Navštívila jsem ambiciózní univerzitní projekt Republiky srbské

Rostoucí univerzitní městečko Pale se nachází v oblasti Republiky srbské, jejíž území zabírá téměř polovinu Bosny a Hercegoviny, přestože se od zbytku tohoto státu distancuje jazykem, náboženstvím a především interpretací nedávné historie. Já jsem navštívila Pale, abych zjistila, jak se místním studentům žije v místě, které je v jednom ohledu stále chudou horskou vesnicí a současně ambiciózním vzdělávacím projektem.

Nehledě na svůj název, Bosna a Hercegovina je samotnou federací Bosny a Hercegoviny tvořena jen z poloviny. Zbytek jejího území zabírá Republika srbská, jejíž obyvatelé se z většiny cítí být Srby, což se projevilo i po rozpadu Jugoslávie, kdy se tato část bosenského území přidala na srbskou stranu , která později právě z okolí Pale obléhala pár kilometrů vzdálené Sarajevo. Kulturní autonomie místních přetrvává do dnes. A tak ačkoliv je téměř v celém zbytku Bosny obvyklé, že je dopravní značení uváděno jak v cyrilici, tak i v latince (třebaže velké množství vesnic vyjadřuje svoji příslušnost k jedné z národností ostentativním přeškrtnutím jednoho z nápisů) v Republice srbské už se s latinkou setkáte jen zřídka. A to samé platí i pro nápis na budově univerzity v Pale a indexy místních studentů.

Kulturní rozdíly, které dělí pár kilometrů, vycházejí najevo už i po chvilce běžné konverzace s Dobrilou, zdejší studentkou, která jinak oproti zbytku místních působí o dost kosmopolitnějším dojmem. „Když mluvíte chorvatsky, tak vám rozumím, ale nic moc neřeknu,“ vysvětluju svojí znalost jazyka, s jehož českou mutací jsem se poslední dva týdny dožadovala sklenic vody, čevápů a instrukcí k cestě na záchody. „Myslíš srbsky,“ uvádí Dobrila situaci na pravou míru, ačkoliv se od sebe jazyky liší zhruba tak, jako když mluví Pražák s Ostravákem.

Stavbou univerzity a studijního městečka v Pale tak Republika srbská ještě více prohlubuje svojí nezávislost na Bosně, kterou co se týče vzdělání značně omezoval fakt, že se jediná blízká univerzita nacházela v Sarajevu. Jak nám řekla, jedna ze studentek, univerzita v Pale je veřejně finančně podporována ruskou vládou a také Čínou, která škole věnovala čínské profesory a zprostředkovala možnost bezplatné roční stáže v Číně.

Po pár hodinách strávených se studenty je jedna věc jistá, na svoji univerzitu a kampus jsou pyšní a pravděpodobně by na tohle téma dokázali mluvit hodiny. A kdyby mi tohle všechno nevykládali sami od sebe nad kávou v podniku, co připomíná nerealistické mléčné bary ze seriálů na Nově, asi bych si myslela, že je to tak trochu propaganda. Jenže není.

Jako každé studijní městečko má i Pale svojí zábavní čtvrť, respektive pár uliček s podniky, které zastupují jednotlivé myšlenkové proudy v místní filozofii nočního života. Dobrila, která poslouchá skupiny jako Led Zeppelin nebo Guns’n’Roses, a její přátelé jsou v Pale tak trochu za černé ovce. „Spoustu lidí si tu o nás myslí, že bereme drogy a děláme bůhvíco co, jenom protože neposloucháme místní pop a techno a nechodíme na podpatcích do těhle klubů na diskotéku,“ ukazuje na RC club, před nímž stojí bílý Mercedes a právě vchází pár svalovců s oholenou hlavou a řetízkem na krku.

Řešením této neoliticky hipsterské krize, se kterou se Dobrila a její přátelé potýkají, je café Artman. Tahle kombinace Vzorkovny a Café v lese odpovídá u nás populárnímu konceptu podniků se zanedbale uměleckým vzhledem, vintage nábytkem ze smeťáku a vousatým barmanem v beanie. Ale s tím rozdílem, že k většině obyvatelů Pale ještě nedorazila podprahová informace o tom, že je to v kurzu. Tím pádem tu Artman stále ještě může těžit z toho, že se v něm hledá útočiště poměrně autentická skupina lidí, co prostě jenom nechce v RC klubu srkat Sex on the beach do rytmu Calvina Harrise.

Najdete tu ale i další kluby. Pale má svoji vlastní irskou hospodu nebo The Club, pravděpodobně pokus o reggae podnik, který ovšem nevypadal moc živě. Jedním z populárních míst je klub Scandal, diskotéka, v tom slova smyslu, jak jste si ho vykládali, když jste jezdili na letní tábory a večer v jídelně tančili na hitovku Narcotic. Nám přišel zákaz zbraní na dveřích jako zábavná věc, Dobrila a její přátelé konstatovali, že je to vzhledem k místním poměrům celkem nezbytnost.

Pale vlastně tak trochu připomíná petriho misku, do níž někdo k vzorku balkánské vesnice v horách vložil představu amerického kampusu a vytvořil organický celek, co sice drží pohromadě, ale jeho spoje jsou místy dost popraskané. Jen pár metrů od velkolepě koncipovaného náměstí jsou stále vidět chudé dřevěné domy, které sousedí s jeřáby stavějícími nové studijní koleje, a kolem nově vybudovaného obchoďáku pobíhají toulaví psi. Zkrátka v jednu chvíli stojíte uprostřed zbrusu nového náměstí s jedním z těch monumentů, co mají symbolizovat buď vědu, svobodu nebo jinak vznešenou entitu, a o pár kroků dál najdete na trávníku kus psí lebky.

Když jsme po cestě zpátky uprostřed noci projížděli skrz horské tunely dolů do Sarajeva, vzpomněla jsem si na Mijazakiho Cestu do Fantazie. A najednou jsem se nemohla zbavit pocitu, že mi ho naše návštěva Pale něčím připomíná.