Když dealují děti

"Hledáte babičku? Ta není doma. Ale jestli chcete matroš, tak ten vám prodat můžu," říká mi kluk zpoza dveří od bytu, které mi před chvílí otevřel. Na chvilku zmizel a když se vrátil, měl s sebou dřevěnou krabičku, kterou nesl se zjevnou pýchou. Jakoby to byla jeho nová hračka. Jeho nesmělý pohyby prozrazují, že si ví, co dělá. Uvnitř jsou sáčky s nápisy Cristal (Meth/Pervitin).

Dosáhli jsme čtvrtého poschodí v bytovce v Mexico City. Tam Doña Norma, které je šedesát let, žije se třemi vnuky (ve věku šest, čtyři a jeden rok). Doña Norma dealuje drogy a děti převezmou otěže, kdykoliv není babička doma.

Dostat se k bytu znamenalo přejít od vchodu úzkou uličkou k rozpadajícím se betonovým schodům. Některé byty mají na dveřích železné mříže, jiné jenom závěsy. Všude čpí moč.

Do čtvrtého poschodí sotva doléhají zvuky ulice - jakoby to byl šepot, mísící se s hudbou z ostatních bytů. Když jsem zabušil na železné dveře, otevřelo mi šestileté dítě s vyholenou hlavou, na sobě tričko s motivem Angry Birds.

"Babča je v obchodě. Ale jestli budete chtít matroš, tak to není problém." trval chlapec na svém. Zpoza dveří vystrčilo hlavu další dítě. Uvnitř běží v televizi animáky a na podlaze je kupa prádla, stará pohovka a citelná vlhkost ve vzduchu.

Zdálo se, že děti přesně nevědí, co prodávají, ale o ceně měly jasno: dvě stě dvacet pesos (tj. třináct dolarů) za půl gramu pervitinu. Řekly mi, že v nabídce mají i kokain, trávu a extázi.

Dětem jsme řekli, že počkáme na babičku. Před bytem jsme se tak posadili na schody a za dvacet minut dorazil nevlastní otec dětí. Je mu dvacet dva let a pro dceru Doña Normy jde o už třetího manžela. Mladý pár žije v nevelkém pokoji v tom samém bytě. Nevlastní otec se stará o děti - tedy když se zrovna objeví doma. Nakonec nás zve dál.

Byt je poměrně malý a stěny tu jsou natřeny na modro. Strop ničí plíseň a vlhkost ukazuje několik spár. Na vrzavé posteli leží v prvním pokoji batole a mezi šlofíky se bystře rozhlíží po svém okolí.

Udělali jsme pár fotek a náš foťák se stal ihned středem pozornosti. Děti žadonily o půjčení, chtěly si sami udělat několik obrázků. Potom nás vzaly o patro výš na opuštěnou střechu.

Pobíhání, šplhání a různé hry - děti se chovaly jako by si hrály v parku. Vše je pro ně jen hra. Když jsme se vrátili zpátky, Doña Norma nás uvítala lhostejně ze svojí postele. Chvíli s námi mluvila o kšeftech, do podrobností ale nezabíhala.

Babička třech pobíhajících dětí pracuje jako údržbářka v nemocnici v Mexico City - krom toho ale už patnáct let dealuje. "Lidi dělají tyhle mizerný práce jen kvůli prachům. Když žijete v tomhle městě, drogy jsou nejjednodušší věcí k sehnání."

Doña přiznává, že prodáváním fetu škodí "nemocným lidem" (jak sama říká), a že jí je líto závislých. "Přestali se mít rádi, to je činí špatnými. Když nemiluješ sám sebe a Boha, nemůžeš mít rád vůbec nikoho," dodává.

Zatímco si děti kolem nás hrály, Doña nám vyprávěla o tom, jak je byznys těžší a těžší - rozšiřuje se nabídka. "Tihle mlaďoši, jediný co znají, je vychloubání se. To kvůli těmhle blbcům je kšeft tak špatnej. Je to zatraceně nebezpečnej špás. Ve chvíli kdy mě chytí, tak se o mě a o moje děti nikdo nepostará." říká, a to aniž by zvedla oči od obrazovky televize.

My vám ale naopak doporučujeme od televize zvednout zadky a vyrazit do biografu na čerstvý drama právě z mexickýho drogovýho prostředí Sicario: Nájemný vrah.

Tedy pokud si nekonečnou válku kartelů nechcete zažít na vlastní kůži a neplánujete dobrodružnou poznávací dovolenou v bočních uličkách Mexika.