Čím dál více mileniálů trpí nespavostí

Co se týká duševního zdraví, je na tom naše generace prokazatelně hůř, než generace předchozí. Žijeme zkrátka v době, která psychické pohodě zrovna dvakrát neholduje. Moc dobře víme, že tyto problémy jsou civilizační a často známe i jejich přibližné příčiny. Ne vždy je ale umíme opravdu efektivně a dlouhodobě řešit - možná nám chybí nějaký univerzální návod, a nebo taky jenom momentální síla, čas a pochopení. I z toho důvodu je ale důležité nezavírat před tím vším oči, vyvracet dlouhodobě přetrvávající mýty, mluvit nahlas a otevřeně a hlavně, sdílet své zkušenosti s ostatním. Vědomí, že v tom ani zdaleka nejste sami, je totiž někdy mnohem účinnější, než všechny léčebné postupy světa.

Když se řekne nespavost, okamžitě si vybavím ten bezpočet nocí v mém životě, které jsem zoufale proležela v posteli s otevřenýma očima, a taky film Noc na zemi od Jarmusche, což je asi poměrně pochopitelná asociace. Žít svůj život kvůli nespavosti během noci (nebo se o to alespoň pokoušet) je totiž svým způsobem taky trochu absurdní - už jenom z toho důvodu, že tenhle upírský mód nevyhovuje nastavení lidského organismu a ani společnosti, ve které žijeme. Primárně jsme zkrátka bytostmi dne a v noci bychom měli odpočívat. Tak proč to občas prostě nejde?

Svou roli hrajou i geny. Nespavost může být podle vědeckých průzkumů dědičná až v 50% případů. Druhá polovina případů z lékařského hlediska zahrnuje mnoho druhů a příčin. Nejsnadněji ji ale lze rozčlenit na tři základní kategorie. První a zároveň nejméně závažná je nespavost přechodná, která je obvykle způsobená nějakou aktuální stresovou situací, netrvá déle než týden a tím pádem není považovaná za nijak patologickou. Druhým typem nespavosti je nespavost akutní, která může trvat i několik měsíců a způsobuje ji dlouhodobě přetrvávající stres. Třetím typem je insomnie chronická, dělící se do dvou podkategorií. Primární - vzniká sama o sobě, například při poškození mozku a sekundární - jako přidružené onemocnění k depresi, bipolární poruše a mnoha dalším psychickým nemocem.

I tato stručná a jasná encyklopedická definice dokazuje, že mimo nespavost chronickou je hlavní příčinou neschopnosti uvést náš organismus do režimu spánku stres. I z toho důvodů nespavcům všichni, co s tímhle problémem nikdy v životě nebojovali, snad s dobrými úmysly radí, aby se hodili do klidu. Ty jo, díky za tip, to mě nikdy předtím nenapadlo. Samozřejmě, většina z těch, co nespavostí trpí, už vyzkoušela všechny více či méně osvědčené babské rady, aby se "hodili do klidu" - horkou koupel, heřmánkový i třezalkový čaj, mléko s medem, nejíst před spaním moc nebo se naopak nacpat až k prasknutí, pouštět si relaxační hudbu, oddechové filmy, zhluboka dýchat, počítat ovečky. A když nepomáhá ani to? Tak si dej před spaním pořádně to těla, třeba běh, ten tě unaví! Díky za radu, ale vzhledem k tomu, že už několik týdnů nespím, se sotva držím na nohou, takže běh nepřichází v úvahu. Ne, ne a ne.

