skrz střeva, železná tyč procházející okem do mozku, srdce o velikosti vánočních šunek, ženy s falešnými prsy nateklé po hrsti prášků v žaludku.

Místa činu nejsou jiná. Každý si myslí, že je maminčin mazánek, ale ve smrti není ničím. Těla bez života leží před ohledávačem jako rozdrcení švábi nebo jeleni sražení autem.

Jako ohledávač hledáte důkazy. Občas berete svou práci vážně; jindy sotva dodržujete předpisy. Většinová společnost vidí ohledávače mrtvol jako hrdiny bojující za spravedlnost, starající se o mrtvé jako by byli jejich příbuzní. Probuďte se. Je to jako církev a Hollywood - podvod. Čas od času s vámi něco pohne, ale většinou je to mentální masturbace bez šťastného konce. Vždycky jsou tu další těla vyžadující vaši pozornost.

Nalakované nehty na rozkládajícím se tělě.

Bylo teplo a vlhko, když jsem přijel do Texas Inn na Airline Highway v New Orleans. Tahle část byla kdysi nechvalně známá jako semeniště zločinců, ale vždycky byla hlavně domovem pasáků a rozbolavěných kurev, které se neustále drbou a nejsou schopné se soustředit na vaše otázky. Během mé služby v New Orleans se množství vražd, předávkování a sebevražd stalo v bezejmenných motelech podél letiště. Místnosti byly vždycky špinavé a s neznámými černými substancemi připečenými na koberci, jako by tam opice s úplavicí vysrala kus plastelíny. Ta místa se vám doslova lepila na podrážky jako odporný tekoucí písek.

Když jsem vešel do místnosti, na zemi ležel nahý muž po padesátce s prošedivělými vlasy, fialový od bradavek až po čelo. Měl jazyk stisknutý mezi zuby a vypadal, jako by mu každou chvíli měly vypadnout oči z důlků. Na jeho teď už zvadlém penisu (obrostlém křovitým pubickým ochlupením) měl kondom a jeho tělo leželo v kaluži tekutých výkalů. Svědci a recepční mi řekli, že tamější dáma, která se pravidelně prodávala, aby si mohla kupovat crack, vyběhla z pokoje pouze v denimové minisukni, s odhalenými prsy a křikem.

Takový případ není výjimečný. Prostitutky mají často spory se svými klienty. Když jsme s ní mluvili a prohlíželi tělo, nejevila známky traumatu. Pokoj byl čistý, jak to jen v takové díře šlo.

Vyslýchal jsem tu prostitutku ve správcově kanceláři - chvěla se a kouřila jednu slimku za druhou. Ramena měla přikrytá prostěradlem, které jí sahalo až na její zakrvavěnou denimovou sukni, a dál na sobě měla jen černé, kdysi-růžové žabky. Řekla nám, že si ji ten plešoun minulý měsíc koupil aspoň dvakrát, jednou si ji dokonce zaplatil na celý den (na což byla zřejmě velmi hrdá). Ale přesto mě prosila, abych ji znovu neposílal do vězení. „Podívej," řekl jsem jí, „kdo nic neprovedl, nemůže jít do vězení."

Toho dne ji plešoun nabral na ulici za Texas Inn a řekl jí, že nemá moc času. Zaplatila za pokoj, a když dostali klíč a vešli do místnosti, začal ji celou osahávat. Seděl jsem tam jako mnohokrát předtím a poslouchal, co by mnohým mohlo připadat chlípné. V tomto bodě své kariéry mě už sotva zajímalo dění v takových motelech - všechno se to pořád opakovalo, nedokázal jsem se soustředit na detaily.

Řekla mi, jak mu nasadila kondom svým speciálním způsobem, který podle ní zahrnoval jen nos a zuby. Když na něj vylezla, byl rudý v obličeji a potil se. Chytil ji za ramena a stáhl ji dolů, začal hlasitě kašlat a plivat jí krev do obličeje. Když mu vypadl jazyk z pusy a začal se svíjet a prdět, utekla z pokoje pryč.

