FYI.

This story is over 5 years old.

Různě

Jak nechutně zbohatnout, aniž byste museli hnout prstem

Naše kultura staví tvrdou práci nade vše. Říká se nám pořád dokola, že když se vyhecujeme, všechno doděláme a nebudeme plýtvat časem, jednoho dne se nám to vrátí bohatstvím a úspěchem.

Ale jak všichni dobře víme, je to hovadina. Prakticky všichni, které znám, pracují, dokud jim neslézají nehty z prstů, ale pořád nenahrabou dost na to, aby si mohli koupit v pátek odpoledne chipsy na baru – přitom existuje hromada lidí, kteří dostávají desetitisíce za to, že dělaj kulový.

Našel jsem pár lidí, kteří dostali hromadu prachů, aniž by museli vykonat jakoukoliv pořádnou práci, abych zjistil, jak se dá zbohatnout bez práce.

Reklama

Dan. Ušetřil na obědech, stal se investorem Applu

VICE: Tak jakej je tvůj příběh, Dane?

Dan: Zkrátka jsem začal šetřit, když jsem byl ještě malý děcko. Vyrůstal jsem v éře grunge – proč bych si měl něco kupovat? Přemejšlel jsem nad tím, už když mi bylo šest. Chodil jsem do školy a máma mi dávala šest babek na oběd a já si dal malej oběd a ušetřil jsem třeba dolar. Nebo narozeninový dárky: ušetřil jsem ty drobáky a nikdy jsem moc neutratil. Takže když mi bylo asi tak 22, měl jsem kolem 2 000 dolarů (51 000 korun) – 15 let bez práce vám toho moc nevydělá, ale bylo to dost. Nezajímám se naštěstí o prachy nebo úroky. Snažil jsem se pochopit burzu – sledovat ji, poslouchat o ní, dokonce jsem se pokusil udělat si portfolio – ale vždycky mi to bylo jedno. Pak mi došlo, že jediný, jak na to přijdu, je jít s vlastní kůží na trh. Rád dělám věci v souladu s vlastním svědomím – nechystal jsem se investovat v Exxon nebo tak.

Jasně. Srát na to.

Tou dobou jsem žil v Japonsku. Měli jsme předplatný na všechny ty americký časáky jako Economist, TIME a tak. A na obálce TIMU byl první iPhone. To bylo ještě předtím, než vyšel, byl to asi první výrobek, kterej Apple ohlásil. Bylo to snad šest nebo deset měsíců, než se začal prodávat, a já to četl a říkal si: „To je skvělý." Vždycky jsem používal výrobky od Applu, protože můj táta dělal v umění a reklamě. Promluvil jsem se svým kámošem Amirem a on řekl, že to úplně změní pojem telefonu. Všechno se to prostě nějak sešlo a já zavolal tátovi, kterej se v těchhle věcech vyzná, a dal mu makléřskej účet. Pak jsem si řekl: „Dám dvě třetiny z těch 2 000 doláčů na Google a jednu třetinu na Apple." Můj táta řekl: „Mám rád tvoje nápady, líbí se mi, jak přemejšlíš, dobře sis vybral – Apple ale vyrábí materiál. Tak proč to neprohodíš?"

Reklama

Už se vidím, jak bych to nezvládl. Ale tvůj táta zní chytře.

Jo, a to bylo v roce 2006 nebo 2007. Tak jsem to udělal. Pustil jsem se do akcií a začal je hlídat. Dobrý pravidlo pro blbečky, že investovat do něčeho s ročním výnosem 10 procent je fakt dobrá, solidní investice. Má investice do Applu včetně dividend, vystoupala o víc než 1 000 procent. Takže to bylo v průměru víc než 100 procent ročně. Takže z těch 2 000 se stalo 30 000 (760 000 korun) i víc. To je astronomická částka.

Co bys poradil lidem, který chtěj vydělat pořádný prachy? Z koho máš ten pocit jako z Applu?

To je zrádný, protože právě teď je éra start-upů a tyhle společnosti jsou šíleně nadhodnocený. Nejlepší věc je vlastní zkušenost. Pokud vidíš něco úžasnýho, co se ti fakt líbí, co se líbí tvejm kámošům a ještě to není všude, investuj do toho. Musíš to zkusit a vidět to, co jiný nevidí. Když jsme u toho, pořád si myslím, že Apple je pořád solidní investice: vydělává spousty prachů, platí dobrý dividendy, ale už nikdy tak závratně neporoste.

Mary, výherkyně v loterii

foto: Mary se nechtěla fotit, ale poskytla nám fotku svýho domu z pořádný dálky.

VICE: Můžete popsat své první reakce a jak jste se cítila, když jste to celý vyhrála?

Mary: Byl listopad 1994 a historicky druhé slosování národní loterie, takže si každý šel vsadit, ale nikdo pořádně nevěděl, jak to funguje. Můj manžel koupil los s řádkem pro každého člena naší rodiny a dal tam ta čísla náhodně. Mysleli jsme si, že je to pěkný způsob, jak přispět k dobré věci, a nikdy jsme si ani na vteřinu nemysleli, že bychom mohli vyhrát víc než desetilibrovku.