Je potřeba navždycky vyvrátit jeden obecně rozšířený omyl. Tím je, že únava podporuje spánek. Jde o naprostý nesmysl. Únava není spouštěčem spánku. Jistě, pokud zrovna nemůžete usnout, protože jste příliš nabuzení, takový večerní běh nebo i klidnější jóga můžou váš problém celkem snadno vyřešit. Člověku, který trpí dlouhodobou nespavostí, ale může zvyšování únavy ještě prohloubit neschopnost ponořit se do kvalitního spánku. Ačkoliv se to nemusí na první pohled jevit jako pravda, spánek je vysoce energeticky náročný proces, který zahrnuje mnoho fází a chemických reakcí. Jinými slovy - pokud jste příliš unavení, nemáte dostatek energie k tomu, aby vaše tělo tento proces plnohodnotně uskutečnilo.

Není se proto čemu divit, že mnoho lidí dlouhodobě trpící nespavostí hledá odpověď na svůj problém v nejrůznějších substancích. Samoléčitelé často aplikují tlumivé drogy a alkohol, po nichž se vytoužený spánek většinou dostaví. Přijde však za cenu toho, že není příliš kvalitní - tyto sloučeniny totiž narušují všechny chemické procesy vedoucí k nezbytným fázím kvalitního spánku. Člověk pak sice spí, ale jen zřídka se probudí opravdu odpočatý. Ti méně odvážní či více uvědomělí (záleží na úhlu pohledu) insomniaci volí k překonání dlouhodobé nespavosti léky, většinou na benzodiazepinů. Nejkratší cesta k těmto medikamentům vede ve chvíli, kdy je nespavec zároveň diagnostikován s nějakou psychickou poruchou, případně trpí jiným závažným fyzickým onemocněním, které mu nedovoluje usnout. V těchto případech se většinou doktoři "slitují" a léky na spaní předepíšou. Potřeba závažného důvodu k vystavení receptu na tyto léky je prostá - jsou těžce návykové. Mimo to také nespavost nikterak neléčí, neřeší její příčiny. Naopak - při dlouhodobém užívání prášků na spaní často dochází k tomu, že se nespavost, která byla původně psychosomatického původu, promění v nespavost závislou na chemických sloučeninách. A z té je mnohem těžší se dostat.

Tolik k teorii. V praxi má každý nespavec svůj stav způsobený kombinací mnoha různých faktorů a válčí s nimi způsobem, který mu jeho momentální životní situace a přesvědčení umožňují. Ať už jde o insomnii způsobenou špatnou životosprávou, stresem či psychickou nemocí, je důležité si začít uvědomovat, že jde o čím dál tím frekventovanější problém dnešní společnosti. Jde také o problém, který by se neměl v žádném případě znevažovat nebo zlehčovat - spánek je elementární potřebou každého člověka a o (někdy opravdu tragických) následcích jeho nedostatku se dočtete v následujících příbězích.

Trvá to už asi patnáct let. Nikdy jsem s tím nebyl u doktora, takže pokud se máme bavit o diagnóze, tak nevím, jestli trpím nebo netrpím nespavostí podle nějakých tabulek. Když jsem byl na střední, což už je hodně dávno, dokázal jsem probdít klidně i tři dny. Ani ne proto, že by mi chyběl pocit únavy, jen jsem necítili potřebu jít si lehnout. A když už jsem šel, tak to stejně bylo k ničemu, protože jsem se pořád převaloval a v hlavě mi naskakovala spousta věcí, který jsem ještě nestihl udělat. Respektive ty, co jsem chtěl udělat a nedokázal jsem to nacpat do těch hodin mezi dva kvalitní spánky. Takže bych to spíš nazval určitou maniakální potřebou dělat pro někoho možná zbytečný věci. Pak to na nějakou dobu přestalo. Měl jsem super job a tam to funguje jinak, protože děláš něco důležitýho a když pak přijdeš domů, máš pocit z dobře odvedený práce a jdeš spát. Chvíli to šlo, jenže do toho celkem dost jedu různý párty drogy a taky dost piju, takže tam by mohlo bejt další odůvodnění, proč mi ten spánek nejde tak dobře. Poslední rok to ale v práci nebylo úplně super a zjišťuju, že když nechlastám, tak prostě neusnu. A když už, tak se pořád budím. Jsou tam i různý traumata, což by bylo na knihu, ale nejhorší je poslední dobou stres a jak se blíží ta třicítka, tak možná nějakej syndrom vyhoření. Nevím. Příznaky jsou asi více méně stejný u každýho - neschopnost usnout způsobená buďto starejma křivdama nebo věcma, který člověk v životě mohl udělat jinak. Nebo prostě nějakej špatnej poměr chemikálií v mozku, proto spousta lidí polyká prášky na spaní, ale to jsem nikdy nechtěl dělat, protože už jsem závislej na dost věcech na to, abych přidával ještě prášky. Jo, a kafe nepiju. To bych už neusnul nikdy.