Jak se ukázalo, muž dostal infarkt. Pitva později odhalila, že měl ucpané dvě hlavní cévy. Není to neobvyklé, aby muži dostali během soulože srdeční záchvat, je to možné dokonce při předehře. Ale jako obvykle bylo mým úkolem vyhledat nejbližšího příbuzného a podat mu zprávu o smrti, takže jsme se s kolegou vydali na adresu, kterou jsme našli na průkazech zemřelého.

Tuhle obět naložili do auta a více než 20krát pobodali.

Dům ležel v útulném sousedství na předměstí New Orleans. Jako spousta jiných domů v tomto výhradně katolickém městě, náboženská ikonografie byla vidět všude - oltář pro Panenku Marii nalevo a svatyně Nejsvětějšího srdce napravo. Můj kolega, který měl obvykle kocovinu nebo byl opilý, vylezl po schodech za mnou. Když jsem zabušil na dveře a vytáhl odznak koronera, uslyšel jsem příchozí kroky. Plešounova manželka stála za dveřmi, měla asi metr a půl, vlasy obarvené na černo a růžové bačkory.

Představil jsem se. Kolega neřekl nic. Jako obvykle jsem cítil, jak se mi stahuje žaludek. Informování o úmrtí je obvykle hrůzyplné pro rodinu, která se v té chvíli stává potenciálně nebezpečnou. Nesnášel jsem to.

Beze slova nás pustila dovnitř a zrovna když jsem se chystal jí říct o smrti jejího manžela, podívala se na mě a zeptala se: „Je mrtvej, že?" Papež Jan Pavel II. na mě zíral z protější stěny. Chvíli jsem tam ochromeně stál a nevěděl, co si o ní myslet. Spousta lidí řekla to samé, když uviděla můj odznak, ale její tón mě dostal do kolen.

„Madam," řekl jsem, „posaďte se prosím."

Neposadila se. „Byl s kurvou, že?"

Spadla mi čelist. „Madam," zkusil jsem to znovu, „posaďte se, prosím." Posadila se na svůj igelitem obalený gauč s mírně roztaženýma nohama, zaťala ruce v pěst a mírně se předklonila. „Váš manžel je mrtvý."

Vyskočila do vzduchu a zakřičela: „Říkáte mi, že je mé utrpení u konce? Ať hoří v pekle! Aleluja! Bůh vyslyšel mé prosby. Máte ponětí, jak dlouho jsem na tohle čekala? Chvála Bohu. Nemohla jsem se s ním dát rozvést, ale Bůh mne vyslyšel!"

Znovu se mě zeptala, jestli byl s děvkou, když zemřel, a já jí odpověděl, že byl s dámou v motelu. „S kurvou! Věděla jsem to!" Tancovala po obývacím pokoji a modlila se k Otci Božímu. Než jsem odjel, řekl jsem jí, kam bude uloženo tělo, a že je třeba, aby zajistila pohřeb s tamějším pohřebním ústavem. Podal jsem jí vizitku a vyšel z domu směrem ke svému autu. Ze dveří na mě mávala a usmívala se.

Celkem mě to poznamenalo. Byl to jediný případ, kdy jsem někoho tak potěšil. Potěšil, ne utěšil - slovo, kterým pohrdám. Bylo to neskutečné.

Čtyři týdny nato mi má asistentka podala zlatem vyráženou, krasopisně nadepsanou obálku. Není ojedinělé, aby ohledávači přicházely děkovné dopisy, ale tato obálka byla jiná. Byla v ní pozvánka na party pojmenovanou „Oslava Smrti". Manželku již přešlo smuteční období a chtěla, aby se svět dozvěděl, že je konec jejímu utrpení. Nezúčastnil jsem se, ale nemůžu se neusmát pokaždé, co si na to vzpomenu.