Reklama

Proto jsme se nikdy nekoukali na velkou sobotní show, ale naše děti byly nadšené. Večeřeli jsme zrovna u přátel, když se zeptaly, jestli můžou zkontrolovat čísla. Po nějaké chvíli vylétly a říkaly: „Vyhráli jsme peníze!" Ale my je krotili. Když jsme to pak ale zkontrolovali, zjistili jsme, že jsme měli pět čísel a bonusový míček. Pořád jsme neměli potuchy o hodnotě výhry, zavolali jsme na linku loterie a byli jsme ohromení, když jsme zjistili, že to byl pořádný balík.

Zavolali jsme přátelům, řekli jim, ať se u nás staví, a koupili láhev sektu a pěkně dlouho jsme pařili. Pak přišla napínavá neděle, měli jsme strach, že do pondělka někam založíme los. Vyrazili jsme v pondělí do místní trafiky a dali nám šek. Nabídli nám finanční poradenství, ale radši jsme zůstali v anonymitě, takže nám nechodily žádné prosebné dopisy.

Jak vám ty peníze změnily život?

Bylo to dost peněz na to, aby vám to změnilo život, ale ne dost na to nechat práce, procestovat svět nebo si kupovat sporťáky. Z největší části jsme si koupili dům, zaplatili kreditní karty a kontokorenty, koupili slušné auto, jeli na dovolenou do Afriky a na Nový Zéland a něco porozdávali.

Kolikže jste to tehdy vyhráli?

Přes 200 000 liber (přes 6 milionů korun).

Jak dlouho vám to vydrželo?

Všechny velké nákupy jsme udělali během několika let, ale některé z nich byly investice.

Jaký byl největší rozdíl mezi životem před a po výhře?

Byli jsme jako většina jiných lidí, kteří mají rodinu, v tom smyslu, že jsme na konci měsíce nikdy neměli daleko k přečerpání. To se změnilo. Stěhování byla velká změna, ale vždycky jsme se snažili udržet domácí život jako předtím. Nezbohatli jsme na penězích, které jsme vyhráli, takže jsme pořád museli šetřit na dovolenou a na auta dětem a tak.

Reklama

A hrajete ještě loterii?

Můj manžel Paul pořád hraje s partou svých kamarádů a vyhrají toho dost na to, aby si čas od času mohli zajít na sklenku.

Jonathan, kompenzace

VICE: Jak to bylo s tebou, Jonathane?

Jonathan: Bylo mi patnáct a za pár týdnů mi měli sundávat po dvou letech rovnátka. Doprovázel jsem svou holku domů a na silnici byla velká skupina asi patnácti týpků, podobně starejch jako já. Když jsme se k nim přiblížili, zatarasili nám cestu a přišli k nám, v podstatě nás obklíčili a začali mě obviňovat, že jsem na ně „měl kecy". Pár z nich jsem znal ze školy, tak se mi povedlo je zklidnit. Pak jsme pokračovali asi minutu po cestě, když nás tři z nich doběhli a zase začali prudit. Jeden z nich mi řval přímo do ksichtu a jeho kámoš mě zničehonic fláknul přímo do zubů. Jakmile mě trefil, všichni utekli pryč.
Probral jsem se v sanitce a moc dobře si pamatuju, jak jsem se snažil odpovědět na otázky záchranářů, ale nebyl jsem toho schopnej, protože jsem měl zuby na maděru. Podívali se mi do pusy a nikdy nezapomenu zděšenou reakci té ženy. Potom řekla: „Kdybys neměl rovnátka, když tě praštil, neměl bys ani zub." Už bylo i líp.

To zní nepříjemně.

Nějakou chvíli to bylo fakt hrozný a hodně mě to sundalo, ale naštěstí mi zuby zachránili a policajti přijeli a rychle dopadli toho týpka, co mě praštil. Protože mu přišili těžký ublížení na zdraví, zjistil jsem, že mám nárok na kompenzaci, což jsem ani nevěděl, že je možný.

Reklama

Co ti za to dali?

Myslím, že jsem nakonec dostal něco kolem 3 800 liber (120 500 korun).

Co sis mohl pořídit?

Naložil jsem s nima fakt rozumně. Vzal jsem asi 200 liber, abych se dal do kupy, a pořídil si pár věcí, který jsem dávno chtěl, a zbytek jsem dal na spoření s tím, že je budu možná jednoho dne potřebovat na pokrytí dalších komplikací se zuby. Docela mi tahle suma peněz změnila život. I když jsem si to chtěl ušetřit na všechny ty zubní záležitosti, použil jsem asi 1 000 liber vysokoškolský studium, takže jsem si mohl dovolit jíst líp než každej den toust. Pak jsem utratil asi další tisícovku obživu během stáže u ochranářů památek, která mi umožnila budovat kariéru v oblasti ochrany přírody. Nakonec jsem utratil asi patnáct stovek za svoje první auto a pojistku na něj. Zpětně vzato jsem většinu toho utratil na cestě za prací, kterou miluju, a to je fajn.

