Služba poškrábání nového telefonu vám přinese velkou psychickou úlevu

Takový ten váš strach z toho, že se na vašem novém telefonu objeví první škrábanec často ústí v moderní paranoiu, která vám do batohů, kapes a na pracovní stoly nenápadně přinese různá pouzdra, hadříky, vlhčené ubrousky, speciální roztoky, vizitky na speciální servisy a další kraviny. Jonáš Strouhal, absolvent ateliéru Supermédia na pražské UMPRUM, nabízí nejjednodušší a nejlevnější řešení, které vám zajistí i neskonalou psychickou pohodu – buď vám pomůže, abyste si telefony a laptopy poškrábali sami, za slabší nerozhodné jedince to vykoná sám. A má to většinou stejný průběh: po prvotním šoku přichází velká psychická úleva. Nejde jen o umělecký projekt, ve kterém pod názvem First Scratch Jonáš vtipně propojuje de facto nové technologie s performance a sociologií, ale také o prachsprosté zmapování hloubky jedné moderní společenské fóbie, kterou řeší každej s každým u piva, kafe, nebo hledá pomoc u podobných duší na internetových diskuzních fórech. S Jonášem jsme si popovídali, jaký benefit služba v jádru přináší a jak si s ní globálně vede.

Kde se vzala prvotní idea na First scratch?

Myslím, že to odstartovala jedna taková příhoda z dětství. Jel jsem tramvají a naproti mě seděl řemeslník v montérkách a oběma rukama svíral na kolenou krabici s novým CD přehrávačem, co si asi koupil, a celou cestu na něj upřeně koukal a vypadal hrozně šťastnej. Bylo mi ho líto a zároveň to bylo krásný. Nebo tak nějak sem to cejtil jako dítě. Ještě jsem tomu pocitu úplně nerozuměl, ale pamatuju si že to bylo hodně silný. Chtělo se mi z toho soucitu až zvracet.

Od tý doby mě nějak samovolně baví pozorovat, jaký mají lidi vztah k věcem a co pro ně znamenají. Taky jsem sám dlouhou dobu patřil a pořád asi ještě trochu patřím k druhu lidí, kteří se úzkostlivě strachujou o svoje nový věci. Dejchaj na ně, leštěj je hadříkem a hrozí se dne, kdy se na nich objeví první škrábanec a jsou nešťastný, když k tomu dojde.

Dobře, tohle taky znám. A jak jsi začal nabízet poškrábání nové věci jako službu?

Na nápad, jak tenhle problém vyřešit mě přivedl můj strejda Matouš. Jednou si takhle zandával mobil do plátěnýho pytlíčku a řekl něco v tom smyslu, že ten mobil je ještě krásnej, neodpaněnej, ale že ho určitě čeká první škrábanec, kterej bude nejbolestivější. Ale potom už to bude dobrý. Trvalo to ještě pár let, ale pak mi konečně došlo, jak s tím naložím.

Jde v jádru o psychickou službu, jak ulevit lidem od strachu, který v nich vyvolává myšlenky, že by mohli znehodnotit novou věc a tím něco ztratit?

Udržet nový věci v takovém stavu v jakém byly na začátku prostě není možný. Všechny pouzdra a hadříky jsou oddalování něčeho, co nevyhnutelně stejně přijde. A pro některý lidi, zvlášť ty s obsedantně kompulzivní poruchou, je to neustálej život ve strachu. A za tenhle strach ty krámy prostě nestojej. Na internetu jsou tisíce diskuzních fór kde se lidi svěřujou s touhle bolestí…

A tak mě napadlo, jestli není lepší poškrábat to rovnou. Přeskočit tohle útrpný období, osvobodit se od toho strachu a fetiše a na úkor nějaký vlastně úplně zbytečný věci být psychicky v klidu. Než jsem tuhle službu vytvořil, tak jsem to samozřejmě několikrát aplikoval na svoje věci a opravdu to fungovalo. Je to úplně geniálně jednoduchý, až se divím, že už to dávno někoho nenapadlo.

Jak to funguje v praxi?

Služba samotná nabízí asistovanou pomoc. Často na to sestavím menší tým. Nejdřív zájemce seznamujeme s tím, o co se jedná. Tím se rychle vyselektuje člověk, kterého se tento problém týká. Následně je nabídnuto doporučení poškrábat si novou věc sám nebo s naší pomocí spolu s vysvětlením všech benefit, které tato akce přináší. Nakonec může dojít k samotnému zákroku. Zpočátku zájemci reagují většinou dost odmítavě a nechápavě, o to větší radost pak společně máme když se rozhodnou zákrok uskutečnit po té co vysvětlíme proč se jim po tomto zákroku uleví.