Moje bývalá přítelkyně trpěla nespavostí a strávila roky v blázincích. Začalo jí tím asi něco vážnějšího, ale nikdo pořádně nevěděl, co to bylo. Údajně šlo o nějaký druh schizofrenie. Každopádně to začalo nespavostí a říkala, že té se už nikdy nezbavila. Měla zvláštní stavy, ne, že by měla pocit, že je někdo jiný, ale bývala taková natlakovaná - bylo ji psychicky zle, zčervenala a říkala, že jí vždycky pomůže, když může něco zničit. Rozbít sklo ve dveřích, převrhnout postel a tak. Doktoři ji samozřejmě cpali práškama, ale nijak zvlášť to nezabíralo. Prý na nich jenom odpočívala, ale nebyl to úplný spánek. Akorát po nich ještě přibrala dvojnásobek své váhy. Měla v sobě hodně nevyřešených věcí, které ji trápily, byla hodně citlivá a zároveň hrozně silná žena. Takže s tím vším bojovala, ale nedokázala to pustit ven. 17. února skočila z balkónu.

Už jako úplně malá jsem trpěla nočními děsy. Zdávalo se mi vždy něco strašného a naši mě nebyli schopní nijak probudit. Ze spaní jsem pak křičela a plakala a ačkoliv mě třeba vytáhli z postele a posadili na čerstvý vzduch, pořád jsem spala a byla v té hrůze. Jediné, co pomáhalo, bylo, když mě trochu polili vodou, to jsem pak konečně přišla k sobě. Když jsem byla starší, přestala jsem ze spaní křičet, ale začala jsem si ty svoje sny víc pamatovat, strašily mě pak i celý následující dny. V pubertě jsem začala naopak trpět hroznou nespavostí a chvíli na to mě diagnostikovali s depresí. Nemůžu říct, že by se můj stav s věkem nebo s množstvím užívaných léků nějak zlepšoval, alespoň co se nespavosti týče, spíše naopak. Antidepresiva mi třeba s nespavostí nějakou dobu pomáhala, prášky na spaní jsou ale neskutečné zlo. Spím po nich jako když se totálně opiju - mám prapodivný sny a během spaní sebou údajně pořád škubu. Ráno se pak navíc nejsem vůbec schopná vykopat z postele a celý následující den mi je na zvracení a třeští mi hlava. Nejhorší na tom je, že když dlouhodobě nespím, začnou se ve mně v noci probouzet sebevražedné sklony, které mám jinak během svých depresí už nějakou dobu celkem pod kontrolou. Občas jsem ale prostě tak strašně zoufalá z toho, že už x-tou noc po sobě nemůžu usnout, že mi smrt přijde jako jediná cesta k odpočinku. Vím ale, že je to absurdní a proto se tyhle noci snažím vždy nějak překlenout - koukám se třeba na úplně stupidní sitcomy, jenom abych si vygumovala mozek. V průběhu let jsem vypozorovala, že abych opravdu dobře usínala a spala, potřebuju pár dost zásadních věcí. Tou první je moje postel, nebo alespoň pocit, že jsem v nějakém příjemném, bezpečném prostředí. Nikdy v životě nebudu schopná usnout například na lavičce na letišti a na podobných místech, i když budu padat únavou. No a druhá věc je vědomí, že je v mém životě všechno v harmonii, že se neděje nic smutného ani stresujícího. A musím přiznat, že to je poměrně výjimečný stav.

