Zvrhlíkův manifest

FOTO: EDWARD SCHELLER

FOTKY Z ARCHIVU OTIŠTĚNY S LASKAVÝM SVOLENÍM ANDA GILARDIHO A PATRIZIE PICCINI

Nedávno jsme vyjeli do Piedmontu - pár kiláků za Janov do zapadákova zvanýho Ponzone - navštívit Anda Gilardiho. Gilardi je 89-letej italskej fotograf, spisovatel, novinář a redaktor, ale hlavně ten nejperveznější zvrhlík na celým Apeninským poloostrově. Je nám fakt trapný to přiznat, ale ještě před pár tejdnama jsme o něm vůbec nevěděli, aspoň ne do toho  slavnýho dne, kdy jsme v milánským antikvariátu narazili na jeho časopisy Fhototeca Materiali a Phototeca. A ty se nedaj srovnávat s ničím, co jsme za celej život viděli.

Jeho časopisy byly plný fotek se silným erotickým nábojem obloženejch náboženskejma symbolama. Tyhle křiklavý aranžmá obsahovaly cokoliv od dvoustránky plný blowjobů, až po kombinaci viktoriánskýho erotickýho komixu a obalů osumdesátkovejch videokazet s pornem, doplněnou o texty básní a magickejch zaříkadel. Jako redaktor byl tenhle týpek naprosto nepřekonatelnej ve vymejšlení titulů a témat pro jednotlivý čísla: "Rasistický čůráci a zkusrvysyni", "Dneska v noci bude pogrom a já nemám co na sebe", "Umělá děvka", "Prdelokracie" a "Katastrofy, posraná smůla a konečná řešení". Celkem brzo nám došlo, že tyhle lahůdky byly jenom prachsprostá vykrádačka z půl tuctu knížek, který Ando během svý kariéry napsal. Samozřejmě jsme chtěli vědět víc.

Nakonec se ukázalo, že Andova nevinná záliba v hříšnejch pornofotkách není zdaleka jedinej důvod, proč s nim stojí za to pokecat. Zjistili jsme, že měl prsty taky ve fotografický dokumentaci holocaustu, která byla pozdějš použitá jako důkazní materiál při Norimberských procesech, napsal dvanáct knížek o focení a dalších tématech, vytvořil jeden z největších archivů erotickejch obrázků na světě a v neposlední řadě dělal  v letech 1960 až 1962 spolu s Pasolinim  šéfredaktora odborářskýho týdeníku italský komunistický strany Vie Nuove.

Když jsme dorazili k Andovi domů, přivítala nás jeho manželka Luciana a jeho dlouhodobá spolupracovnice Patrizia Piccini. Pak jsme několik hodin seděli v jejich červenozelenooranžoývm obejvákostudiu a v klidu se pobavili o všem od porna až po Andově teorii, proč ženy nenávidí sex.

Vice: Nenašel jsem moc informací o tvejch neuvěřitelnejch časopisech. Je jich fakt dost, ale pokud bych si měl vybrat svůj oblíbenej, byl by to Fhototeca Materiali.  Povíš nám, kdo měl odvahu něco takovýho vydávat?

Ando Gilardi: Vydavatel byl producent a distributor porna.

To dává smysl. Jak jsi s ním začal spolupracovat?

Pár let před Fhototeca Materiali jsme založili časopis zvanej Phototeca. Šlo o poměrně objemnej magazín, každý číslo mělo vlastní téma. Vždycky jsme vyhrabali spoustu fotek, který se k tomu tématu vztahovaly, nový i starý, ale těch hodně starejch bylo většinou víc, a všechny jsme je prostě dali do časopisu. Phototeca byla financovaná jedním vydavatelem, kterej byl docela při penězích. Investoval hlavně kvůli vlastní ješitnosti. Měl jsem smůlu a štěstí zároveň, protože tenhle chlápek mě přesvědčil, že dobře píšu. Přeju si, aby se to bylo nestalo! Tehdy už mě vyrazili z komunistický strany i z redakce komunistickýho plátku  L'Unità, jenom proto, že se lidem povedlo přesvědčit mě, že dobře píšu. Ten vydavatel se mnou nakonec taky vyjebal. Řekl:"Gilardi je člověk, kterýho se musíme zbavit. Představte si, že je to ještě ke všemu žid!" Pak prodal magazín jinýmu vydavateli, kterej mu změnil jméno.

