Strávila jsem den se striptérkami a poznala je z lidské stránky

Prej jsou to ztracený holky bez životího cíle, který se protancovávaj a profetovávaj k době, kdy krása jejich těl definitivně pomine. Jako u všech příběhů je ale realita přece jen trochu někde jinde. To ale zjistíte až ve chvíli, kdy do těch příběhů můžete osobně nahlédnout. Tak jako já.

Dostala jsem možnost zúčastnit se celodenního natáčení v jednom z největších strip clubů v Praze. Oficiálně jako komparzistka, neoficiálně jako tajný pozorovatel, což je role, které se s radostí zhostím, kdykoliv mám možnost. Hlavně, když cítím příležitost poznat zblízka něco bizarního. V půl sedmý ráno jsem se tudíž vydala do klubu s očekáváním dne stráveného ve společnosti polonahých dívek s prázdnými obličeji a podprůměrným intelektem. Jak já se šíleně přepočítala.

Ve strip klubu to vypadalo asi jako v jakýmkoliv jiným na světě – neony, tlumená světla, spousta zrcadel, pódium s naleštěnými tyčemi, pár kabinek pro privátní show. Když jsem dorazila, kromě štábu tam ještě skoro nikdo nebyl. Zamířila jsem tudíž do maskérny za barem, kde mě měli nalíčit a převlíknout. V maskérně měla každá tanečnice vlastní šatní skříňku s párem šíleně vysokejch plastovejch jehel úhledně srovnaných v horní poličce. Až na ty boty ale celá tahle místnůstka působila dost střízlivě – nikde žádný boa ani saténový župánky, zkrátka nic z toho, co byste v takový převlíkárně čekali. Po mý přeměně z obyčejný holky s pupínkem uprostřed obličeje na elegantní návštěvnici klubu jsem si celá znechucená z brzkého ranního vstávání lehla na jeden z gaučů potažených červenou kůží v naději, že si chvíli zdřímnu, než mě nasetujou. Probudila jsem se však až po třech hodinách v obležení dalších komparzistů a k mému překvapení i plné sestavy místních tanečnic. První, co mě zaujalo, byly jejich obličeje. Všechny holky měly fakt nádherný rysy, a i přes občas zbytečně silný make-up bylo znát, že maj i naprosto dokonalou pleť. To mě dost překvapilo. Navíc žádná z nich nepůsobila tuctově, měly zajímavý nosy, oči, rty, zkrátka byly svým způsobem dokonalý, ale přesto zapamatovatelný. Co se týče jejich těl, klub si zřejmě dal dost záležet na tom, aby měl ve svých řadách co největší možnou diverzitu. Holky byly nižší i vyšší, štíhlejší i pořádnější, a barevná škála jejich pleti začínala u nejjemnějšího porcelánu a končila až u hrnku silnýho černýho kafe.

Zatímco jsem si jedno takový dávala na baru, prohlížela jsem si všudypřítomný holky trochu detailněji. Až teď přišla na řadu jejich těla, což bylo dost paradoxní, vzhledem k tomu, že byly všechny téměř nahý. Bylo jasně znát, která z nich má prsa umělý a která svoje, a dle mých skromných odhadů byl poměr silikonů k těm pravým jedna ku jedný. Což mě opět dost překvapilo, protože jsem žila v domnění, že chirurgem pečlivě vymodelované melouny jsou pro každou pořádnou striptérku naprostou nezbytností. Jak jsem se ale od holek dozvěděla později, silikony už dávno netáhnou, a tak se klub snaží zaměstnávat co nejvíc přírodně obdařených krásek. Od prsou jsem se přesunula k zadkům. Byly to zadky, který vídáte v reklamách na spodní prádlo – pevný, hladký, bez jediný stopy celulitidy. Bylo mi trochu blbý ptát se holek, jaký je tajemství jejich dokonalých pozadí, a jak jsem opět zjistila až o několik hodin později, žádné tajemství za ním nevězí.

Holky se zkrátka full time věnují zvelebování svýho zevnějšku. Tráví nekonečný hodiny makáním v posilovně a ještě pár dalších příjemnějších hodin u kadeřnic, kosmetiček a manikérek. Což je vlastně naprosto logický, vzhledem k tomu, že právě jejich fyzická krása je to, co jim vydělává peníze. Přesněji řečeno – část jejich peněz. Tu druhou zajišťuje jejich osobní kouzlo. Dobře, nebudu se vás snažit přesvědčit o tom, že všechny striptérky mají vysokoškolský titul a že skrz naskrz projely celý svět, protože tak to opravdu není. Většina z nich se narodila v menších městech po celý republice, případně v chudších zemích, a do Prahy přijela hlavně kvůli penězům. Co jim ale možná chybí ve zcestovalosti a sečtělosti, to dohánějí porcí charismatu, kterou by jim spousta studovaných žen mohla jen tiše závidět.

