Už zase pořádám koncert nemainstreamové hudby

Island. Austrálie. Koncerty. Banány. Sebevraždy. Hluk. A tak. Všechno nakonec nějak souvisí se vším. Pamatuji si, kdy jsme dostali ten imbecilní nápad pořádat koncert Bena Frosta v Praze. Bylo to… Bože. Conástokurvanapadlo. 2011. Inu, přesnej den si popravdě nevzpomínám, ale vybavuji si, že naše konverzace (mě a spolupromotérů) byla plus minus takováhle:

A: Piče poďme udělat toho Frosta v Praze. 

B: Skvělej nápad. A vyděláme prachy.

C: Všechno to bude strašně jednoduchý.

B a C: Ty vole se s ním pak můžeme i vyfotit, když to nebude teda úplnej kokot. 

A: Jdu mu napsat. Ještě šest Jamesonů prosím.

Tou dobou jsem, myslím, cítil určitý svrbění v podbřišku (asi jako když si holka sedá do jahod)(to byla metafora pro začínající menstruaci, křupani). Počítal jsem s tím, že to zejtra bude všechno vyřešený a o pár týdnů později mi bude nějaká studentka, co čte Sartreho a chodí na Lighting Bolt, páč je to avantgardní, blafat péro v backstage, zatímco mi rozprašovač na sníh bude do obličeje metat tisícovky. Jestli jste si tipli, že se to o pár týdnů později nevyplnilo, tak si ani negratulujte. To muselo dojít i volovi.

Ve skutečnosti je pořádání koncertu jednoho z nejuznávanějších hlukových maniaků asi taková sranda, jako pozorování brambor položených na ulici. Nebo na polici. Vyjde to na stejno. Čert vem, že to není zajímavý, ale ono je to taky komplikovaný. Víc než ženský. Většina ženskejch totiž nepotřebuje hotel, drogy, řidiče a dva manuálně zručné trpaslíky (ano, i to je v rideru). Ale to předbíhám. Jestliže vás někdy taková kokotina, jako pořádání koncertu napadne, pak se vám asi budou hodit následující řádky. Pakliže tedy není váš sen, aby vám vaši kámoši dali přezdívku Pomeje.

Všechno to začíná tím, že napíšete agentovi dotyčného umělce, což je ve většině případů nějakej Jean z Francie, kterej jí celej den kroasány, sjíždí PornHub a realitu potkal naposled někdy v roce 2004. Prostě člověk, který bude chtít víc, než je zdrávo, pro lidi, o kterých tvrdí, že jsou lepší, než ve skutečnosti jsou, aby nakonec chtěl ještě víc. Což tedy nebyl náš případ, protože Regina, Benova agentka, je docela normální ženská, s kterou se dá domluvit. Nicméně, ani v tomto případě nevypadá dialog s agentem takhle:

Promotér: Ahoj, může zahrát Ben v Praze?

Agent: Bene, zahraješ v Praze?

Frost: Napiš jim, že jo.

Agent: Tak říká, že teda jo.

Promotér: Dík. Tak já ho pak vyzvednu v hotelu.

Ve skutečnosti procházíte 118tý přeposlaný mail, jestli jste v něm vyřešili všechno, co je v 245tým mailu. Pro představu je to zábavný asi jako sledování zápasu Inter Milán - Verona. Jestli nějak dumáte nad tím, proč to stojí tolik mailů, tak je to proto, že každá kapela má svoje požadavky, a ty prostě nejde odfláknout tím, že napíšete: „Jo vole, seženem to, hlavně přijeď."

V případě Frosta byla největší mrdka Shazadův minimoog, což se dá v rychlosti shrnout takhle:

agent napíše, že chce minimoog = kontaktujete člověka, který má minimoogy a ten vám dá soupis dostupných minimoogů = pošlete to agentovi, ten to pošle Shazadovi = Shazad si vybere, co potřebuje a pošle to vám = vy to pošlete chlapovi, co má minimoogy, protože když nerozumíte technickým požadavkům, tak vám ty maily připadají, jako kdyby je psali v maďarštině = chlap co má minimoogy to schválí = shazad si vybírá další (tato fáze probíhá tak 10krát) = pak se na všem domluvíte = chlap, co má minimoogy, vám pošle vyúčtování = vám se protočí děloha, protože by vás v životě nenapadlo, že ty malý zkurvený klávesy z dob Ježíše jsou drahý jak peklo = pošlete to agentovi = ten řekne, že "si moc vymejšlí" (myšleno Shazad) a že takovej backline není možnej, ať se kurva uskromní = načež to pošlete Shazadovi = Shazad se uskromňuje v požadavkách = posílá to vám = vy chlapovi, co má minimoogy, a celý proces dokola a pak je to hotovo… Gratulujte si… Po 2000 hodinách práce jste dokázali pronajmout malé klávesy, které uslyší publikum přesně dvě sekundy.