Takže se z časopisu stala Fhototeca s 'F'?

Patrizia Piccini: Jasně. Ten vydavatel, o kterým Ando mluvil, ten co prodal Phototecu zároveň vydával Photo Italia. No a ten novej vydavatel prostě nahradil 'P' za 'F'.

Ando: Nakonec jsme u něj taky skončili.

Patrizia: Moc se mu nechtělo do distribuce. Jediný, o co stál, bylo ten časopis tisknout. Postupně nám seškrtal finance, zbavil nás celý redakce a nakonec jsme zbyli jenom Ando a já.

Ando: Ale strašně nás to bavilo, tak nám to bylo fuk. No a potom jsme založili další časopis, ten kterej se ti tak líbil: Fhototeca Materiali. Šlo pořád o to samý, ale tentokrát jsme se víc soustředili na starší fotky, primárně na ty erotický.

Fajn, tak znova pěkně popořádku: Před tím, než jsi prošel Phototecou, Fhototecou, a  Fhototecou Materiali, jsi pracoval v časopise Photo 13, a po týhle základní čtyřce jsi založil Fhototecu Index a Index: Storia Infame della Fotografia Pornografica?

Patrizia: Jo, takhle u nás probíhala evoluce. Ando je všechny založil. Postupem času se všechny začaly čím dál tím víc soustředit na erotickou fotografii.

Jedna věc, kterou měly všechny tyhle časopisy společný, byla věta na obálce "Jen pro kultivované dospělé."

Patrizia: Přesně. Znáte to, cenzura nás přinutila mít na obálce napsáno "Jen pro dospělé" jako varování, ale nám se to nelíbilo. Bylo to docela ponižující. Tak jsme to trochu vylepšili.

Ty všechny fotky jste nafotili vy?

Ando: Máme tu několik skříní plnejch nejrůznějších diapozitivů a negativů.

Patrizia: Hodně jsme pátrali ve sbírkách a otiskovali, co se nám líbilo. Nebyly to originály.

Ando: Patrizie! Ty umřeš bez toho, aby ses cokoliv naučila. Mělas říct, "Jasný, všechno jsou to naše fotky."

Patrizia: Vlastně je to částečně pravda. V našem archivu v Miláně máme opravdu hodně původních fotek.

Co vás motivovalo k vytvoření časopisu s takovým množstvím erotickejch fotek a zároveň tak malý množstvím textu?

Ando: Tohle je dobrá a zároveň blbá otázka. Náš časopis byl normální. To ty ostatní plátky byly jen snůška sraček.

OK. Zkusím to jinak, co tě teda přivedlo k fotografii?

To už je děsně dávno. Za války jsem byl aktivní v odboji a když skončila, začal jsem od jednoho židovskýho kapitána dostávat potravinový poukazy do americký armádní jídelny jako odměnu za svou práci. Hledali fotografy, který by byli schopný reprodukovat fotky Šoa a tisknout je. Tohle byla zakázka pro Norimberský procesy. V každým případě z toho koukaly peníze. Začal jsem tisknout fotky, který jsme našli u vězňů, pak taky fotky ukrytý židama, prostě všechno. V tý chvíli mi došlo, že slova mají moc realitu ukrejt a fotky jí ukázat. Rozhodnul jsem se, že se chci fotografování věnovat.

Zmínil jsi, že jsi dělal pro komunistickej plátek  L'Unità, kterej byl založenej velkým politickým teoretikem a filozofem Antoniem Gramscim. Jaký to bylo?