Takhle skončíte, když vás zavraždí ve vanu a pak vás najdou až po dvou měsících.

Ve chvíli, kdy se k vám dostanu, už budete nejspíš mrtví, ať už to bude na místě, po cestě na pohotovost nebo v nemocnici. Pravděpodobnost, že poslední slova, která uslyšíte, budou „Miluji tě", je nepatrná. Většina lidí zemře za zvuku prázdného cinkání lékařských nástrojů, v horším případě za řevu sirény, výbuchů střel, mačkání kovu nebo praskotu vysílačky.

Jestli zemřete na místě nebo v sanitce, vaše duše přejde do nějakého státu nebo federální silnice a bude se vznášet nad benzínkami a fastfoody. Jestli přežijete cestu do nemocnice, vaše poslední myšlenky budou putovat skrze sci-fi dvoukřídlé dveře - nekontrolovatelně, přivázáni k nemocničnímu lehátku, osahávání cizíma rukama, které odstrkují vaše blízké.

Když se vypnou všechny přístroje a z vašeho těla se odstraní trubičky s infúzí, budou vám vyprázdněny kapsy a vy sami budete nacpáni do černého igelitu - pitevního balení, aby to, co z vás zbylo, mohl nějaký student medicíny vozit po chodbách. Bude s vámi narážet do zdí, mávat na sestřičku, kterou by chtěl ojet, a přemýšlet, jestli by si neměl dát oběd. Doveze vás na pitevnu, kde bude lomcovat dveřmi, jelikož se nenajde nikdo, kdo by mu pomohl. V této chvíli už nikoho nezajímáte, ani uklízečku, která v té chvíli stírá vaši krev z podlahy na pohotovosti. „Jaký to má smysl?" bude si říkat a kroutit hadr s vaší krví do kyblíku. „Stejně to zas někdo zašpiní."

Ten mladý student vás chytí za chodidla a mrskne vás na studený čistý ocelový tác. To je těžké. Musí dostat horní část vašeho těla na tác. Občas zapomene zajistit kolečka nemocničních nosítek, nebo je příliš zhulený, takže mu vaše tělo spadne na zem. Po dlouhém zápasení s vaším tělem mu možná uvízne ruka mezi tácem a vaší vahou a poslední slova, která k vám dolehnou, bude zasoptěné: „Hajzle zasranej," než vás hodí do zásuvky. Přes všechen ten chlad, právě tady začíná váš rozklad.

Autor si tuhle selfie udělal, když jednou ohledával místo činu po znásilnění jedné holky.

Pokud je to nezbytně nutné, patolog si obstará vaše ostatky a prohlédne si vás. Jeden patolog, kterého jsem kdysi znal, tomu říkal „tvorba lidských kánoí". Zákon to občas nařizuje, nebo si to rodiny vyžádají, a patologové potřebují ospravedlnění pro svou práci. Vaše tělo bude měřeno, váženo, otevřeno a rozporcováno. Část vašich orgánu bude uchována v něčem, co vypadá jako krabice od zmrzliny, zbytek nahází do pytlů na odpadky a časem vám to všechno nacpou zpátky do hrudníku. Torzo vám pak zašijí stehy, které jsou dost podobné těm na baseballovém míčku.

Pokud pořád ještě zajímáte svou rodinu, možná si vás vyžádají. Časem vás přestěhují ho elegantně vyzdobeného „domova" postaveného ze zisku z mrtvol. Vaši nejbližší příbuzní budou sedět na draze vypadajících gaučích a židlích a brečet. Ředitelé pohřebních ústavů, řečníci a funebráci budou mluvit tónem, který všechny rozeřve. Tišší a klidní, pomalý a mírní, ale všechno tohle pouze s určitým záměrem. Tento přikázaný tón vštípí těm, co jsou pořád ještě v šoku. Vzduch naplní poklidná hudba.