Co potom nejčastěji říkají? Poděkují třeba?

Takový ty klasiky: no ty vole, ježiši, doprdele, nebo slušně poděkujou nebo nic neřikají a vypadají, že přemýšlí o tom, co se právě stalo. Ze začátku jsem se trochu bál, že to třeba někdo nepochopí a bude pak naštvanej. To se ale nikdy nestalo.

Takže myslíš, že v konečném důsledku činíš lidi šťastnějšími?

Šťastnějšími? To nevím, dost lidí jsme slušně rozhodili, některý dokonce naštvali, i když si nic nepoškrábali. Ale nejvíc se lidi smějou, jdou do toho, nebo nám děkujou za to že něco takovýho děláme. Asi mají radost, že jim někdo do hlavy tlačí jednou taky trochu něco jinýho. Většinu projektů dělám s tím, že si představuju, jestli bych z toho měl osobní radost, pokud bych něco takového zažil.

Službu poškrábání nových výrobků jsi nabízel nejdřív v New Yorku. Jaká byla odezva a co nejlepšího se vám podařilo poškrábat?

V New Yorku jsem dělal First Scratch úplně poprvé. Pozval mě tam kamarád Jakub Jansa, protože tam organizoval výstavu v rámci většího projektu víc umělcům a nakonec mi s tím i hodně pomohl. Udělat to v NY mi přišlo dobrý, protože vím, že speciálně tady v Čechách na to lidi hodně slyšej, což mi přišlo vždycky legrační. New York! Úspěch v New Yorku! Chechtali jsme se celou cestu letadlem a hrozně se těšili. Udělali jsme tam v Českém centru takový improvizovaný showroom, který vypadal jako Apple store se stolečkama, na kterých byly škrabátka a instrukce, aby si to lidi mohli udělat v klídku sami. Pak jsme se vydali do ulic rozdávat letáky, který zvaly na otevření toho showroomu. Na ulici reagovali všichni skvěle, ani jsme ty letáky moc rozdávat nemuseli. Lidi se nás sami zastavovali a ptali se, co to sakra děláme a že je nás plnej New York - že lidi od nás sou na každý ulici (byly jsme ale dva). Před prodejnou Apple jsme odchytli jednoho kluka a ten si poškrábal fungl novej iPhone sám. Za pár dní se konalo otevření toho showroomu, dorazilo pár kravaťáků, jeden galerista, nějaký babičky a ještě nějaký lidi. Odprezentovali sme seriozně naší myšlenku a pak asi 10 lidí projevilo zájem o naší službu. Po každym škrábanci následoval dekadentní potlesk a bylo vidět, že se pár lidem opravdu ulevilo.

A jak se zadařilo v Praze ?

V Praze jsme minulý rok měli stánek v Technický knihovně během Muzejní noci. To už jsem najal brigádníky. Po takový brigádě jsem sám vždycky toužil a taky jsem to chtěl posunout na novou úroveň, vytvořit nějaký smysluplný pracovní místa. Popravdě, trochu jsem nevěděl co od Čechů očekávat, ale nakonec sem byl fakt hrdej. Reakce byly skvělý. Jenom jeden pán nadával, že jsme se zbláznili a že by nás měli zavřít do ústavu. Jinak se objevila spousta nadšenejch zájemců. Ten den jsme poškrábali sedmdesát mobilů, tři foťáky a jednu bibli.

Na vykonávání služby máš i speciální montérky. Vypadají trochu jako jako bys přinášel úlevu na úrovni nějakého náboženství. Je to záměr?

Rozhodně! To je něco co jsem dlouho promejšlel. Chtěl jsem nejasnej korporátní-sektářský-divný vzhled vyvolávající nejasný pocity. Co po mě chtěj? Něco mi nabídnout? Levnější tarif? Co to dělaj? Udělal sem něco špatně? Dobrou pojistku? Proč tu jsou? Maj návod na život? Kostým navrhla módní designerka Tereza Ledvinová a logo a tiskoviny grafický studio DIP. A měl jsem ohromnou radost že se jim povedlo dostat to přesně tak kam jsem chtěl. Na nejasnou hranu uvěřitelnosti. Mám rád věci, o kterých vůbec nevím, co si myslet.

Myslíš, že vaše služba může mít komerční úspěch? Kolik byste účtovali za poškrábání nového iPhonu?

Nevím a asi to ani nebudu zkoušet, protože by tím celá akce získala úplně jiný význam. Zatím za akce platěj kulturní instituce nebo já. Je to taková dobročinná akce.

Když budu mít nový přístroj a budu ho potřebovat poškrábat, můžu se ti někam ozvat?

Jasně, piš na jonas.strouhal@gmail.com.

Foto: Marie Tomanová, Jonáš Strouhal