Dělal jsem tam opravdu dost dlouho, ale skončilo to špatně. Vyhodili mě z  L'Unità, protože jsem prostě uměl psát až moc dobře,  a to se jim nelíbilo. Ve straně mě ale nechali. Měl jsem tam hodně přátel. V tý době měla strana něco jako vnitřní soudy, ne občanský, ale jenom uvnitř strany. Byly tam hlavně pro interní kulturní a politický rozepře. U mě se báli, že mi nemůžou důvěřovat, nešlo o to, že bych byl podrazák, ale spíš jsem byl moc chytrej a vzdělanej, dost jsem četl. Chápali to tak, že jsem sice nic špatnýho zatím neudělal, ale v budoucnu by se to mohlo stát. Tehdy byl největší trest pro soudruha bejt poslanej do odborů. Odbory pro nás byly cosi jako vyhnanství. Stranu jsem ale nikdy neopustil. Strana opustila mě! Byl jsem tam do poslední chvíle, dokud stará strana nezanikla.

A jak to probíhalo v odborech?

Bohužel jim rychle došlo, že jsem schopnej spisovatel a zároveň rasově podřadnej. Takže mě postali do redakce Lavora, což byl deník, kterej se vedení rozhodlo transormovat v týdenní zpravodaj odborů. Dělal jsem s Giannim Totim, velkým básníkem, a holkou jménem Lietta Tornabuoni, která se pak stala známou novinářkou. Taky tam byla za trest, vyhodili jí z NoiDonne, což byl italskej historicky feministickej časopis. Vím, že když tohle řeknu, tak jí složím velkej kompliment, kterej náležitě ocení: Vyhodili jí z toho časopisu, protože ráda šukala, a byla v tom sakra dobrá. Ojela všechny chlapy, který jí přišli před oči v okruhu patnácti kilometrů. Všechny ostatní feministky jí za to samozřejmě nesnášely. Takže jsme dali dohromady tenhle týdeník. Ale brzo mi došlo, že něco takovýho nemůže fungovat.

Proč?

Tak zaprvý, časopis nemůže existovat bez reklamy. Ale velký společnosti by za nic na světě nedaly svou reklamu do odborářskýho časáku. Tím by vlastně lili prachy do těch samejch lidí, co jim v továrnách organizujou stávky.

Jasný. A zadruhý?

Nejsou větší čůráci než levicový intelektuálové. Teď mluvím o jejich neschopnosti logicky uvažovat, bavíme se hlavně o poválečný levici. Vemte si to takhle: Každej den ze sebe sdíráte kůži v továrně nebo na poli a vyděláváte peníze na hovno. Každý ráno vstanete a jdete do práce, kde se necháváte ojebávat nadřízenejma. Když makáte, je vám na nic z toho, že se necháváte ojebávat za pár drobnejch. Potom co vás celej den ojebávali jdete domů a přečtete si noviny, který dopodrobna popisujou všechny způsoby, kterejma s váma vyjebali! Noviny, ve kterejch stojí: "Myslels, že s tebou vyjebáváme? Ne, ty ignorantskej analfabetickej dělníku, je to jinak! Čti dál, řeknu ti přesně, jak jsme s tebou vyjebali. Řeknu ti o způsobech, o kterejch jsi ani nevěděl. Myslels, že tě jebem do prdele? A co takhle nechat se jebat do držky!" Pro tyhle noviny existoval interní systém distribuce. To znamenalo, že ty samý dělníci, který si četli o tom, jak s nima vyjebávaj, měli ve svým volným čase pár tadytěch plátků vzít, schovat si je pod triko, a předávat je dalším dělníkům a soudruhům, aby se dozvěděli o tom začarovaným kruhu třídního jebání do řiti.

To je něco jako nutit vězně odsouzený k smrti, aby psali o parametrech elektrickejch křesel a smrtících injekcích. Ale pořád mám pocit, že tě to bavilo?

Miloval jsem to! Byl jsem první fotograf, kterýmu publikovali barevnou fotku Sohpie Loren. Byla tak krásná. Její fotka vyšla na obálce Lavora na Svátek práce.

A pak Lavoro zkrachovalo. Takže jsi šel dělat pro legendární časopis komunistický strany Vie Nuove. Jednotlivý čísla se dneska prodávaj na eBay po sto dolarech.

Přesně. Pro Vie Nuove jsem psal jenom texty o focení. Všechno ostatní psal Pasolini. A Pasolini byl prostě Pasolini. Nikdy jsem ho nezbožňoval tak moc jako všichni ostatní, ale byl to zkrátka Pasolini. Velký jméno. Chcete slyšet dobrej příběh o Pasolinim?

