Kouzelný doktor DMT

Dr. Rick Strassman je autorem knihy DMT: Molekula duše a nedávno uskutečnil průkopnickou studii o kvalitách dimethyltryptaminu, která po dlouhé odmlce znova otevřela diskuzi o psychedelických látkách. Mezi lety 1990 až 1995 doktor Strassman pomáhal šedesáti pacientům navázat kontakt se světem za oponou a pak jejich zážitky zdokumentoval pro potřeby lékařského ústavu univerzity v Novém Mexiku. Mimo to, že se věnuje věděcké práci, doktor Strassman také věří, že DMT může hrát roli v častých zážitcích mimozemských únosů a že přítomnost  DMT, které se v sedmém týdnu po početí začne tvořit v šišince embrya, je moment, kdy do člověka „vstupuje duše."

Má třetí kniha Hledání gnóze obsahuje rozhovory s mnoha vědci, kteří se věnují studiu psychedelik, včetně doktora Strassmana. Jeho práce mě silně ovlivnila a měl jsem to štěstí se s ním bavit o DMT, extatických stavech, náboženství, smrti a legalizaci psychedelických látek. Tato konverzace je výňatek z mé knihy, která je k mání zde.

Nějaká typka kouřící DMT. Nejspíš vidí Boha. Foto: John Barclay

VICE: Bylo vám dovoleno provést první klinickou studii o psychedelikách po zhruba dvaceti letech a napsal jste o tom průlomovou knihu DMT: Molekula duše. Jaké to bylo?

Dr. Rick Strassman: Měl jsem hodně zodpovědnosti, ale věděl jsem, že na mou práci dohlíží vlastně jenom pár lidí. Nebyl jsem přímo podřízený dozorcům, ale ty dlouhodobé cíle, které jsem si kladl a které jsem si od této studie sliboval, jsem chtěl splnit. Věnoval jsem se té práci s péčí a láskou. Mimo to, že jsem snažil omezit negativní zážitky pacientů, tak zbytek, tj. pozorování a dohled, byly bez problémů. Uvědomuju si význam této knihy pro studii psychedelik v Americe a chtěl jsem, aby tyto pokusy byly prováděny transparentně. Tím se zodpovědnost rozdělila mezi všechny, kteří se na tom projektu podíleli.

Hodně se debatuje o tom, jestli zkušenost s psychedeliky souvisí pouze s myslí samotnou a nebo jestli se opravdu dotýká sdílené reality. Je možné na základě vašich výzkumů na tuto  otázku odpovědět?

Momentálně nemáme dost poznatků, abychom rozhodli, jestli psychedelika pracují pouze s individuálním mikrokosmem mozku, a nebo se napojují na objektivní, námi všemi sdílený svět. Já si myslím, že je to různorodé spektrum a že zážitek na psychedelikách čerpá stejně tak z vnitřního, jako z vnějšího světa. Občas náš zážitek ovládá naše osobnost a občas naopak vědomí vnějšího světa. Je však nereálné si myslet, že je to buď to, a nebo ono. Vždycky na nás tyto dva světy působí zároveň. Bez našich osobních životních prožitků by bylo nemyslitlené dešifrovat to, co vidíme ve světě vnějším.

Například jedna pacientka, Marsha, měla velmi silnou psychedelickou vizi, kde se malé figurínky z konce 19. století vozily na velkém kolotoči. Když jsme se o tom trochu bavili, tak jsme zjistili, že se ta vidina týkala hlavně její role a identity v manželství, ale že se tolik netýká něčeho více metafyzického nebo abstraktního. Naopak další pacient Chris při jeho zážitku vstoupil do jakéhosi velebného žlutého světla a spojil se s ním na úrovni duše. Jeho obsah byl spíše abstraktní a nedal se spojit s jakýmkoliv osobním, psychologickým tématem.

V době kdy jste dělal svou studiji o účincích DMT jste byl praktikující budhista. Jak se vaše osobní, spirituální cesta projevila ve vaší práci?