Jak teď vnímáš to, co se ti předtím stalo?

Upřímně, byl jsem po tom dost dlouhou dobu zlomenej. Asi pět měsíců po příchodu na vejšku jsem viděl toho útočníka na kampusu a zjistil jsem, že tam taky studuje. Byl jsem z toho v depresi a trpěl jsem sociální úzkostí, což nebylo zrovna nejlepší.

Může to znít blbě, ale stálo to za to?

Zeptat se mě deset let potom, co se to stalo – jasně že jo. Ty peníze mi v hodně věcech pomohly. Ale pokud byste se mě zeptali pár let poté, nejspíš bych vám řek, ať si naserete a chcípnete. Býval jsem dost úzkostlivý.

Reklama

Olly, narodil se tak

VICE: Tak Olly, ty ses do bohatství už narodil. Odkud je tvá rodina?

Olly: Můj táta vždycky dělal do byznysu – vzpomínám si na to, jak odjížděl do Hongkongu na celý týdny. Začal obchodovat na burze s penězma svýho táty, když mu bylo 16. Koupil si první dům, když mu bylo 18, a od té doby dělal finanční ředitele několika obrovským společnostem. Teď podniká na vlastní pěst.

Jak tě tohle ovlivnilo?

Až teď, když nad tím tak přemejšlím, jsem si neuvědomil, co mám k dispozici. Žili jsme v domě o pěti ložnicích s bazénem, domácím kinem, měl jsem svoje vlastní zvukotěsné nahrávací studio a zkušebnu a měli jsme moc aut a čtyři garáže. Byl to pocit, jako bych byl svědkem bezohledného rozhazování peněz na všechny strany za věci, které mi přišly naprosto zbytečny – odporně drahý hodinky, oblečení na míru, nejnovější technologický vychytávky. Když jsem šel z domu, nechyběla mi jediná věc z doby, kterou by někteří nazvali „žít sen". Může se zdát, že tyhle požitky jsou dokonalej život, ale neměly s ním moc společnýho.

Cítil ses pod tlakem, že musíš bejt úspěšnej?

Vždycky jsem sám sebe tlačil do toho bejt úspěšnej, ne proto, že bych se chtěl vrátit do dětství nebo si utírat řiť 24karátovým toaleťákem, ale protože jsem si chtěl splnit svůj sen stát se profesionálním muzikantem. Můj táta mě vždycky podporoval v tom, co představovalo největší finanční zisk, ale vždycky jsem se přesvědčoval, že existujou lepší způsoby, jak věci dělat. Před dvěma lety jsem konečně sebral odvahu na to se odstěhovat a od tý doby jsem se s tátou neviděl. Od nastěhování do malebný chatky na vesnici se svou přítelkyní a kotětem jsem se naučil neměřit úspěch tím, kolik vyděláte, ale jak šťastný jste v životě. Úsměv si za peníze nekoupíte, ale úsměv vám může dát milionovej pocit.

Reklama

Jasně, ale máš záchrannou síť a nejspíš tě to osvobodilo i ve tvejch ambicích, ne?

Chci říct, že nepotřebujete peníze, abyste mohli dělat to, co chcete, a bejt v tom úspěšný, nicméně je jasný, že peníze jsou pořád extrémně důležitý. Jo, můžu pořád hrát na kytaru a bejt se svou holkou, i kdybychom žili v krabici u krajnice, ale kde si budu ohřívat vodu na kafe, který si nemůžu dovolit? Pracoval jsem na plnej úvazek asi většinu roku, a i přestože jsem za to byl slušně placenej, nemůžu popřít, že jsem si nějaký prachy potřeboval půjčit. Částka na nájem chatky byla mnohem vyšší, než jsem si tou dobou mohl dovolit, takže v takovejch chvílích, kdy není čas na hrdinství, jsem byl neskutečně vděčnej mámě za to, že mi to pomohla zrealizovat.

Byl bys jinej, kdyby ses nenarodil do bohatství?

Těžko říct. Hodně z toho, jakej člověk je, má co dočinění s tím, jaký lidi potká ve škole, a jeho zájmy. Měl bych zájem o hudbu, kdyby mi ji odmala nepouštěli na nesmyslně drahejch hi-fi soupravách? Celkem určitě. Měl bych větší zájem o to bejt finančně úspěšnej, kdybych se s penězma nesetkával od útlýho věku? Celkem určitě ne.

Můj dosavadní život byl jen o objevování. A přestože jsou pořád věci, který stojí za objevení, měl jsem hrozný štěstí, když jsem byl ještě malý dítě a nevšímal jsem si, jakou zátěž můžou peníze přinést do rodiny.

Už teď si připadám, jako bych žil život někoho, kdo se nenarodil do stejné situace jako já. Svůj starý život válení na zahradě a jezení v drahých restauracích čtyřikrát týdně jsem nechal za sebou a teď dělám hudbu v pronajatý chatce, ve svým malým, domácím studiu – což je ve skutečnosti ložnice navíc – s kočkou. A nemůžu bejt šťastnější.