Důležitý na tom je tohle: udělat všechno proto, aby byla hvězda spokojená. Vyplívají z toho totiž následující bod: hvězda bude spokojená.  A když ne, bude vědět, že jste udělali vše proto, aby byla = dá vám šanci ještě jednou. Když je hvězda spokojena, je spokojen i agent = pošle vám příště nabídku na někoho jiného. Je to stejný jako v bordelu - když to dobře dopadne, příště příjdete zase.

Ale zpět k té technice. Jsou koncerty, který náročný nejsou (písničkářovi stačí reprák a whisky, DJovi od vás z ulice laptop, Landovi uniforma SS atd atd), a koncerty, který náročný jsou. Ben Frost je náročnej (a vtipnej). Pro ukázku náročnosti citát (z rozhovoru pro Resident Advisor) a pro ukázku vtipnosti požadavky (z letošního tech rideru). Takže citát:

„I am just hyper-aware of the potential of my music sonically, and how it works as a result emotionally. When it doesn't achieve it, I am a fucking pain in the ass for anyone in the vicinity. Cold dressing rooms? Fine. No booze? Whatever. Piano out of tune? I'll work with it. Lighting rig fucked? OK, I play in the dark. But if your sound system is a piece of shit-or the people running it don't know what they are doing-it'll get ugly quickly."  

A teď ten rider (dřív než se dostaneme k vtipným věcem: letos tech rider obsahuje přesně 31 technických položek - to jsou ty věci, který svítí, a jdou z nich zvuky. A ne, ani jednu z nich nemáte vy, ani váš kámoš doma):

* 1x Mackie 1604 Mixer (If it's covered in what looks like month/year/decade old semin/blood/beer/etc get a different one because that one is probably fucked (either literally or metaphorically speaking)

* FOH Desk: Minimum 32 Input Console with direct outs and SubGroups.

* Acceptable desks include but are not limited to the MIDAS Heritage or Midas Pro Series Consoles.

NO Yamaha Digital or other CRAPPY DIGITAL!!! PLEASE no Yamaha Digital… and that Alan&Heath Digital thing is AWFUL… and yeah, you get it! I want something nice!

*** You won't believe this, but a friend of mine turned up to a venue and they gave him an iPad to mix on… can you BELIEVE THAT?!?! Seriously, an iPad… with 8 inputs for a full BAND!!! WTF???!!! That's the worst I've ever heard…!!!

Vtipné že? Inu, to odpoledne, až zjistíte, že vám polovina věcí nefunguje a do Mackie někdo pět minut před vaším příchodem nacákal jak semeno, tak krev i pivo, do smíchu vám už nebude. Pamatuji si, jak jsme si předloni gratulovali, že všechno jde kurva podle plánu a najednou jsme zjistili, že nemáme stůl, na kterej by si Frost mohl postavit počítač. Jedinej, co jsme našli, měl rozměry Titanic krát vzducholoď, za což nás telepaticky málem ukřižoval.

Kde to jsme. Jo už vím, máte blbej nápad udělat koncert.

Nás to napadlo přesně pár dní poté, co jsme Frosta poprvé viděli naživo a to v berlínském Berghainu, což je klub, kde by naživo dobře zněl asi i Ben Cristovao. Masivní reprobedny (taky se v těch věcech nevyznám, takže všechno, co je větší než dva metry, je masivní reprobedna), vy uprostřed, Ben Frost na pódiu. Pamatuji si, že když poprvé udeřil do hluku (zní to jako metafora, ale on vyloženě zbíjel hluk hlukem), moje střeva se promotala, nohavice odletěly, omítka trochu opadala a skleněná stěna na pravoboku prosila o to, aby si mohla prořezat cestu na zem. Ben Frost je člověk, který nahrával první album tak, že postavil mikrofony dobrých čtyřicet metrů od epicentra a stoupl si ještě dál, aby to vůbec přežil. Abych se vrátil ke koncertu. Měl jsem erekci. Nevím proč, možná nějaký infravlny nebo tak něco. V jeho hluku je totiž něco podbízivého. Je to ta nejstrašidelnější hudba, jakou si dokážu představit, ale pořád má v sobě něco melancholického. Navíc ten hluk, který tu pořád vyzdvihuji, není tím typem hluku, který si představíte (ano, kdybyste to pustili na pět minut babičce tak by pravděpodobně zemřela nebo ožila, podle toho v jakém stádiu se teď nachází, o to se přít nebudu), když se řekne hluk. Tento nános zvuku je vymazlený, je stále v zeleném, je koncentrovaný a nikoliv svojí výškou či hlučností, ale svojí agresivitou.

