Obraz Čechoslováka v Americe 70. let

Rusové jsou kníratí krvelační komanči, kteří chtějí ovládnout svět, nikdy neutichající nejen atomová hrozba pro Ameriku a její hrdiny; Němci jsou sice taky krvelační, taky chtějí ovládnout svět, hrozí třetí světovou válkou, pokud mají kníry, tak o hodně tenčí a kratší než Rusové, ale pro změnu jsou to samozřejmě náckové, nejlépe ještě náckové křížení se šílenými vědci, kteří ve svých podzemních laboratořích pěstují svoji tajnou armádu SS mutantů.

Ale co Čechoslováci? Mají vůbec v americké pop kultuře nějaké své typické atributy, které jejich národní příslušnost prozrazují na první pohled? Svůj typický cíl, pro jehož dosažení jsou schopni položit život?

Jasně, máme Švejka. To je přece typickej Čech! Žere, chlastá, zevluje, na frontu se mu nechce a udělá všechno proto, aby do války, na rozdíl od krvelačnejch komoušů a nácků, nemusel, bla bla bla. Já Švejka nemám rád. Podstata jeho fiktivního bytí mě k pláči nudí. Je to obtloustlej arci-přizdisráč, o kterým za velkou louží stejně skoro nikdo neslyšel, protože nepochází z pera toho našeho velikána jménem Kuhn-dehr-ahh, aka takovýho toho týpka, co se všem už leta snaží nabulíkovat, že vlastně vůbec není Čech, protože by ho tak určitě někdo začal spojovat s Good Soldierem Švejkem.

Já vám ale chci představit jedinou archetypální postavu Čecha emigranta v době sexuální revoluce, se kterou jsem se kdy setkal. Nebo vlastně dvě. Jsou to bratři Festrunkové. Jmenovitě Yortuk a Georg. Jejich jména jsou pro fiktivní Čechy v americké kinematografii možná i celkem s přimhouřením obou očí omluvitelné, když vezmeme v potaz, že náš nejslavnější fiktivní Čech se jmenuje Victor Laszlo. I když se mu musí nechat, že proti krvelačným náckům bojuje hezky česky, a to francouzskou písničkou…

No, dobře. Zkusil jsem to. Ne. Fakt omluvitelný nejsou. Festrunkové? Co, prosím? Ale to je asi fuk. Nechme to raději ležet.

Daleko důležitější je, že tito dva čeští bratři jsou postavy velmi kladné a házejí na Čechoslováky nadmíru pozitivní světlo. Inu, posuďte sami…

Krom toho, že mají vytříbený smysl jak pro humor, tak pro současnou módu, dávají také najevo až skoro nadměrný zájem o kulturu svého nového domova - a to nejen svou jazykovou způsobilostí, ale i fascinací místními bonmoty a slangem. Nepijí Becherovku a nelpí tak zbytečně na jakémsi konzervování tradic. Jejich nejlepší přítel je muž tmavé pleti, což jasně bourá mýty o našich vrozených tendencích ke zbytečně přemrštěnému skříňovému rasismu. Dále také mají smysl pro pořádek a čistotu a ani jejich odloučení od domoviny jim nebrání v orientaci v politické situaci zpátky v Československu.

Na svého afro-amerického přítele sice působí svou otevřeností a přímočarostí naivně, ale v závěru svým upřímným nadšením i přes očividné jazykové a kulturní bariéry dosáhnou svého. A to je podle mě nejdůležitější, protože bratři Festrunkové aneb "Dva divocí a praštění chlapíci" podávají Americe obraz Čecha, se kterým jsem bez výhrad schopen se ztotožnit.

Cílevědomého a sebevědomého Čecha, který žije současností a jako hbitý chameleon je schopen přijmout naprosto cizí kulturu bez větších obtíží a úspěšně se tak začlenit do jakékoliv, ať už sebe-exotičtější společnosti bez ztráty vlastní identity. A tak by si nás svět měl zapamatovat. Jako divoký a trochu praštěný národ, který je schopen překonat jakoukoliv překážku pouze tím, že zůstává sám sebou.