Oplzlý historky Ala Jourgensena, který se do biografie Ministry nevešly

Videa připravil Omar Mena

Al Jourgensen, frontman industriálních metalistů Ministry, 15. července 2013 vydal autorizovanou biografii nazvanou Ministry: the Lost Gospels According to Al Jourgensen (v češtině zatím nevyšla). Nabídnul v ní historky z několika desetiletí nekontrolovaného fetování heroinu, které vedlo k jeho absolutní zhýralosti, a rokenrolové šílenství z knihy teče jako krev z prasklých vředů, což je mimochodem věc, která Jourgensena před pár lety málem zabila (nešťastná událost celou knížku otevírá).

Čtenáři si můžou užít příběhy o tom, jak groupies souloží s dobrmany, jak Jourgensen zdrogoval Trenta Reznora a oholil mu hlavu a jedno obočí, jak vyhnal Metallicu z šatny, když si sundal kalhoty a začal si strkat pochoutky z lahůdkářství do zadku, jak ve studiu ponižoval Freda Dursta, když se mu ho povedlo přesvědčit, aby se ožral, svlíknul do naha a zpíval vidláckým hlasem písničky připomínající Ministry. A tímhle teprve začínáme.

Jako autor můžu směle prohlásit, že materiálu bylo k dispozici víc než dost. Poté, co jsem se vrátil domů po dvou týdnech strávených s Jourgensenem v El Pasu, kde jsme dělali rozhovory, věděl jsem, že mám příběh, vedle kterého bude Špína od Motley Crue vypadat jako naivní harlekýnka. No vlastně, spousta recenzentů se na Špínu odvolávalo, dá se to asi pochopit. Jednou se mě na podobnost jedna holka zeptala. Řekl jsem jí o knížce: „Je to trochu jako Špína, jenom tam je míň holek a mnohem víc heroinu.“

Psát tuhle knížku byl docela nářez a jenom o tom, jak to s Jourgensenem probíhalo, by vydalo na samotný příběh. Ale tohle všechno vlastně najdete uvnitř. Stejně tak pár šokujících věcí o frontmanovi The Mentors, který si říká El Duce, pár anekdot o zpěvákovi Butthole Surfers nebo o Jello Biafrovi, dojde i na vysvětlení toho, proč Jourgensen ošukal postiženého na vozíku. Pár šílených příběhů se mi ale do knížky nevešlo a tak pro všechny se zvláštním zaujetím pro nemocnou mysl a glorifikaci stupidity tady mám přídavek, který sám Jourgensen autorizoval.

Prostě proto, že se pštros předkláněl

Na turné k desce Houses of the Mole jsem byl takhle se svým klávesovým technikem uprostřed noci v Berlíně, měli jsme v sobě už hodně LSD a rozhodli jsme se, že půjdeme do zoo. Samozřejmě, že bylo zavřené. Přelezli jsme tedy plot a byla tam úplná tma, absolutně žádné světlo, nikde ani jeden zaměstnanec. Ani ochranku jsme nikde neviděli. Když jsme procházeli kolem pavilonu se pštrosy, Justin najednou přeskočil plot a zamířil si to rovnou k pštrosovi, který mě hlavu zabořenou v písku. Taky měl vystrčenou prdel. Justin si zničehonic sundal kalhoty a začal toho pštrosa brát zezadu. Vůbec nic mi o svym plánu neříkal, prostě jenom šel a udělal to. Říkal jsem si jenom: „Co to doprdele?!?“ Pštros se nasral, že si někdo vzal do parády jeho kaďák, když se nekoukal, protože měl hlavu v písku. Pštrosi jsou mimochodem dost nebezpečná zvířata a drápama vás klidně vykuchají, pokud zaútočí. No a tenhle pštros na Justina začal útočit a já jsem mu musel pomoct, aby se dostal přes plot zpátky. Ačkoliv jsem měl zrovna místo mozku v hlavě kyselinu, neměl jsem sebemenší zájem, aby mě někdo vykuchal. A tenhle pštros byl vážně dost nasranej. Do Justina kloval a začínal ho škrábat. Nakonec z toho vyváznul jen z několika dírama po zobáku a tržnýma ránama přes celý nohy. Ale nemůžete se tomu pštrosovi divit. Myslím, že zásadní problém tam byl, že to nebyla samička. Myslím si, že Justin začal nakládat samce a proto byl pštros nasranej. Nakonec se nám ale povedlo přelézt plot zpátky a dostat se z toho zajebanýho místa pryč.

Rozpálit to v St. Louis

Já a Mikey jsme někdy v polovině devadesátých let jeli dodávkou do Chicaga, abychom tam vyzvedli nahrávky Ministry. Tam jsme dojeli v pohodě, pásky jsme vyzvedli a pár dní jsme ještě ve městě zevlovali před cestou domů. V řízení jsme se střídali a oba jsme byli úplně vyfluslí, ale až do St. Lous jsme to zvládli bez problémů. Zrovna řídil Mikey a jeli jsme natankovat, jenže Mikey to napral hned do prvního stojanu. Ten se rozletěl na kusy a začal hořet. Všude kolem byl benzín, tak říkám: „Jeď kurva vodsud!“ Zašlápnul pedál, jak to šlo. Byli jsme asi deset sekund od toho, aby se z nás stalo barbecue. Jenom jsme se dívali zadním sklem na to, jak za námi šlehají plameny. Zapálil tím v podstatě celou pumpu, ale pořád jsme potřebovali benzín. Museli jsme teda jet na další. Mikeyho jsem posadil na spolujezdce a u další jsem zaparkoval už docela hezky.

