Hermann Nitsch

První pohled na práci Hermanna Nitsche může u nezasvěceného vzbuzovat pocit, jestli není vražedným psychopatem, který ošidil svět umění zaváděním satanistických rituálů a krvelačných bakchanálií. Realita je taková, že je vousatým vůdcem skupiny Mystického divadla orgií, skupinového projektu, který představil téměř 100 rituálních performancí od raných 60. let do pozdních 90. let. Jeho eventy byly bizarními orgiemi, jejichž smysl spočíval v obětování zvířat, ukřižování, v nakupených hromadách ovoce a vnitřností, v bílých róbách, nahotě, galonech životně důležité tekutiny a bůhví čeho ještě.
Tyto neuctivé oslavy vyvrcholily v Šestidenní hře, kde se Nitsch nejdříve ujal příběhu o Stvoření, který se konal na hradě, kde žil více než 40 let.
Nitsch získal formální vzdělání jako malíř ve Vídni na Wiener Graphische Lehr-und Versuchsanstalt. Jeho velkoformátová plátna jsou potřísněna červenou, hnědou a šedivou barvou. Vypadají, jako kdyby autor rozmixoval zvíře a nahodile ho hodil na plátno. Při bližším zkoumání ukazují, že se za nimi skrývá pečlivý výběr barevné škály.
Často bývá označován jako vídeňský akcionista – volně přidružován ke skupině konfrontačních rakouských umělců jako je Günter Brus, Otto Muehl, Rudolf Schwarzkogler – ale Nitsch dlouho předtím přesáhl jakýkoliv identifikovatelný pohyb a začal zdokonalovat své vlastní krvavé řemeslo.
Samozřejmě jeho práce štve všechny možné bigotně věřící a konzervativní lidi.
Nitsch jen nastavuje zrcadlo všem svým odpůrcům, podivným a archaickým rituálům, v které tito kritici věří.
A kromě toho každý, kdo si myslí, že šestidenní festival nahých lidí, masová otrava a dupání po zvířecích střevech uvnitř starověkého hradu, nezní jako dobře strávený čas, je tak nudný, že by ani neměl existovat.
Jeho práce doposud vyvolává řadu otázek, nehledě na víru. A tak jsme Nitschemu položili pár otázek poté, co jsme mu nabídli obětní jídlo, skládající se ze tří vykuchaných jehňat a velkého džbánu medoviny.

Herman Nitsch: Předtím než začneme, čím se zabýváte?
Vice: Studuji politologii
Herman Nitsch: To je špatný.

Vice: Proč?
Herman Nitsch: Politika je největší zlořád světa. Politici jsou slabomyslná, frustrovaná sorta, která se snaží vládnout silou.

To jste si o politice myslel vždy?
Ano, vždy. A mohu říct dobrý důvod proč: Když jsem byl na základní škole (kolem roku 1943), musel jsem zdravit „Heil Hitler!“. A o dva roky později byla země osvobozena. Později všechny obsazující mocnosti, Američani, Rusové a tak dále, měli své vlastní noviny. V těchto listech pomlouvali Američani Rusy a Rusové Američany. Tehdy jsem si uvědomil, že všichni politici a cokoliv co s nimi souvisí je velký podvod.

Jste apolitická osoba.
Naprosto.

Odráží se ve Vaší práci zkušenost války?
Víte, že je to otázka, kterou – v nejlepším případě - dokáže zodpovědět jen hlubinná psychologie.
Opravdu nedokážu mluvit o tom, které vlivy mohou zasáhnout můj vlastní budoucí život.
Samozřejmě zde byly traumatické zkušenosti, které živily moji expresivní dispozici, ale necítím se jako poškozený člověk. Více se cítím jako člověk, který vyrůstal mezi dvěma světovými válkami. Moji rodiče a prarodiče žili během první, já během druhé. Lidé se vždy museli vypořádat s válkou, tak nebo jinak – třicetiletá válka, napoleonská válka atd. - ale ne vždy s dvěma válkami najednou.

Začal jste docela konvenčně, studiem grafického designu na Vídeňské univerzitě. Kdo Vás tehdy jako mladého muže ovlivnil?
Byl jsem šťastný, že jsem měl mnoho dobrých učitelů, kteří vždy podporovali mé umělecké ambice - kariéra v reklamě mě nikdy nezajímala. Intenzivně jsem studoval staré mistry – Michelangela, Leonarda, nizozemské malíře – Rembrandta a Rubense. Ti mě fascinovali.

A na filosofické úrovni?
Zprvu jsem byl spíše odloučený od světa, asketický, nejvíce ovlivněn Schopenhauerem. Nietzsche byl pro mě přelomem do spíše pozitivního postoje.

