Znělo to tak absurdně až sem pojal podezření, že jde o fámu. Šedesát tisíc lidí na Vypichu během loňského trojčení Kabátů byl ovšem pouhý začátek třeštění. A přestože šlo jen o parodii na tvrdost v buranskym balení, začala blikat červená kontrolka. Společenský klima se evidentně proměnilo z klasického dechovkovo-knedlovepřozelovo-pivního modelu a přešlo do nový etapy - na evropskou scénu dopadá bumerang Velké trashové čtyřky, a ani rappeři už nechtěj slyšet slova "v pohodě", "vyzívaný" a "čilování". Věci dostávají hybnou sílu, energie bržděná zaříkávadlem krize začíná slušně eskalovat. Headbangingu svítí masivní zelená! Jde o přirozenou inklinaci k šamanskýmu prožitku anebo jen potvrzení teorie, že každý rok od poslední skončené globální války zažehává v lidech touhu pro ventilaci agrese tím nejprimitivnějším způsobem?
Reklama
Zkuste pečlivě registrovat postoje lidí, který ovlivňujou koncertní dění a dostanete se do situace, kdy vedle prvotřídního uměleckýho fotografa nebo top rappera, i ten nejposlednější skáčkovej zevlák vytáhne triko, na kterém se graficky bezchybně zaskví In Flames, Immortal nebo Iron Maiden. Atavistický uctívání idolů, klanění se modlám se stalo z nejhmatatelnějších masivních módních projevů posledních let. O co jde? Nic proti - ze všech póz patří metalová k nejsympatičtějším a vlastně i k nejvíc pochopitelným. Mechanizmus klanění se modlám a natřásání před nima je kurva nakažlivej a vlastně supluje anarchistickej postoj vůči uměle vytvořeným autoritám systému. Sociologové už tohle téma asi podrobujou brutáním analýzám, nám může stačit demonstrace na zmenšenym modelu. Jo, mrkněme se na fenomén minulýho víkendu, ve kterém bude sedmdesát tisíc lidí štěkat na betonový ploše bez šance něco vidět trashovej refrén MMMASTR… MMMASTR…, a během kterého se zároveň nejpřemejšlivější diktátoři danceflooru pokusili v pražskejch klubech dostat co nejvíc lidi do stavu podobnýho extázi ze Slayer.
Velká čtyřka měla na letišti v Milovicích příznivý karty dávno rozdaný a to hned ze dvou důvodů: a) půlka osmdesátých let znamenala mimojiný pro metal nálepku svobody a jistýho vzdoru, spousta lidí si tenhle moment pamatuje i o čtvrtstoletí pozdějc, kdy už má olysalý hlavy, vypitý břicha a jedno sváteční metalový tričko z pěší zóny; b) metal je král i díky nejlepšímu marketingu, proto se spousta lidí bez rozdílu věku nechá utáhnout jen na obchodní značku Metallica, která získala ve světě švunk minimálně jako Louis Vuitton, anebo v oblasti střední Evropy a Německa třeba TM Kája Gott. Vědomí souvislostí netřeba, megavelká simulace novodobýho náboženskýho obřadu organizovanýho bratrama z Rakous zafunguje úplně beze zbytku. Sobotní monstr show se otiskne do vědomí místních jako vůbec to nejlepší a nejtvrdší představení všech dob. Reference se budou předhánět v bombastičnosti, přehánění bude minimálně půl roku normou. Na svý si přijdou marketingový ředitelé, mámy s dětma, páry se psama, opičkama a krysama, grungeový sirotci, opravdoví nadšenci i armáda setrvačně píšících bezpáteřních hnid z rockovejch časáků. Jeden velkej eintopf, jeden nekonečnej epos na téma vesnickýho souznění na pozadí (doslova) celosvětového kontextu. Prabratři Slovani se jdou poklonit celkově legračním americkejm páprdům s onanistickejma sklonama, což odnášejí především struníky kytar a blány bicích. Fajn, tohle klání bylo snový, o vítězství se podělí čtveřice z Huntington Parku s prošedivělym Mexikáncem u mikráku a desetisíce (nejenom) euforií sjetejch fans.
Reklama
K potvrzení poslední slov přispěl nedávný rozhovor s jedním z hybatelů součásný klubový scény, který se při promotování jedné exportní grupy směr Moskva dozvěděl, že v ruský megapoli jsou k dispozici zhruba čtyři kluby pro odlehčenou, živě hranou muziku a několik desítek (!) metalových nebo hardcore klubů. Tady už končí legrace. Masivní metlení kolem nás znamená i to, že během soboty se dnes celkem umírněnému Adamovi Freelandovi, dělajícímu křoví na Sonisphere, na dálku postavil DJ Zinc v Roxy. Ten by se jako původní DNB experimentátor mohl pochlubit i radikálnějším a promáklejším pohledem na tvrdý beatování a drtivé basové linky. Dost ale teorie. Skotačení mezi propecenými kidz vychovanými Tvyksovou evangelizací, bude dostatečně atraktivní pro pár bývalých raverů, zbytek bude diskotagovat parket spíš jen ze setrvačnosti nebo proto, že je to momentálně kool.
Svým způsobem tak největší alchymii mezi buldočí tvrdostí a chytlavými melodiemi, kterými nám metal oživil jinak nudné stereotypy masovosti (jedno jestli jde o statisíce zasaženými virálem anebo pouhé desítky na sektářských koncertech) málem zažili návštěvníci pátečního Dutty Weekendu během vystoupení Marcuse Nastyho, vůdčí osobnosti Rinse FM. Kdyby ovšem Marcus dorazil. Pokud vám uniká spojitost s metalem, sledujte jak tenhle kontroverzní černoch z předměstí Plaistow opakuje charakterové stereotypy kluků v džískách. Předně - pochází s chudých poměrů, jeho sety patří i přes funkhousové odlehčení k nejagresivnějším v celém Londýně, zcela nepokrytě se chová sexisticky („How can that pussy be a general"), je napadán pro kontroverznost a v neposlední řadě diktuje, kdo mezi dýdžeji obstojí a kdo je fake. Stačí si dohledat jeho výpady na Jammera a hned secvakne spojitost s nenávistí mezi Jamesem Hetfieldem a Davem Mustainem. Funky house anebo trash, jde jen o prostředky vyjádření horkokrevnosti a touhy dominovat. Metlení nebo betlení - součástí pražské tvrdě orientované reality byl i Smackův zdvojený dýdžejing v Centralu a Roxy. Vzhledem k tomu, že jeho aktuální mixtape se stal textově i hudebně nejzábavnější a nepromáklejší nahrávkou od dob kryptorovské Septical Anaesthesia, získal celý, zdánlivě absurdní souboj na dálku naprosto šílenej kolorit.