Určitě.

Tenkrát samozřejmě neexistoval internet, takže jsme v redakci Vie Nuove měli kluka, kterej chodil k Pasolinimu domů vyzvedávat jeho články. Jednou přišel tenhle kluk od Pasoliniho rozrušenej a nasranej. Spustil: "Ta buzna! Šahal mi na prdel! Chtěl abych mu vykouřil péro!" A víte co udělali, místo toho aby vyhodili tuhle nulu, která měla mít tu čest vykouřit Pasolinimu ptátka? Vyhodili Pasoliniho z redakce a pak i ze strany. Říkám vám, celá levice byla neskutečně, ale opravdu neskutečně blbá.

Takže zatímco jsi dělal tohle všechno, budoval jsi svůj fotografickej archiv?

Jo. Vždycky jsem krmil svou vášeň pro historickou fotografii. Celej život jsem se šťoural ve sbírkách a muzeích. Našel jsem věci, který mě oslovily, a nechal je znovu vytisknout, jako u Norimberskejch procesů. Zdokonalil jsem několik nenápadnejch technik okamžitý reprodukce. Teď se bavíme o době, kdy foťáky neměly blesky. Vymyslel jsem takový zařízení, něco jako brašny, do kterejch jsem schoval všechno co bylo potřeba. Jednu takovou brašnu jsem měl vždycky při sobě.

Určitě se ti aspoň jednou stalo, že jsi musel za reprodukci fotky z nějakýho důvodu zaplatit.

Cože? Mluvíš úplně jak ten malej smrad z Vie Nuove, idiote. Myslíš si, že Ando Gilardi by si někdy koupil fotku? Musíš bejt úplně mimo. V nejhorším případě jsem se zeptal ředitele, jestli by chtěl kopii toho obrázku. Samozřejmě jedině, když proplatí cenu filmu a vyvolání.

Nikdy jsem za nic nezaplatil. Prostě jsem se coural po archivech, dělal si to svoje a pořizoval reprodukce všeho možnýho, bez toho, aby si toho kdo všimnul.  Myslím, že mi začíná docházet, proč my židi ve výsledku vždycky vyhrajem.

Fajn, dobrý, chápu to. Máš obdivuhodnej talent. Ale to tvý nádobíčko muselo bejt dost těžký, jak ses s tím vypořádal?

Nemůžu prozradit všechny svý tajemství, ale na tohle jsem dost pyšnej. Měli byste vědět, že jsem jako malej prodělal obrnu, a od tý dob mám jednu nohu ochrnutou. Tohle ve mě vyvolalo ješitnost a pýchu. Byl jsem partizán s jednou nohou. Asi si myslíte, že člověk potřebuje jistý schopnosti a odvahu, aby bojoval v partizánský válce jenom s jednou nohou.   Ale nenechte se mýlit, je to hračka. Co bylo opravdu těžký, bylo se po partizánsku v lesích vysrat. Aby jste se mohli v lese vysrat, musíte si dřepnout. Teď si představte jaký je to sedět na bobku s celou svou vahou na jedný noze! Taky jsem to musel vyřešit kreativně, byl jsem vynalézavej.

A jak jsi to teda vyřešil?

Jedna z prvních zbraní, která mi přišla do ruky, byl britskej samopal Sterling. Přizpůsobil jsem si ho do podoby dřevěný nohy. Používal jsem ho, když jsem musel srát v lese. Byl to opravdu skvělej vynález.

Pojďme zpátky k tvýmu archivu. Otisknul jsi desetitisíce fotek, který ti nepatřej. Chápu to správně, že ti koncept autorskej práv moc neříká?

Autorský práva na obraz neexistujou. Mám k tomuhle hluboce morální přístup. Myslím, že obraz patří tomu, kdo se na něj dívá. Dívání se na obraz znamená jeho vlastnictví, ukládáte si ho v paměti. Vysvětlil bych to takhle: Ty něco namaluješ a vystavíš to. Já přijdu na vernisáž s foťákem a vyfotím si tvůj obraz. Zločin je to jedině tehdy, když fotku vytisknu, prodám a shrábnu prachy. Ale pokud si jí chci vystavit u sebe v baráku, dívat se na ní, hrát si s ní, nakreslit na ní knír jako Duchamp - to je čistě moje věc.