Hermann Nitsch v obklopení svých spolupracovníků během akce 122 v Burgtheater ve Vídni v roce 2005.

Jaká byla Vídeň v době Vaší první exhibice?
Moc se toho nedělo. Pamatuji si jen pár lidí – filmaře Petra Kubelku, sochaře Karla Prantla a tak dále, ale mimo ně byla Vídeň vůči umění docela ignorantská.

Jak jste potkal zbývající umělce, kteří později vešli ve známost jako vídeňští akcionisté?
Nejdříve jsem potkal Bruse. Později, když jsem se šel podívat na vystoupení Muehla, Frohnera a Niederbachera. Schwarzkogler byl můj kolega ze školy. Navštěvoval jsem magisterská studia zatímco on byl v prvním ročníku. Skončilo to stejně smýšlející skupinou.
Pracoval jsem na Mystickém divadle orgií, ze začátku bez úmyslu stát se úspěšným. Byl jsem třikrát zatčen.

Co se stalo?
Považovali moji práci za rouhačskou, pornografickou a kdo ví, co ještě. Stalo se tak při jedné příležitosti, při akční performanci v Muehlově sklepě. Vlastně jsme měli naplánováné dvě sekvenční performance. Potřeboval jsem mrtvou ovci, ale celá akce skončila o 45 minut později policejním zásahem. Muehlova performance se ani nemohla konat. Oba dva nás zavřeli do vězení na 3 dny a později jsme dostali 14 dní. Zpětně jsem na to byl pyšný. Moje práce pohnula s lidmi a já viděl sám sebe ve společnosti nepochopených umělců.

Později jste dostal podmínečný trest na šest měsíců.
Ano, v roce 1966 za moji menstruační malbu Die erste heilige Kommunion (První svaté spojení). To bylo to, proč jsem opustil domov a odešel do Německa.

Akce 122: Oslepený muž byl ukřižovaný v popředí rozpůleného vola, zatímco několik nahých mužů ho probodávalo obrovskými kůly až mu krev vytékala z úst.

Bylo to v Bavorsku stejně těžké, jako v Rakousku?
Německo bylo pro mě moc dobré. Strávil jsem tam deset šťastných let, našel úžasné přátele a byl jsem schopen toho hodně dokončit. I když byly v Mnichově trable a skandály, nikdy tam nebylo tolik intrik a machinace jako ve Vídni. Po tragické smrti mé ženy během autonehody jsem se vrátil do Rakouska.

Změnila se země hodně?
Nyní mluvíme o vládě Kreiskyho. Všichni moji kolegové – Artmann, Brus atd. - se vrátili z exilu. Klima bylo konečně přátelské.

Pořádal jste také několik performancí v Americe.
Víte, kdo je Petr Kubelka?

Ano, rakouský experimentální režisér.
Byl docela úspěšný v Americe a my jsme byli dobří přátelé. Jednoho dne, v roce 1967, jsem obdržel pohled od Kubelky, ve kterém psal: Američané Tě zvou. Peníze jsou k dispozici, jen musíš dát souhlas. Provedl jsem dvě performance v kinotéce v NY a další na Univerzitě v Cincinnati. Celkem, musím říct, jsem byl v USA velice úspěšný, bylo to něco o čem bych si býval nedovolil ani snít. Byla zde ohromná zpětná vazba tisku. Byl jsem na obalu Village Voice.

Někdy provádíte performance sám, v jiném případě s obecenstvem téměř 100 lidí. Jak mnoho je toho hraného a co se děje spontánně?
Obojí dvojí je důležité, hranost i spontánnost. Trik je v tom, být schopen počítat se spontaneitou a náhodou. Pro mě počet performerů nehraje roli..

Ale více lidí znamená logistické plánování. Cítíte se někdy jako hudební dirigent nebo diktátor?
Prosím, přestaňte nyní používat politické termíny. S touto logikou by mohl být každý šéf diktátorem. Pro mě, je to stejný umělecký proces jako malování obrazu. Kolik objektů použiji, není rozhodující.

Nitschova skupina herců rozervala mrtvolu telete nad oslepeným mužem během akce 111 ve Fondazione Morra v Neapoli v roce 2002.

Cítíte se osvobozen když je performance dokončena?
Když jdou věci tak jak mají, tak se cítím skvěle. Umělecký akt, estetický proces, je to, co mě činí šťastným.

Co Vaše práce s krví a masem?
Je to naše maso a krev, s kterou pracuji. Lidé se mě vždy ptají, proč pracuji s krví, vnitřnostmi a tak dále. Já ale říkám: podívejte se, zde jsou umělci, pro které je krajina vším. Pro jiné to jsou portréty nebo zátiší. Já jsem umělec, který je v mase a v krvi, jež jsou neuvěřitelně zajímavými poli dění. Také je zde více oborů práce, které pracují s krví: například lékaři a lovci. A to je důležité téma v mnoha náboženstvích. Právě proto je těžké pro mnoho lidí si na to zvyknout, protože s ní tolik nepřicházejí do kontaktu.

