Tvrdá realita života na mizině

Kolik jste u sebe měli nejmíň peněz? Měli jste někdy nic? Nemyslím to jako metaforu toho, když jste jich neměli moc nebo jste museli platit kartou. Myslím to, když máte na kontě nulu a vaše záložní zdroje vyschly. Nemůžete přečerpat účet, z vaší karty nic nevyždímáte, nemáte žádné přátele, kteří by vás mohli založit, nemáte ani žádné drobné zapadlé v gauči. Zbyli jste jen vy, váš důvtip a vaše orgány, jejichž cenu si s přibývajícím časem začínáte stále více uvědomovat.

Dostal jsem se na nulu už několikrát. Bylo to jen na den nebo dva, takže nic dlouhodobého ani strašidelného. Taky jsem se na ní nedostal z žádných tragických příčin: tak tak dostatek financí + špatný rozpočet + absence sebeovládání = nula nula nic. Nicméně, když se dostanete na nulu, necítíte se být sami sebou. Jste neplodní, bezmocní, bez možnosti působit na svět kolem sebe. Stanete se nedotknutelným přízrakem, který bloudí po kraji a zvedá se mu žaludek ze všech těch věcí, které ho do téhle situace dostaly.

Když se do takové situace dostanete, nemáte to samo sebou na koho svést. S penězi to neumím. Nikdy ve svém životě jsem nic nenašetřil. Nejblíž k šetření, co jsem se kdy dostal, bylo zjištění, které složenky ještě nějakou chvíli zvládnou zůstat nezaplacené. (Když vám přijde výzva s nápisem „Poslední výzva", je to lež. Nebojte, výzvy budou chodit dál). Nešetřím, protože peníze jsou nejlepším nástrojem mých nutkání. Vždycky jsem peníze bral jenom jako prostředek k uspokojení svých tužeb. Nějaké peníze navíc? Jasně, že bych je mohl investovat do stability mého budoucího života, ale právě teď potřebuju nějaký hulení a pivo.

To tahle zbrklost a chybějící disciplína můžou za všechny ty finanční trable, které v dnešní době mám. Každou výplatu očekávám s rostoucí panikou, zatímco se víc a víc topím v dluzích (800 tisíc na studentské půjčce, 350 tisíc na úvěru v bance, 20 tisíc telefonnímu operátorovi, 30 tisíc svojí bývalé a 5000 svojí tetičce) a nemám plán, ani naději, jak to splatit. Utěšoval jsem se před rostoucí hrůzou a znechucením ze sebe sama hipizáckými kecy typu: „Peníze jsou iluze, člověče, mají nás akorát zotročit…" nebo: „Vždyť seš umělec, vole, jde ti o něco víc, než jsou peníze." Tyhle samo-utvrzovací hovadiny mi ale akorát roztočily hlavu, nechaly mě zkostnatět, zkrachovat a nosit jedny džínové kraťasy vlastní výroby až příliš často. Ten fakt, že jsem dospělý bez peněz a nedostatek příležitostí a svobody, který to vyvolává, se stal příliš evidentním na to, abych ho mohl ignorovat. Tady je krátký výčet toho, co je téměř nemožné, když nemáte ani floka: vypadat dobře, mít sex, udržovat přátelství, mít naději do budoucnosti.

Jako u většiny párů se ty nejhorší, nejzuřivější hádky mých rodičů, které mě a mé sourozence, třesoucí se strachy, poslaly do našich pokojů, týkaly peněz. Peníze, a hlavně jejich nedostatek, byly příkladem neúspěchů mého otce, který zklamal jako muž a chlebodárce. Peníze velmi zjednodušují výčet vašich chyb. Peníze byly postrachem mého dětství u rodičů. Když se zrovna nehádala s tátou, tak mi máma (kterou považuju za někoho tak vostrýho jako je Furiosa, dokázala totiž držet pohromadě naše čtyři chlapecké duše a ještě se starala o svého chotě závislého na drogách), jakožto nejstaršímu a jedinému, na koho se mohla obrátit, detailně popisovala finanční pohromu, která nám vždycky hrozila. Se slzami v očích vyprávěla o tom, jak nemá ponětí, jak budeme svítit, kde vezmeme něco k snědku, styděla se za péči, které se nám nedostávalo a beznaděj spojenou s nevědomostí toho, na koho se obrátit nebo co s tím dělat. S tím rozdílem, že se obloha nikdy pořádně neotevřela a čtyři jezdci apokalypsy se taky nikdy neukázali. Sice jsme nejezdili na výlety, ani jsme neměli nové oblečení, nikdy jsme na tom ale nebyli tak špatně jako ty méně šťastné děti z našeho bloku. V lednici bylo vždycky jídlo, světla nikdy nezhasla a já jsem se svými bratry hrával hokej.

Mohla za to tahle zvláštní dvojznačnost. To, že jsem peníze vnímal jako zpoždění katastrofy. Nedostatek peněz byl vždycky s námi, ale nikdy se nepřehoupnul přes kritickou mez. To proto mi peníze nikdy nepřišli skutečné. Vyrůstal jsem v domě, jehož hlavním zdrojem příjmu byl drogově závislý truhlář, takže jsem si peníze nepředstavoval jako něco stabilního a zodpovědného, ale spíš tajuplného a pomstychtivého. Peníze nikdy nebyly věcmi, které by byly zdroji nebo by mohli být roztříděny a spravovány. Místo toho to byla a je všemohoucí síla, která mě obklopuje podobně, jako gravitace nebo čas. Těžko se to vysvětluje. Zkrátka mi to zasáhlo do života, aniž bych měl příležitost se k nějakým penězům dostat nebo je vlastnit.

Bral jsem peníze jako příčinu traumatu. Jednou věcí, kterou jsem se naučil na terapii je to, jak opakujeme okolnosti, ve kterých se cítíme nejlíp a vlastně i okolnosti, které v nás můžou vyprovokovat smutek. Peníze znám a chápu je pouze jako neustálé drama, ohnisko všeho mého strachu a smutku. Být na mizině a nebýt si jistý svou budoucností je vyčerpávající a deprimující. Radši budu proklínat kruté bohy finančnictví, než abych se zhluboka nadechl a řekl si: „Možná si tenhle tejden nedáš žádný hulení, špindíro."

Nemá to být řešení pro všechny ostatní a rozhodně nechci podporovat to, že řešením chudoby je tvrdá práce a spoření. Mám to štěstí, že mi systém nehází klacky pod nohy při tom, když se mi něco povede. Peníze jsou ale něco víc než jen čísla na účtu. Jsou to vaše sny, vaše svobody a především vaše hodnota. Jak velkou pro sebe máte hodnotu? Dochází mi, že to je důvod toho, proč pro mě byli peníze akorát nástrojem vlastní sebedestrukce, protože vidím sám sebe jako bezcenného a potřebuju mít jistotu, že můj bankovní účet to dokonale odráží. A do té doby, než to změním, budu až příliš závislý na daňových úlevách.

Chci se svými penězi začít nakládat jako s reálnou věcí, které jsem pánem. To představuje nebýt spokojený s prací na místě, kde vás ihned přijmou, být připravený zažádat si o další peníze, až mi bude připadat, že si je zasloužím a chovat se ke svojí budoucnosti tak, jako by na ní záleželo a začít šetřit. První krok: vymyslet, kam si budu peníze ukládat. Pod matraci jako rebelující farmář za Velké hospodářské krize? Já vím, šetřit si na důchod. Jo zní to dobře a tak nějak středo-třídně. Stanu se hrdým majitelem uhlazeného a přitažlivého spořícího účtu a udělám si ze světa svůj soukromý ráj.