Nejsem aktivním členem žádné zenové organizace, ale cvičím meditaci v sedu v podstatě každý den. Bezpochyby bych nebyl schopen se aktivně věnovat studiju hebrejské Bible bez předešlého cviku v buddhistické meditaci. Když se mi dobrovolníci svěřovali se svými zážitky a já jsem jejich dojmy nedovedl zpracovat mou znalostí buddhismu, tak mi právě zenová meditace pomohla být v mém vyhodnocování co nejobjektivnější. Moje práce analytického vědce a můj osobní přístup, založený na naučeném pozorování, se nakonec velmi dobře doplňovaly.

To, co nakonec nejvíce ovlivnilo naše vyhodnocování efektů DMT, byla naše škála hodnocení. Tu jsme založili na buddhistických psychologických konceptech a ukázali možnou cestu dalšího bádání v tom, že by se přezkoumali základy buddhistických skandh na základě soudobých psychologických a farmakologických poznatků.

Gnóze je tradiční způsob poznání, který je založen na osobním prožitku a odmítá potřebu slepé víry. Nakolik je gnóze potřebná pro aktivní spirituální život?

Pokud mluvíte o gnózi jako o  typu spirituálního zážitku, tak ji můžete brát jako jistý cíl spirituálního snažení. Avšak aby gnóze byla relevantní, tak ten vzkaz, který v sobě nese musí být sdělitelný. Tohle říkám ze dvou důvodů: aby si člověk mohl potvrdit, jestli jeho zážitek byl opravdu gnostický a aby člověk mohl o tom ryze osobním sdělení komunikovat s druhými.

Foto: John Barclay

Jak by se podle vás společnost do budoucna měla postavit k psychedelickým látkám? Graham Hancock si například myslí, že možnost prozkoumávat vlastní nitro je základní lidské právo a že by společnost k těmto látkám měla umožnit volný přístup. Co si o tom myslíte?

Psychedelika mají potenciál k destabilizaci a pro jejich zdárné podávání a požívání je třeba jistý trénink, aby se jejich pozitivní efekty maximalizovaly a ty negativní naopak omezily. Takže by měla nejdříve existovat centra, kde budou tento trénink nabízet. Dalo by se k tomu přistupovat různě a zasadit výcvik například do náboženského, kreativního nebo psychoterapeutického kontextu.

Jak může náboženství změnit výsledky pozorování a jak vy, jako vědec, dovedete upozadit vlastní předsudky? Nakolik jsou výsledky vaší studie objektivní?

Výsledky se povětšinou němění na základě náboženství, ať už pacientova nebo pozorovatele. Mohla by se samozřejmě vytvořit studie, která by byla nastavena tak, aby náboženství mělo dopad na výsledky, ale naše takto koncipována nebyla.

Vlastní předsudky spíše mění pak interpretaci výsledků. V naší studii jsme dělili výsledky na objektivní a subjektivní. Takže jsme měli objektivní data a různými způsoby jsme je analyzovali. Já jsem třeba výsledky analyzoval z pohledu mě blízké psychofarmakologie, psychometrie a psychologie. Navrhoval jsem jistá řešení a vysvětlení a snažil se poskytnout dostatek materiálu pro budoucí studie.

Skončíme věčnou otázkou. Co se stane, když člověk zemře? Proč si myslíte, že jsme na tomhle světě?

Dógen, zakladatel japonského zenu, říkal, že smrt je jen další moment v čase. Život jde dál i bez nás. Náš odkaz, který na tomto světě zanecháme však může být nesmrtelný.

Jedním z mých nejoblíbenějších autorů je Olaf Stapledon, který mimo jiné věřil, že naše poslání na Zemi je o tom kreativně vstupovat do interakce s naším prostředím. Maimonides, jeden z mých oblíbených mediavelistů, nám zase přípomíná, že svět nebyl stvořen pro lidstvo, a že si žije vlastním životem. Mezi těmito názory je, jak vidíte, dost velký rozstřel.