Tak za prvý, všechny přítomný tanečnice maj naprosto neuvěřitelný mluvený projev. Mluví spisovně a čistě, jak česky, tak anglicky, a při všem, co vám povídají, máte pocit, že jste pro ně ti jediní v místnosti. Ne, striptérky to neumí jenom s chlapama, umí to naprosto se všema. Přesvědčila jsem se o tom na vlastní kůži, když jsem byla na natáčení přidělena do dvojice s jednou z nich. Prvních pár minut jsem se snažila rozproudit počáteční rozpaky klasickým small talkem, což ale nebylo vůbec potřeba. Žena, se kterou jsem strávila většinu toho dne, totiž byla nejen mistryní konverzace, ale taky bytostí, se kterou je vám příjemně, i když si nepovídáte. Mimo to, že byla na pohled nádherná, z ní vyzařovala i jakási mateřská péče a pocit bezpečí. Hned jsem pochopila, že kombinace všech těchto faktorů musí přimět snad úplně každýho (nejen chlapa) platit za to, aby mohl strávit co nejvíc času v její přítomnosti.

Později jsem začala chápat i to, že stejně jako v každý uzavřený společnosti i tady měly holky pomyslně rozdělený role. Ta moje se nechovala mateřsky jenom ke mně, ale i ke svým služebně mladším kolegyním. Měly tam i místní primadonu, která si získávala přítomné pečlivě dávkovanou holčičí arogancí, další byla bavič a všechny kolem oblažovala nejrůznějšími vtipnými historkami z práce i mimo ni. Všechny holky navzájem se k sobě navíc chovaly jako ségry – půjčovaly si nejrůznější věci, kupovaly si navzájem cigára a rozebíraly spolu i ty nejosobnější věci. V některých chvílích měl člověk zkrátka pocit, že se místo striptýzovýho klubu ocitnul na srazu jedné velké rodiny, kterou zatím pořádně nezná. Když pak došlo k samotnému natáčení, ukázalo se, že tanečnice u tyče mají kromě fyzické krásy a brutálního šarmu ještě jednu obrovskou přednost.

Tou předností je disciplína. A nemyslím disciplínu typu „Udělám všechno, co se mi řekne". Ty holky maj disciplínu a výdrž srovnatelnou snad jenom s vojáky. Už jsem párkrát v životě něco točila, a proto vím, že i se zběhlými herci je občas těžký pořízení. Není to samozřejmě pravidlem, ale někdy se stane, že některýho  z nich něco bolí nebo se přihodí něco v jeho osobním životě a pak se nesoustředí. Což já sama naprosto chápu, nicméně tato skutečnost s sebou nese jeden otravný fakt – celý natáčení se tím posouvá, nedodržuje se rozvrh a dostáváte se do skluzu, kterej vás občas přijde pěkně draho. Ovšem ne v případě, že točíte se striptérkami. Uvedu vás do souvislostí – většina z těch holek byla po celonoční směně, což znamená, že už měly minimálně dvanáct hodin na nohou za sebou a dalších minimálně dvanáct před sebou. Některý z nich k tomu navíc dostaly třeba roli, kde musely po celou dobu zhruba dvouminutovýho záběru viset na tyči jenom za pomoci svých stehen. A ten záběr se netočil jen jednou. A ani dvakrát. Do toho po nich samozřejmě pořád někdo něco chtěl, spousta věcí se měnila za pochodu, jak už to u natáčení bývá. A třešnička na dortu? Holky za tyhle role vůbec nedostaly zaplaceno. Tohle všechno by jakýhokoliv „normálního" člověka přimělo k tomu, že by se nakonec na celý natáčení buď zvysoka vykašlal, nebo by minimálně kňoural a stěžoval si při každý možný příležitosti a vlastně by mu to ani nikdo neměl za zlý.

Holky ale za celou dobu neřekly ani slovo. Všechny pokyny plnily s vervou a totálním nasazením, byly skvěle synchronizovaný a do toho pořád zůstávaly usměvavý a příjemně naladěný. Dokázaly, že mají neuvěřitelnou fyzickou i duševní výdrž a že se za každých okolností chovají profesionálně. Pokud bych byla majitelkou klubu, byla bych na ně neskutečně hrdá a kdykoliv bych za ně dala ruku do ohně. Sama jsem pocity, který ve mně holky vyvolaly, byla trochu překvapená, protože obecně ke všemu přistupuju spíš skepticky a všude se snažím najít nějakou skulinu, kterou by mohly prosáknout pochybnosti. U striptérek, se kterýma jsem měla tu čest strávit den, jsem ale tuhle skulinu prostě nenašla. Natáčení jsem po setmění opouštěla trochu zamilovaná (asi ostatně jako všichni zúčastněný), s pocitem obdivu a hlavně bezmeznýho respektu k těmhle super ženám. Ano, svlíkají se za peníze před úplně cizíma lidma. A ano, občas se u toho něčím nakopnou. A ač se tohle všechno lidem z venku může zdát nepochopitelný, je to život, který si na kratší či delší dobu samy zvolily, a možná i proto jsou v něm zatraceně dobrý. Většina z nich má navíc i fungující rodiny a plnohodnotný vztahy, což jsou věci, který jsou občas těžko udržitelný i pro lidi, který netráví noci na pódiu v miniaturních oblečcích. Takže za mě? Klobouk dolů, jo a ještě – kdyby náhodou přišla válka a všichni naši muži by padli v boji, nebudu mít strach, protože jakmile vyšleme do boje striptérky, budeme stopro zachráněni.