V tento moment mi došlo, že vám to stejně asi solidně nepopíšu, takže se raději vrátím k té sebevraždě. Ta souvisí s banány. Banány souvisí s koncertem. Koncert tehdy začal (všimli jste si toho stupidního oslího můstku?) přesně na čas, všichni byli spokojení a napapaní a jalo se bušit.

Co se týče stravování, to je věc, kterou byste neměli podcenit. A když píšu stravování, tak tím myslím i drogy a vlastně všechno, co udělá vašeho umělce (kapelu) spokojenými. Většinou to totiž nejsou místní, ale váží za váma nějakou cestu, a jak asi víte, cestování je sranda asi tak první tři minuty (pokud tedy neřídíte a nejste na šrot, to je pak zábavný celou dobu).  Frost jel tehdy z Krakova, jestli se dobře pamatuju. A věřte mi, že po šesti hodinách v dodávce žádná kapela nevypadá svěže. Já si třeba taky nepamatuju, že bych někdy po šesti hodinách v autě vyskočil ze sedačky a řekl třeba: „Bože já mám tolik energie, pojďme si zahrát volejbal!"

Máte dvě možnosti - buď jim uvařit pořádnou večeři, nebo jim dát peníze ať se jdou někam najíst. Takže ano, máte vlastně jen jednu možnost, protože pochybuju, že někdo z vás bude vařit guláš. Frost a spol se tehdy najedli asi docela dobře (moc se nemračili), někteří se dobře vodpálili (pro pořádání koncertů je ostatně plusem mít v zásobě nějaký pervitin, hašiš, heroin, kokain nebo prach Petra Muka), zažonglovalo se s mandarinkama (požadavek z rideru) a šlo se na věc.

Tím se dostáváme k tomu nejbolestivějšímu. Když se jde na věc - to je moment, kdy je váš osud zpečetěn. Jestli někdo přijde po začátku, pak už je to jen jeden, dva nebo pár lidí. Takže můžete začít počítat pokladnu. A pokladna, i když nám nikomu o peníze přeci nejde, že ne (vždyť to všichni děláme proto, že milujeme hudbu), je to, co vás bude po následující hodinu, den (někdy i rok) zajímat nejvíc. Protože, co si budeme nalhávat, bez peněz si nejen že nekoupíte šlapku, ale ani mouku.

Aby vás pokladna nebolela, musíte mít dobrý promo. Promo se dělá před koncertem (chytré!) a to tak, že otravujete týdny všechny lidi, které znáte, aby přišli/napsali článek/otiskli tiskovku/rozdávali letáčky atd. Jestli si říkáte, že dobrý promo je základ úspěchu a že až budete dělat vy koncert, že zaútočíte na všechny noviny a rádia a billboardy a televize, tak si uvědomte, že to nestojí dvacet korun. Ani třicet korun.

V našem případě bylo promo docela solidní. Tuším, že jsem na info o koncertě narazil tak desetkrát a to jsem se ho ani nesnažil hledat. A to i na místech, kde jsem to vůbec nečekal. Problém je ale v tom, že žijeme v České republice. A to je místo, kde polovina lidí poslouchá Michala Davida a ta druhá si myslí, že Lucembursko je zelenina.  Jinými slovy - lidí, kteří se zajímají, mají přehled a v lebce jako bonus mozek, moc není (abyste si nemysleli, že se nadřazuju - i já jsem kokot). Na mainstreamovej koncert vám přijde nemainstreamově málo lidí. Když bude dobrej den, možná se dostanete na nulu. Když bude na Nově v tu samou hodinu večer opakování nesmrtelné epizody Kolotoče z roku 1996, jste vyřízení. Toto samozřejmě neplatí v momentě, kdy pořádáte koncert Charlie Straight nebo podobné mrdky, kterou si vylepují holky na zeď hned vedle poníků.

