Jack Picone už dvacet let vozí fotky z válečných zón

Jack Picone je australský fotožurnalista žijící v Bangkoku. Reportážemi válečných oblastí se zabývá už od začátku devadesátých let. Picone procestoval Blízký východ, východní Evropu a Afriku. V roce 1994 zdokumentoval třeba genocidu ve Rwandě, při které zahynulo víc než milion lidí. Jack je ta správná osoba, která vám odpoví na otázky typu, jaký rozdíl mezi válkou rebelů a tradiční válkou anebo taky jak důležité jsou dokumentární fotografie.

VICE: Ahoj Jacku, začněme pěkně popořádku. Jaké bylo tvoje první focení, kolik ti bylo a co tě přimělo dělat zrovna tuhle práci?

Jack Picone: Poprvé to byla první válka v Perském zálivu. V Bagdádu jsem strávil pouze zlomek času, protože hned na to mě zatkla tajná irácká policie a deportovala mě do Jordánska za fotografování iráckých jednotek, které se snažily dostat přes hranice do Kuvajtu.

Bylo mi kolem 29 až 30 let, když v Arménii přišel první pravý „křest ohněm“. Válka o Náhorní Karabach trvala téměř deset let, od pozdních osmdesátých do poloviny devadesátých let. Dost dlouhou dobu mě tahle práce přitahovala a chvíli to trvalo, než jsem na ni byl opravdu připravený. Myslím, že to byla pro mě taková výzva. Chtěl jsem to všechno vyzkoušet a vidět, jestli bych toho byl schopný.

Říkal si, že ti chvíli trvalo, než jsi byl připravený tuhle práci dělat. Co bylo tím finálním rozhodujícím momentem?

Byla to knížka.  As I Walked Out One Midsummer Morning (Španělské víno s houslemi - přel. Břetislav Hodek) od Laurie Lee. Příběh je z roku 1943 a je o mladíkovi, který se rozhodl odejít z domova. Pocházel z Cotswolds v Anglii. S sebou na cestu si vzal jenom svoje housle a došel až do Španělska. Leeovi se opravdu podařilo skvěle zachytit atmosféru Španělska, podbarvenou tím mladickým idealismem. Vykreslil realistický obrázek „fialové“ země. Civilní válku ve Španělsku popsal tak, jak se vyvíjela.

To je dost romantická reakce na tak nebezpečné povolání, jako je tohle. Myslíš si o sobě, že jsi adrenalinový závislák?

O lidech, jako třeba o válečných korespondentech, se vždycky říkalo, že to jsou adrenalinový závisláci – u mě to ale neplatí. Samozřejmě, že válečné prostředí je samo o sobě adrenalin, ale ve skutečnosti právě adrenalin ve vypjatých situacích pomáhá, abyste zachovali chladnou hlavu.

Během jednoho útoku jsi byl postřelen, na co jsi v tu chvíli myslel?

Jo, to byl právě ten křest ohněm, o kterém jsem se už zmiňoval. Byl to absolutně neskutečný zážitek, protože to bylo vlastně poprvé, co jsem byl ve válce. Schoval jsem se před dalšími střelami a bombami do mělké díry. Vzpomínám si, jak jsem si říkal: „Hrob už na mě čeká.“

Podíval jsem se nahoru a uviděl jsem Arménce, jak jim to tam zpátky pálí a řve na mě, ať běžím k němu. Bylo to jenom 80 metrů, ale pro mě to v tu chvíli byla nepřekonatelná vzdálenost. Dostal jsem to do spodní části zad a taky do hlavy, ale nic vážného to nebylo.

Nastala ještě někdy podobná situace, že sis myslel, že to je tvůj konec?

Myslím, že jsem mohl být už tak pětkrát mrtvý. Jednou mě spolu s mými belgickými parťáky obklíčili ve Rwandě. Chtěli nás zastřelit. Jeden súdánský voják mi přiložil pistoli na spánky a ječel, že to zmáčkne. Je zázrak, že jsem obě situace přežil; ta banda co nás obklíčila i ten voják, měli za úkol nás zabít.