Dlouho jsem bojovala s tím, že jsem psychofarmaka brát nechtěla. Byla jsem bláhová a věřila tomu, že s depresema a nespavostí se dá bojovat i jinými prostředky než léky. Mám high functioning depression, což v podstatě znamená, že když vím, že neusnu - ležím v posteli víc než hodinu a zíram do stropu - zaměstnám se nějakou činností. Většinou uklízím, cvičím pilates nebo dělám věci do práce. Spánek pak na mě jde kolem páté šesté ráno, kdy mám vstávat do školy nebo nemocnice. I když se snažím neviset na mobilu nebo počítači před spaním, poslouchám ASMR, medituju, chodím běhat a ani nejím těžká jídla tři hodiny před spaním, tak to moc nezabírá a neusnu dřív než před pátou. Od té doby, co beru antidepresiva, se mi navíc stírají hranice mezi snem a realitou. Často se mi zdají živé sny, byť třeba s fantaskními prvky, ale reálnými postavami, které znám, a když se vzbudím, pár minut mi trvá, než si uvědomím, že to byl jen sen a ne realita. Většinou ty sny nejsou moc veselý. Co mi fakt pomáhá, je spát ve vyvětraný místnosti a taky se před spánkem totálně fyzicky vyčerpat - nejlépe pohybem. Chodím před spaním běhat, abych se neprobouzela každých patnáct minut, jako obvykle, když už zaberu. Když si zaběhám, probudím se za celý spánek třeba jen třikrát čtyřikrát.

František, 27

Problém zvanej nespavost jsem poznal po pár letech práce na směny. Dělam dvanáctky, občas čtyřiadvacítky. První roky se mi po nočních zavíraly oči už pár kroků před postelí. Pak se to ale zlomilo. Jel jsem nějakou dobu na dluh. Po práci sem nechodil spát, po párty sem nechodil spát a jednou za čas si dal takovej šábes. Den, dva, kdy sem vypnul. Mam podle chytrejch technologií naspáno v průměru pět až šest hodin denně, ale to je díky těm šábesům. K tomu si připočti stres v práci, občasný vyprášení nosu na párty a vyjde slušná autodestrukce, kterou mi poslední dobou dává tělo najevo a já se ho snažím dát nějak do kupy. Dostal jsem se totiž do fáze, ve který je pro mě těžký najet na normální režim, normálně usnout. Nemam problém probudit se po dvanácti hodinách spánku, ale usnout po čtyřiadvaceti hodinách nespaní. Neni to běžnej režim, ale je to častej režim. Před dvěmam měsícema jsem dal rekord - padesát dva hodin bez spánku. Přijde mi, že tělo si na tyhle biologický atomovky zvyklo, ale pak, jednou za půl roku mi tělo řekne "Hele, končíš vole, chci si odpočinout!" a skončím třeba v nemocnici s nějakym brutálnim moribundusem, jenž je následkem pozvolnýho vyčerpání všeho, co ve mně je. Co mi ale přijde nejhorší je, že jsem z nevyspání dost vymletej. Pamatuju jeden díl Hyde Parku, kde řešili s nějakým docentem spánek a ten říkal, že se nedá "dospat" a nepočítá se, když člověk spí třeba tři a tři hodiny. Jakmile totiž člověk nespí déle jak pět hodin, začnou se mu prej samy zabíjet neurony v mozku, čemuž připisuju tu vymletost při velkejch nespaních. Dělat na směny prostě není nic zdravýho a potvrdí ti to každej, kdo tak nějakou dobu dělá. Začne to nezalejzáním do postele a končí připoutáním na lůžku.