V epicentru boomu londýnského punku v roce 1976

Jill Furmanovská se dostala mezi pankáče koncem roku 1976, kdy potkala lidi z punkovýho zinu Sniffin Glue na koncertě Generation X. Začala zachycovat všechno, co se kolem ní dělo, inspirovaná kapelami, které viděla, a jejich antisystémovým vztyčeným prostředníkem, jejich odporem k mainstreamu. Z pogujících děcek všude rozlévajících a házejících pivo vycházela punková energická vlna.

O několik let později Jill cestovala Londýnem, dokumentovala noční život v klubech Roxy club, 100 Club, Dingwalls a Electric Ballroom. V roce 1998 založila Rockarchive, online výstavní prostor věnovaný obrazové historii britského rokenrolu, který od té doby aktualizovala. V současnosti pracuje na své výstavě A Chunk of Punk v Barbican Music Library, tak jsme ji odchytili, abychom si s ní o rokenrolu popovídali.

Chtěla ses odjakživa stát fotografkou?
Asi ano. To, že můj otec byl velice dobrý amatérský fotograf a doma jsme měli tmavou komoru, tomu taky pomohlo. Vidět ho vyvolávat, to byl to magický, ta vzpomínka je jednou z mých nejstarších.

Proč tak ráda dokumentuješ svět kolem sebe?
Ta nekonečnost kolem nás je neustálým zdrojem inspirace – maličké detaily a velké scény. Nemohu si pomoct!

Kdy ses začala zajímat o punkovou scénu?
Koncem roku 1976 jsem se setkala s Markem P a Harrym Murlowskim ze Sniffin Glue na koncertě Generation X v Red Lion Street. Když jsem se ale nedávno koukala do svého archivu, všimla jsem si, že ten rok jsem byla ještě v Roundhouse na koncertě The Ramones. V červenci 1976. Ne však kvůli nim, měla jsem fotit The Flamin' Groovies, kteří byli hlavním bodem programu.

Co tě přimělo k tomu, abys to fotila?
Bylo to fascinující – tihle mladíci, kteří odmítali koncept dokonalé hry, ale razili prostě show s nadšením a energií. Vypadali taky dobře!

Punková scéna se odvíjela hlavně od muziky, jak se to shoduje s dnes mlčenlivými fotkami?
To tajemství bylo mou múzou odjakživa a dodnes je.

Jaká tam byla atmosféra?
Trochu děsivá a někdy i odpuzující, ale plná energie. Lidi tenkrát strašně rádi pogovali, lili pivo a házeli jím. Někdy jsem na koncerty dokonce chodila v pláštěnkách, aby to neschytaly vlasy a hlavně foťáky. A navíc, vždycky jsem se řídila názorem Marka P, kterej říkal, že k tomu, abys založil kapelu, stačí umět tři akordy. Což je moje vlastní zkušenost, stačí trénovat čtrnáct dní a je z tebe fotograf!

Kam jsi chodila a koho jsi fotila?
V Londýně jsem chodila do klubů Roxy club, Vortex, 100 Club, Dingwalls, The Electric Ballroom, The Marquee Club, taky na koncerty do hospod jako The Nashville a Hope and Anchor a tak. Nikdy jsem nefotila Sex Pistols, který moc nehráli, protože jim to skoro nikde nedovolili, takže jsem ale o to víc fotila třeba The Clash, the Jam, the Buzzcocks, Siouxsie & The Banshees, Sham 69, The Models, The Cortinas, The Damned, Blondie, Wayne County, Iggyho Popa a samozřejmě legendární Ramones.

Pohltilo tě to, nebo jsi byla vždycky jen pozorovatelkou?
Vždy jen pozorovatelkou.

Jaký příběh má Rockarchive?
Vyplynul z mé výstavy Oasis - Was There Then v Roundhouse v roce 1997. Byla to velká výstava v obrovském prostoru a byla to výzva naplnit to rozlehlý místo jen jedním subjektem, fotkama jediné kapely. Myslela jsem si a stále si myslím, že to místo se mělo změnit na muzeum rokenrolu – s novou muzikou nových kapel, ale s úmyslem vytvořit místo, kde by se lidem představovala historie britskýho rokenrolu. Ještě se to nestalo. Rockarchive vznikl v roce 1998 jako snaha ukázat skvělou historii rokenrolu v obrazech – nejen prostřednictvím mé práce, ale i prací více fotografů. Do Rockarchivu přispívá více než 60 fotografů a uměleckých režisérů, vlastně by měl být archiv státní památkou…

Existují subkultury i v dnešní době?
Je pravda, že cokoliv originálního se dnes kazí konzumem médií a stává se z toho komerce. Mark P ze Sniffin Glue byl zděšený, když The Clash podepsali smlouvu s CBS, monopolní značkou, a já tomu rozumím… Všichni musíme nějak žít a jsme jen lidi s egem, chamtiví. Je to otázka vize a motivace. Internet je jen nástrojem, jako tužka nebo kytara. V punkové éře ještě nefungovala MTV, žádný chytrý telefony, tak si myslím, že ta zkušenost "být při tom" byla o to intenzivnější. Chtělo to mít nějakou představu a přemýšlet o koncepci jako o celku, ne po kouskách, a ať už tomu říkáme jakkoliv, žili jsme v daném okamžiku. One Love!

Nezapomeňte dát like našim novým stránkám, ty staré totiž 2. dubna končí.