Pracoval jsi v mnoha válečných zónách, jako je Izrael, Angola, Rwanda, Somálsko, Súdán, Libérie, Sierra Leone, Sovětská Centrální Asie a bývalá Jugoslávie. Dalo by se říct, že většina z nich nejsou tradiční válkou, kde vojáci bojují za domobranu, rebelské jednotky proti sobě nebo kde operují regulérní armádní jednotky. Ovlivnilo to nějak tvoji práci v terénu?

Určitě jo. V těhlech  válkách nestojíš na jedné straně, jako třeba kdybys byl v Iráku nebo v Afganistánu. Při povstaleckém boji nebo boji domobran můžeš teoreticky pokrýt obě strany, v některých případech i stran mnohem víc.

Samozřejmě, že potom je člověk třeba obviněn ze špionáže, když se dostane až k nepřátelské linii. V dnešním rozvojovém světě ti méně strukturované konflikty dovolí více svobody pohybu a přispívají k méně cenzurovanému zpravodajství. Zároveň je ale pro fotografa mnohem jednodušší v takových méně strukturovaných bojích takzvaně „zmizet“ z povrchu zemského.

Například v Africe, kde jsem několikrát fotil, „zmizelo“ spoustu fotografů jen proto, že se vojáci nudili nebo byli opilý.

Fotografové se často zmiňují o snímcích, které nesměli vyfotit. Máš nějaký takový?

To je těžká otázka. Nevzpomínám si na situaci nebo informaci, která by mi unikla, přesto lituju, že jsem některé fotky neudělal. Ve Rwandě jsem se jednou procházel mezi mrtvolami, bylo to ve vstupní hale kostela. Cítit jsem, jak se ty těla pod každým mým krokem o sebe drtí.  Bylo mi z toho zle. Bylo to, jako kdybys chodil po nasáklé houbě. A ten zápach hniloby…

Jediný způsob, jak se můžu vyrovnat s pocity smutku a provinění, které jsem si odtamtud odnesl je, že si prostě říkám, jak jsem dělal něco strašně moc důležitého. Proto, abych mohl zdokumentovat svědectví genocidy.

Nepokouší se tě lidi před focením takových obrázků zastavit?

Už se mi stalo, že jsem o pár fotek přišel. V devadesátým prvním jsem se propašoval do Gazy v kufru auta, patřilo Organizaci pro osvobození Palestiny. Jel jsem takhle, protože jsem nechtěl být oficiálně přiřazen k Izraelské armádě.

Tam jsem na vlastní oči viděl, jak na tržišti izraelští vojáci honí mladého kluka z Palestiny. Skončilo to tak, že ho zastřelili. Do zad.  Bylo to úplně zbytečný a pěkně zbabělý. Viděli mě, jak to fotím. Pokoušel jsem se utéct, ale chytili mě. Vzali mi všechny foťáky a filmy a deportovali mě do Izraele. Na jeruzalémském letišti mi vrátili vyvolaný film E-6. Řekli mi: „Fuck off!“ a ať už se radši nikdy nevracím. Tak tohle je fotka, která mě dodnes mrzí, že jsem ji neviděl.

Takže jsi dostal zpátky foťáky s vyvolaným filmem, ale ty fotky tam nebyly?

Přesně tak. Izraelská armáda je tímhle známá. Na letišti ti na tom vyvolaným filmu ukážou, které fotky z něj „vystřihli“. A hlavně to byl způsob jak mě vydeptat .

Něco podobného zažil i Stephen DuPont. Akorát s tím rozdílem, že jemu film zničili před očima. Zapli ten rentgenový snímač na maximum a úplně tím fotky spálili. Jsou docela zlomyslní, ale já si nestěžuju., Všechno je to součást hry.

Během reportáží už zemřelo mnoho zpravodajů nebo byli uneseni, vážně zraněni. Jak se připravuješ na všechny ty rizika, když jdeš do války?