Uvažoval jste někdy o práci s jinými materiály než s těmito? Mohl byste docílit stejné intenzity například s výkaly.
Někteří mí kolegové pracovali s výkaly. Já ne. Tak jako třeba Monet nenamaloval mnoho portrétů.

Jaké jsou Vaše pocity, pokud jde o provokaci?
Nikdy nebylo mým záměrem provokovat. Vždy jsem usiloval o intenzitu. Intenzita historického umění mě vždy fascinovala. Tragické hry starověku, Kristovi pašije… vášnivé umění jsem vždy miloval. Pokud jedna z mých akcí provokovala v určitém bodě lidi - dobře, budiž. Ale provokace nikdy netvořila základ.

Hnětení vnitřností jako součást akce 129 v Galleria Officina Dell’Arte v Římě v roce 2002.

Ale prolamování tabu je hlavním elementem Vaší práce, nebo ne?
Tabu mě velice zajímají, především jejich původ. Strávil jsem celý život zaujetím hlubinnou psychologií a má práce je shodná s psychickou dramaturgií. Sofoklovy tragické hry. Grünewaldův Isenheimský oltář, znáte jej? Je to jedinečně intenzivní dílo. Tedy znovu, nikdy jsem nemínil provokovat. Možná někteří z mých kolegů ano. Já ale nebyl dost hloupý na to, abych si nemyslel, že tohle by mohlo provokovat.

Záleží na tom, jak je intenzity dosáhnuto? Zdali tím, že je někdo ukřižován či vyvrhnete ovčí vnitřnosti?
Sleduji jistý cíl. Nezáleží na tom, co je hlavním vizuálním tématem, klíčová je intenzita.

Kde jsou pro Vás limity?
V umění nejsou limity. Podle mého názoru může být uměním cokoli. Ačkoliv v některých okamžicích musíte čelit trestnímu zákoníku a svému vlastnímu svědomí. Někdy si myslím: toto nemohu vysvětlit, to by mohla být právě příčina krize.

Odkud Vaše morální poznání přichází?
Jsem si jistý, že jste četl Nitzscheho. Možná neovlivnil lidstvo tím směrem, ve kterém chtěl, ale snažil se o nějaký druh změny v etice skrze soucit a podobně, ale Vy o něm víte všechno. Tradiční etika podstoupila jistou proměnu díky Nietzschovi. Je to stále můj názor, že lidé by neměli být ublíženi a že zde musí být spravedlivé rozdělení věcí tvořené člověkem. Jsem však proti názoru, že musíte definovat filosofii založenou na etice. Myslím si, že vzdělanci před Sokratem filosofovali více upřímně a čestně než následující němečtí idealisté.

Jaký máte názor na náboženství?
Jsem fascinován náboženstvím každé éry a každé kultury. Všechny je respektuji, bez toho, aniž bych k nějakému patřil. Mým jediným náboženstvím jsou pocity ze života, přírody, vesmíru a věčnosti.

Vaše práce to odráží.
Jsem hlavně osobou, která pracuje bezprostředně s materiály a procesy. Snažím se v mém divadle vytvářet opravdové události, které mohou experimentovat se všemi pěti smysly, dojde tak k umělecké syntéze. Snažím se zacházet bezprostředně s barvou, s opravdovým masem, vnitřnostmi, lidským tělem. Moje práce je navíc také víceméně psychoanalytickou realizací podvědomých asociací.
Jsem velký milovník Freuda a Junga. Mýty všech dob jsou důležitou součástí mé práce. Je to téměř filosofická událost, ontologie, výzkum jednotlivce, ale ne tak jak to učil Heidegger. Cením si ho, odmítám však jeho politické názory. Již od starověku se zabýváme existencí. Já to dělám také.

Pro koho píšete své útlé, teoretické knihy?
Pro ty, kteří již rozumí mé práci. Není to na akademické úrovni. Teorie dává smysl pouze lidem, kteří již vstali a vypili si kafe.

Co lidé, kteří se staví k Vaší práci bez teoretických znalostí?
Chtěl bych, aby byli zasaženi mojí prací. Měli by vědět, že: tady končí vědomí, že jsme u průniku do hlubších sfér.

Jste misionář?
Jsem misionářem umění po celý můj život.

A chcete být pochopen?
Chtěl bych, hrozně moc.

Překlad: Monika Doležalová (Museum Kampa)