Teď bych se chtěl bavit o těch erotickejch fotkách. To je nakonec důvod, proč jsem za tebou přijel. Nikdy jsem neviděl erotický časopisy jako ty tvoje.

Myslím, že asi budu jeden z největších expertů na porno na světě.

To mi připomíná jednu frekventovanou hlášku z Fhototecy: "Obscéní fotka není nikdy zbytečná fotka."

Jo, to jsem napsal. Je to pravda!

Tohle mě přimělo se zamyslet nad tvým zájmem nad funkční fotografií - dělal jsi historickou fotodokumentaci, policejní záznamy a porno, ale nikdy tu moc nešlo o fotky s čistě estetickým účelem. Erotický fotky zjevně svou funkci mají. Když dáme stranou, že koukat na nahotinky je příjemnej způsob trávení času, co dalšího tě k nim přitahuje?

Napsal jsem knížku Nechvalně proslulá historie pornografické fotografie, protože mě zajímá pornografickej obraz jako takovej, nemusí to bejt nutně fotky. Fotky jsou jenom nejnovější vynález určenej k vyjádření obrazu. Vemte si třeba jeskyně v Pyrenejích, jeden z nejčastějších motivů, kterej na jejich zdi malovali paleolitiční Homo Sapiens, byl obraz vaginy. Vagina byla jednou z prvních věcí, ze který se stal symbol. Jednoduchý 'V'. Nebo 'V' s čárkou uprostřed. Je strašně zajímavý sledovat, jak se tenhle znak za posledních 50 000 let vyvíjel.

Nejnovější vývoj v týhle oblasti je holení. Není to moc dlouho, co se z toho stal mainstreamovej zvyk. Ochlupení genitálií mělo význam jenom v době, kdy ženy chodily po čtyřech jako opice a chloupky sloužily jako forma ochrany. Když začli lidi chodit po dvou, přestaly jim bejt užitečný. Myslím, že holení ženských genitálií je strašně zajímavý, protože dochází k návratu holé vaginy jako ikony. Zbožňuju amatérský porno fotografy, který se snažej zachytit obraz vaginy a tváře ženy, aby byly zároveň obě zaostřený. Chci napsat knížku o historii digitální erotický fotografie.

Baví tě YouPorn a podobný weby?

Nejradši mám xnxx.com. Baví mě chodit na jejich stránku s žebříčkem populárních tagů a sledovat, co zrovna letí. Je to masovej fenomén a jenom blbec nebere takový věci vážně.

Myslíš, že tyhle weby dělají z tvejch časopisů něco zastaralýho?

Vůbec ne! Myslím, že tyhle weby dokázaly ukázat světu základní lidskou touhu: voyeurismus. Když rozeberete lidskou společnost na kousky, zjistíte, že všichni šukáme strašně rádi a stejně tak rádi se díváme na to, jak to dělají ostatní.

Jak jsi došel k tomuhle závěru?

Šukání je nechutný, únavný, absurdní a falešný. Je to fakt hnus, vážně. No a když už to jednou děláte, chcete to mít co nejrychlejc za sebou, abyste se mohli dojít vyčůrat.

Tohle platí o to víc pro ženský. Ženský nesnášej sex. Neříkejte mi, že jste si toho nevšimli. Je to takhle: Před miliónama let existovaly dva druhy opic. U jednoho z těchhle druhů vymřeli všichni samci a zůstaly jenom samice, u toho druhýho druhu došlo přesně k tomu opačnýmu. No a co se stalo? Samice toho prvního druhu se začly pářit se samcema toho druhýho. Ženský nesnáší šukání s chlapama, který nepatří k jejich vlastnímu druhu.

Nemyslíš, že bude aspoň pár takovejch, který si to opravdu užívaj?

To si fakt nemyslím. Všechny ženský sex nenávidí. Dejte na mě.