Kostýmová party pro Lemmyho

Lemmyho jsem potkal hodněkrát, ale tohle je jedna z pěti nejvíc cool věcí na světě. V roce 1995, po vystoupení Motorhead v Austinu, jsem se vrátil do autobusu a potkal jsem tam (tehdejšího kytaristu Michaela) Wurzela (Burstona) a pár dalších lidí. Zeptal jsem se jich: „Kde je Lemmy?“ Jenom ukázali směrem do zadní části autobusu. Zaklepal jsem. Žádná odpověď. Otevřel jsem proto dveře a za nima jsem našel Lemmyho oblečenýho kompletně v gestapáckym mundůru, jak bičíkem dává výprask nějaký nahý kočce. Očividně si to užívala. Omluvil jsem se a zavřel za sebou dveře. Jediným důvodem, proč jsem se do autobusu vracel, bylo, abych mu přinesl kolu. Měl jsem jednu zrovna u sebe a napadlo mě, že by na ni mohl mít chuť. Vrátil jsem se potom aspoň ke zbytku kapely a řekl: „No, vypadá to, že má Lemmy dost napilno. Mám tady pro vás kolu, kluci.“ Jejich odpověď: „Táhni do hajzlu!“ s dovětkem o tom, že jsem pozér. A pak vytáhli gigantickej pytel perníku. Řekli mi, že kola je pro sráče.

Velký dobrodruh pan Lifto

Dneska v televizi dávají všechny možné reality show, kde lidé polykají hovna a nechávají si dávat piercing do všech možných částí těla. Podobné scény mě berou už od dob Genitorturers nebo od podivných scén v cirkusu Jima Rose, celkově je to zhruba od poloviny osmdesátých let. Jim je doslova reinkarnací krále humbuku PT Barnuma, opravdu ano. A pan Lifto byl jeden z chlápků v jeho cirkuse, který si na piercingy v penisu zavěšoval cementové bloky. Bylo to fakt působivý. Bydlel přitom jen šest bloků ode mě a zjistil jsem, že měl pár dost divných sexuálních úchylek. Zval si třeba domů holky a chtěl po nich, aby na něj močily a sraly, zatímco on sám ve sprše onanoval. On se s nimi uspokojil tímhle způsobem a holky pak byly rády, když sešly dolů na ulici, a mohly mít sex se mnou, byl pro ně skvělý už jenom díky tomu, že jsem po nich nechtěl nic divnýho.

Vzdorovat internetu

V některých ohledech jsem trochu jako William Burroughs. Celý život měl hlavu zabořenou v písku, trochu jako pštros, prostě se celou dobu nacházel v Burroughsově světě. Když jsem ho poprvé navštívil v Kansasu, vůbec nevěděl, kdo byl tehdy prezidentem. Nevěděl, co se děje v kongresu. Vůbec ho to nezajímalo. Chtěl se jenom sestřelit a povídat si o tom, jak mu mývalové na zahrádce žerou petúnie. Dlouhou dobu jsem to měl podobně s interwebem. Nechtěl jsem o něm nic vědět. Ani jsem si nezaložil email. Spacebook mě nezajímal. Moje myšlenky o nových technologiích končily někde u mojí obrovský televize. Pak mě jednou moje manželka Angie přesvědčila, že musím být aktivní na World Wide Webu, protože máme s Ministry asi tak milion fanoušků, které strašně zajímá, co si myslím, a proto bych pro ně měl existovat na sociálních sítích. Koupila mi tedy iPad a já jsem najednou mohl házet svoje výkřiky do moderního světa. Samozřejmě jsem tam objevil spoustu dost dobrých věcí, včetně stránek o konspiracích, mimozemšťanech a paranormálních aktivitách a spoustu skvělýho porna. Když jsem na internetu začínal, můj technik Sammy mi říkal: „Jo, za chvíli se začneš dívat na porno.“ Reagoval jsem na to ve stylu: „Jdi do hajzlu. Mám všechny porno kanály na televizi, nepotřebuju kvůli nim internet.“ A on na to: „No, to uvidíme.“ Nejdřív jsem si prohlídnul všechny ostatní věci, ale pak jsem začal být zvědavý, co je tam kurva tak zajímavý, a našel jsem pár stránek, co mě opravdu vzrušily. Je tam spoustu koček, ale každá stránka, co jsem našel, po mě chtěla registraci a nějaký dolary. U toho jsem si připadal, jako bych byl registrovaný sexuální deviant. Pak jsem ale narazil na web zvaný Granny Porn, který byl úplně zadarmo. Začal jsem se proto dívat na sešlé staré ženy s prsama až ke kotníkům a na vrásčité chlapíky, který si musí vzít viagru, než padne klapka. Bylo fakt těžký u něčeho takovýho masturbovat. Musel jsem se fakt hodně soustředit. Ale byla to jediná věc grátis, co jsem našel během prvního měsíce na webu. Všechno ostatní, co mi našel Google, po mně chtělo prachy. Později mi jeden kamarád pověděl o novém portálu, na kterém souloží normální lidi, a teď už si ho honím zadarmo pořád. Říkejte si, co chcete o tom, jak je internet ráj na informace a skvělá možnost, jak najít věci, o kterých normální média neinformují. Ale přiznejme si to. Hlavní důvod, proč být na internetu, je najít nějaký holky nebo si orazit. A od té doby, co jsem ženatý a nehodlám začínat s nevěrou, mám jenom jednu možnost, co dělat. A to je důvod, proč miluju internet. Můžu se kdykoliv přihlásit a vyhonit si ho třeba šestkrát denně. Je to boží právo. Když nad tím tak přemýšlím, masturbace a marihuana by obě měly být legální.

Jon Wiederhorn je veterán mezi nezávislými hudebními publicisty. Pokud vás jeho práce zajímá, sledujte ho na Twitteru – @LouderThanHell