Zatímco se budou vaši blízcí domlouvat s kazatelem a platit pohřebákům, vy budete uložení v zadní místnosti. Vypumpují vám krev a nahradí ji odpornými vonnými tekutinami a rty vám přidrátují k sobě.

Naši mrtví jsou připraveni a odtáhnuti na věčnost lidmi, kteří je nikdy neznali, a roky poté budou rodiny stále povídat o tom, jak hledají „pokoj". Koneckonců, podařilo se nám proměnit naše začátky i konce v instituci. Všechno, co nám zbyde z počátku našeho života, je pár fotek vyfocených někým, kdo by v minulosti na sále třeba zahříval deku, utíral opocená čela nebo stříhal pupeční šňůru.  Když se s někým loučíme, poctíme je tak možná powerpointovou prezentací s hudbou, o které si myslíme, že byla jejich oblíbená. Všechno se to zdá tak laciné a zbytečné, asi jako korálky ze slavností Mardi Gras.

Šťastný dalmatín a nešťastný muž, co se zabil v pokoji svého dítěte.

Jedno staré pořekadlo mezi ohledávači říká: „Mluvíme za ty, kteří již za sebe mluvit sami nemůžou." Chtějí ale mrtví, aby za ně někdo mluvil?

Toto tvrzení všechno hezky vysvětluje a potom je mnohem snadnější pro nás jako lidi ignorovat smrt a velké životní otázky. Řešení záhad se po chvíli omrzí, alespoň tak tomu bylo v mém případě. Cokoliv jsem kdy jako ohledávač vykonal, nikdy nezastavilo lidi od zabíjení sebe nebo druhých, pořád to bylo o tom samém. Lidé se málokdy, jestli vůbec, poučí z chyb druhých. Všechno, co zbyde, je vzpomínka na odulé muže a ženy, mučené děti a křik.

Před pár lety jsem měl za úkol vést jednu studentku Tulane University, která byla vybrána na letní praxi do Medical Examiner's Office v Atlantě. Studovala antropologii a při našem telefonátu jsem pochopil, že forenzním věcem vážně rozumí. S kolegy jsem si říkal, že se nám bude hodit.

V létě se všechno rozkládá rychleji a při vysokých teplotách se zvyšuje množství napuchlých mršin. V tomto období se nejlépe ukáže, jestli na to praktikant má. Při těchto stážích je velká soutěživost a my musíme být vybíraví.

Studentce směna začínala o půl sedmé. Když přišla na místo vyšetřování, všichni tři jsme při pití našeho kafe na ni nemohli přestat zírat. Kolem krku jí visely dva nebo tři řetízky s přívěškem s lebkou. Z náramků na obou zápěstích jí trčely bodce. Měla na sobě otrhané tričko s Misfits, které odhalovalo její sněhobílé břicho a pupík ozdobený piercingy. Okolo pasu měla černo-šedou minisukni a jakýsi černý kožený pásek s přezkou ve tvaru revolveru. Aniž by nám podala ruku, představila se a hned se ptala, jestli se už toho dne může zúčastnit nějaké pitvy.

Další autorova selfie, tentokrát od prostříleného auta.

Samozřejmě jsme jí jako naprosto upřímní ohledávači řekli, že rozhodně ne v takovém oblečení. Dokázali jsme myslet pouze na smrt - neustále, každý den. Ale vyhýbali jsme se morbidním konotacím, abychom před rodinami snad nepůsobili jako Andělé smrti. Další spolupracovníci se smáli, když jsme ji poslali domů se převléct.

Teď učím na vysoké a čas od času vídám po kampusu studenty s černě nalakovanými nehty, černě nabarvenými vlasy a kůží bílou jako porcelán, kteří žadoní o setkání se smrtí. Usměju se a pomyslím si: Ještě že to nejsem já, kdo bude muset uvědomit jejich rodiče.