Nejhorší domovníci v Británii

Všichni domovníci jsou špatní, nejhorší jsou ale ti, kteří pronajímají byty mladým lidem. Hned vedle hlídačů parkovišť, učitelů tělocviku a dalších jim podobných jsou ze správných důvodů jedni z nejvíce zatracovaných lidí v Británii.

Proč? Přečtěte si tyhle zážitky a pochopíte.

Charlotte, 22 let, laboratorní asistentka

Před měsícem nás domovník nechal čekat tři dny s koupelnou zaplavenou sračkami vytékajícími ze sprchového odtoku. Odpad, který příšerně smrděl po vajíčkách, byl cítit až do půlky ulice. Když jsme zavolaly realitnímu agentovi a zeptaly se ho, proč máme pořád v koupelně hovna, byl hrozně nepříjemný a instalatéry poslal až o tři dny později. Všechny ty sračky jsme pak musely uklidit samy. Zabalily jsme se do pytlů na odpadky a koupily si roušky na obličej, abychom se mohly vůbec nadechnout a nevdechovaly přitom ten toxický vzduch plný lejn.

Všechno jsme to musely v gumových rukavicích sebrat a spláchnout do záchodu. Spolubydlící během uklízení pořád zvracela, takže jsme se vypořádávaly rovnou s dvěma druhy tělních tekutin. Použily jsme asi pět lahví bělidla, abychom se smradu zbavily. Na konci toho utrpení po nás realitní agent ještě požadoval odškodné. Tvrdil, že to my jsme mohly za to, že se odtok ve sprše ucpal. Což byla doslova sračka.

Max, 25 let, student magisterského oboru na University College London

Bydlím v baráku, kde dřív bývala ubytovna. Vlastní ho jakýsi bohatý děda z Hong Kongu a na starost ho má realitní makléř, který očividně tráví celý den v kanceláři šťouráním se v nose a projížděním Facebooku. Jediná věc, kterou dělá, je, že si účtuje 130 liber za „poplatek za služby“.

Dva měsíce jsme neměli světlo ani v jedné z koupelen, protože tam byly žárovky, které mohl vyměnit jen elektrikář. Museli jsme si tedy při sprchování nechávat otevřené dveře. Spolubydlící z toho nebyly zrovna nadšené. Když se nám konečně podařilo sehnat elektrikáře, řekl nám, že do světel v koupelně v přízemí tekla voda, což mohlo skončit i explozí.

Naše koupelna nebyla zjevně nikdy dostatečně vodotěsná a všude byla velká vlhkost. Každou chvíli se mohl propadnout strop a zranit tak lidi v pokoji pod koupelnou. Pohotovostním instalatérům přišlo strašně vtipný, že každý z nás platil 635 liber za měsíc.

Grace, 20 let, promotérka

Já mám rovnou dvě zkušenosti. Před dvěma lety jsme se s kamarády přestěhovali do jednoho domu. Řekli nám, že v každé místnosti je postel – jak by asi každý čekal. Postel mé spolubydlící měla polovinu roštu zničenou. Půl roku musela spát na zemi, než jí domovník zařídil postel novou – měsíc před tím, než jsme se vystěhovali.
V dalším bytě, kde jsem bydlela, jsme odjeli na víkend pryč. Majitel tam mezitím bez mého vědomí přivedl dělníky, aby opravili část mého pokoje. Vrátila jsem se a nejen, že jsem měla narušené soukromí, ale na mé posteli ležela pila – jako v hororu – a všechny moje věci byly pokryté vrstvou prachu.

Amandine, 20 let, studentka

Opravdu špatnou zkušenost jsem měla s prvním pronajatým bytem. Domovnice mi řekla, že smlouvu podepíšu, až se nastěhují všichni, což mi přišlo normální. Ani po několika měsících jsem ale žádnou smlouvu neviděla. V domě kromě ní bydleli ještě další tři nájemníci. Neustále nás obviňovala, že krademe: „Měla jsem tady tři mandarinky a teď tu jsou jen dvě. Chci vědět, kdo mi vzal moje ovoce.“ Zatímco ona si brala věci z našich skříní, jako kdyby na to měla právo.

Někdy, když jsem si u sebe v pokoji četla nebo se učila, jsem slyšela, jak jde domovnice po schodech nahoru a zastaví se před mými dveřmi tak blízko, že jsem slyšela její dech. To bylo fakt děsivý. Jednou přestal splachovat záchod a ona mi řekla, že když to fungovalo předtím, než jsem se nastěhovala, tak jsem za to mohla já, a že musela vyměnit celý záchod a nechá si za to moji kauci. Když jsem se učila na zkoušky, byla jsem zrovna nemocná a musela jsem se učit doma. Potom, co jsem jí to řekla, vypnula wifi a nezapnula ji, dokud se nevrátila zpět.

Nakonec mě z bytu vyhodila uprostřed zkouškového, protože se jí prý nelíbilo mít ve svém domě cizí lidi. Nikdy jsem svých 600 euro za kauci nedostala zpátky. Několikrát jsem ji kontaktovala nejen já, ale i moji rodiče a právní oddělení školy, ale jelikož jsem v prvé řadě neměla podepsanou smlouvu, nedalo se s tím nic dělat. Opravdu bolestný rok. Zpětně nechápu, proč jsem tam vůbec zůstávala, fakt jsem se tam bála.