No a když děláte nemainstreamovej koncert, což Ben Frost je, musíte počítat s tím, že fanoušků okrajové hudby je u nás asi tak dvacet. Což je opticky fajn, ale prakticky to znamená, že pět z nich to nezajímá, tři ho už viděli, dva můžou mít ten večer sex s nějakou, jakoukoliv holkou, tři mají jinej program, jeden se dívá na Ligu mistrů, jeden je po škole - no a těch pět možná přijde. Jo a ještě jedna věc - nedívejte se do zahraničí. Pakliže jste byli v Německu a na Frosta přišlo 500 lidí, v Čechách jich přijde třikrát míň. Plus minus. Nejde ani tak o velikost města, ale spíš o to, že Češi jsou líní. Ono se toho namluví o kultůře a o minulosti a hudebním vkusu atd, ale ve skutečnosti je to jen lenost.

Můžete se zlobit? Nikoliv. Děláte koncert Bena Frosta. Ben Frost nelítá nahej na velký kouli a místo glory hole má piňdoura - je prostě logický, že moc lidí nepřijde.

Tehdy jsme to projeli. Pořádně a seriózně. Tak seriózně, že jsem nějakej ten pátek myslel na sebevraždu, což jsem nakonec zavrhl (protože by to nikoho nezajímalo) a máti jsem koupil k Vánocům dva banány (protože na víc jsem neměl). Bez prdele, doopravdy. Provar na úrovni ojetý Škodovky (Octavie!), hodně divnej pocit a dva debilové, kteří vás potkají na koncertě a řeknou vám: „Ty vole, ty se máš, ty nemusíš platit žádný vstupný." Jo kluci, to se mám. Abych byl upřímnej, na oplátku jsem si domů donesl zbytek žrádla z backstage: celerový brambůrky (nežeru) a basu piva (pivo nepiju).

Tak. Dočetli jste to a říkáte si: „Skvělý, tenhle mamrd mi vlastně řekl, že bych koncerty dělat neměl, protože je to složitý a proteču na tom peníze, tak já je teda dělat nebudu." Špatně. Pokud se podíváte na facebook, last.fm, fullmoonzine a podobný místa, zjistíte, že Ben Frost hraje v Praze 23. 5. letošního roku, a to zase v MeetFactory a to zase pod dohledem idiotů mě a těch dalších dvou. Takže ano, asi to neděláme kvůli penězům. Možná to děláme kvůli kultůře. Kvůli sobeckýmu pocitu, že jsme těm hvězdám o něco blíž, že si je můžeme poslechnout v Praze a nemusíme jak blbci lítat do Kodaně. Možná to děláme proto, že chceme, abyste slyšeli to dobré, co jsme my už slyšeli. Z podobné pohnutky to dělá drtivá většina promotérů. A z drtivé většiny to dopadá stejně - lidí málo, peněz málo, blbej pocit, skvělej koncert, uděláme to stejně znovu.

Podporujte svoje promotéry. Líbejte jim nohy. Odpusťe jim, že je na záchodě nespláchnutý hovno. Choďte na koncerty. Pořád, nonstop. Kolotoč opakujou každej večer. Babičku můžete vidět zítra. Jestli vám zrovna umřel pes, stejně si koupíte dalšího. Nevymlouvejte se. Žijete v Praze. Ano, máme tu ulice zaplavený psíma hovnama, taxikáře co umí počítat jen od tisícovky vejš a podobný romantický pytloviny, ale pořád je to město, kde se žije, kde můžete žít. Kde můžete jít každej večer ven a poslechnout si koncert, než se poblijete na rohu nonstopu. Nebo zajít do divadla. Nebo do opery (haha, beru zpět). Pointa je taková, že čím víc budete chodit ven, tím víc možností budete mít. A v neposlední řadě, když budete chodit víc ven, MOJE MÁMA LETOS DOSTANE NA VÁNOCE NĚCO LEPŠÍHO NEŽ DVA ZKURVENÝ BANÁNY.

Jak jsem napsal, všechno souvisí se vším.

Říká se, že všechno má svoje klady a mínusy. To je lež.