Existuje spousta velice dobrých kurzů pro válečné zpravodaje. Můžeš projít i vojenským výcvikem jako záložník nebo regulérní voják. Jsem zastáncem toho, aby každý fotograf, který uvažuje o tom, že půjde do války, takovými kurzy prošel.  Hodně taky záleží na instinktu. Nicméně, v extrémním prostředí je jedno jestli máš Ph.D., protože jestli ti bude chtít zfetovaný voják ustřelit hlavu, tak to udělá.

Byl jsi svědkem strašných vražd a genocidy, obzvlášť ve Rwandě. Jak od sebe zvládáš oddělit emoce a práci?

Někteří korespondenti říkají, že to na ně nemá vliv. Další jsou těmi samými zážitky těžce traumatizovaní. Oddělit emoce je jen nepatrně jednodušší v době, kdy zrovna fotíš, protože i fotograf má ve válce určitou funkci. Je zároveň novinářem.

Emocionální problémy se často dostaví až později v průběhu života. Což vlastně znamená, že ti, kdo řekli, že to na ně nemá vliv, nemají pravdu. Po příjezdu z Rwandy domů jsem byl na dně. Viděl jsem genocidu v přímém přenosu, mělo to na mě hluboký dopad. Ty pocity se nedají ani vyjádřit. Přátelům jsem vysvětloval, že se mě to vůbec nijak nedotklo. Jenže potom se mi o tom začaly zdát hrozný sny, trvalo to osm let.  Řešil jsem to alkoholem a drogami, ale ty to celý jen přikrmovaly.

Dodnes jsem se z toho, co jsem viděl, nedostal, jen se už nepokouším ovládat svoje emoce alkoholem a drogami. Prostě se s tím snažím žít.

Jak vysvětluješ svoji práci rodině?

Dětem to nevysvětluju. Nechci je tomu vůbec vystavovat. Moje žena je novinářka a chápe, proč dělám to, co dělám. Už si hodně vybírám, do které válečné zóny půjdu. A pokud bych měl jít, tak si musím být jist, že je potřeba to světu ukázat.

Prostě to tak je. Dříve nebo později tě to raní. Nikdy jsem se nebál, že ve válce zemřu, spíš, že mě zmrzačí, vypíchnou oči, znetvoří mě a že budu pro svoji rodinu přítěží.

Posledních deset let dokumentuješ pandemii HIV a AIDS v nubských horách v jižním Súdánu, Thajsku, Austrálii a podél čínsko-hongkongských hranic. Také blízce spolupracuješ s londýnskou nadací Terence Higgins Aids Trust. Řekni mi o tom něco.

Za ta léta jsem nafotil spoustu příběhů o HIV a AIDS právě pro nadaci Terence Higgins Trust. Je to pro mě ta nejdůležitější a nejvýznamnější část mojí kariéry.

Byla to taková vizionářská myšlenka, mravně vyvážená. A hlavně to bylo potřeba. Ty příběhy jsou emocionální a velice důvěrné. Zveřejnění pomáhá obětem nějak se propojit s veřejností. Já jsem si například všiml, jak důležitá je dokumentární fotografie ke zmírnění „morálního poskvrnění“ a k vytvoření širšího povědomí.

Kteří fotografové tě ovlivnili?

Je hodně fotografů, kterých si moc vážím, ale jen pár z nich mě opravdu ovlivnilo. Přestože je normální, že tě ostatní fotografové nějak ovlivňují, já se cítím nejvíc ovlivněn svými vlastními příběhy a lidmi, které dokumentuju.

Máš pro fotografy nějakou radu?

Abyste se stal dobrým fotografem, musíte tím žít, dýchat, milovat a nesnášet. A nikdy se toho nesmíte vzdát.

Jestli vás Bradleyho rozhovor bavil, dejte mu follow na Twitteru: @HennyWilliams

Více o válkách celého světa na VICE:

Neklid v Kongu se stupňuje

Vojákovo loučení

Rozhovor s bodyguardem od Kaddáfího