Špehoval jsem Rusy a Korejce v nejrychlejším letadle na světě

Během války ve Vietnamu, konkrétně v roce 1974, byl major US Air Force Brian Shul sestřelen, když letěl poblíž kambodžských hranic. Protože se nemohl bezpečně katapultovat, zůstal v letounu a havaroval uprostřed džungle. Jako zázrakem se mu kromě několika popálenin nic nestalo, ale i tak mu bylo sděleno, že se do kokpitu stíhačky už nikdy neposadí. Místo aby odešel z armády, podstoupil psychoterapii, vrátil se do služby a absolvoval výcvik na špionážním Lockheedu SR-71, ve světě jinak známém jako „Blackbird".

Blackbird byl navržen těsně po známém incidentu U-2 z roku 1960 (kdy byl americký pilot Gary Powers a jeho U-2 sestřelen při průzkumném letu nad Sovětským svazem) jako stroj, který není možné zasáhnout. Do jeho vyřazení v roce 1999 skutečně nebyl zasažen jedinou nepřátelskou střelou a stále drží rekord jako nejrychlejší pilotovaný tryskáč překračující více než trojnásobně rychlost zvuku.

Společně s navigátorem Walterem Watsonem vykonal Brian Shul s Blackbirdem nespočet průzkumných misí ze základen v Británii a Okinawě, a to včetně operace nad Lybií v roce 1986, která předcházela Reaganovu rozkazu bombardovat Tripolis a Benghazi jako odvetu za teroristický útok na diskotéce v Západním Berlíně.

VICE: Ahoj, Briane, jak došlo k té havárii v džungli?
Brian Shul: Dělali jsme vzdušný dohled nad Thajskem a Laosem. Letěl jsem nad jižním Thajskem poblíž hranice s Kambodží a dostal jsem zásah malou střelou. Ani jsem si toho nevšiml, ale začal jsem ztrácet rychlost. Nebylo možné se z letounu dostat, země byla už moc blízko, tak jsem musel zamířit do džungle. Po výbuchu začalo všechno hořet, ale měl jsem kliku a dostal se z hořícího stroje živý, odplížil se do dál džungle a čekal na záchranu. Byl jsem naprosto při vědomí a pamatuji si každý okamžik.

A pak tě vzali na Okinawu, aby ses léčil ze zranění?
Ano. Armáda si myslela, že bych let přes Pacifik nepřežil, tak mě poslali sem. Přiletěl tam za mnou tým odborníků na popáleniny přímo ze Států a teprve potom jsem byl převezen do San Antonia, kde jsem prodělal 15 operací. Bylo štěstí, že jsem přežil, měl jsem opravdu ošklivé popáleniny, nakonec jsem ale prošel psychotesty a vrátil se k létání.

Na Blackbird jsi ale musel absolvovat testy pro astronauty, je to tak?
Ano, jakmile letíš výš než 90 000 stop (cca 27 000 m) nad zemí – to je třikrát víc než během komerčního letu – musíš se těmhle testům podrobit.

Blackbird i dnes vypadá neuvěřitelně – jako futuristická kosmická loď. Pamatuješ si, když jsi ho poprvé uviděl?
Dokonale – na to se nedá zapomenout. Během pohovoru nás vzali do hangáru ukázat nám letoun, bylo to fantastické. Taky nás hned vzali na simulátor, aby otestovali naše schopnosti a chování pod velkým tlakem. Pár lidem to přineslo zjištění, že už dál nechtějí být součástí programu, protože neradi nosí skafandr a helmu, nebo se v takové výšce necítí dobře. Ale pro nás to znamenalo chtít dokázat mnohem víc.

Jak je stroj rychlý?
Blackbird bez námahy letí rychlostí přes 2000 mil v hodině (3200 km/h). Každé dvě vteřiny jsme uletěli míli, někdy i víc. Tryskáč chtěl vždycky letět co nejrychleji, museli jsme to hodně držet. Když jsme se takhle prolétávali, byli jsme třikrát rychlejší než zvuk.

HJak jsi zvládal fotografování letadla?
Vždycky mě fotografování zajímalo. Ale při focení letadel jsem zjistil, že musím umět hodně věcí. U Blackbirdu jsem to bral hodně vážně, protože jsem si uvědomoval, jak unikátní je. Za léta jsem nafotil stovky snímků, ale abyste je mohli publikovat, je kolem toho hodně papírování – kvůli schválení. Ale jsem fakt rád, že jsem to dělal.

V devadesáti tisících stopách musí být pohled ven neskutečný. Máš něco, co ti zůstane v paměti navždycky?
Těch obrazů mám hodně. A píšu o nich ve svých knihách. Jedna opravdu osobní vzpomínka se týká okamžiku, kdy jsem jednou v tmavé noci vypnul světla nad Pacifikem. Uviděl jsem Mléčnou dráhu tak, jak ji zezdola nikdy neuvidíš, protože jsem byl tak vysoko nad atmosférou. Nikdy na ten dechberoucí pohled nezapomenu. Nemohl jsem to samozřejmě vyfotit, ale v sobě to mám už napořád. Při několika misích jsem viděl dva západy a východy slunce v jednom dni. Přelétávali jsme totiž Severní pól a naklonění Země nám také umožnilo vidět hvězdy nad pólem a pak jsme se zase vrátili na základnu do Anglie.

Měl jsem i příležitost letět nad oblastí, kde mě před třinácti lety sestřelili, to bylo hodně silné. Vidíš tu scénu jinak než předtím, protože sedíš v nejrychleji a nejvýše se pohybujícím letounu. Vybavím si i přelet na gibraltarskou úžinou během nechvalně známého náletu na Libyi v osmdesátém šestém; zatáčel jsem a pod sebou měl celé Španělsko a Francii. Asi není třeba dodávat, že to v mnoha případech stálo za to.

Sbírali jste informace před tím, než Reagan nařídil zásah na Libyi v roce 1968?
Ano, když v roce 1986 Reagan bombardoval Kaddáfího, já a můj kopilot Walter Watson jsme měli tři mise z Anglie ve třech dnech. V tom jsme jediná posádka v historii – během tří dnů třikrát vzletět. Prováděli jsme průzkum před i po náletu. Této události jsme věnovali i knížku The Untouchables, byla to pro nás vůbec zajímavá a důležitá doba.

Jednu dobu byly informace odtajněny a hodně lidí, co pracovalo na vývoji letadla, mohlo mezi sebou diskutovat o svém podílu na jeho konstrukci. Blacbird létal níž než satelity a měl optiku, kterou bylo možné objekty přibližovat. A i když samotné letadlo se moc neměnilo, senzory a kamery se zdokonalovaly neustále.

Také jsi mluvil o misích, ve kterých jsi letěl přes Antarktidu, abys prozkoumal ruské raketové základny. Měl jsi někdy strach, že tě sestřelí, nebo jsi věřil Blackbirdu a jeho rychlosti?
No, měli jsme ke stroji naprostou důvěru. Ale stejně ses cítil nejistě, když tě mohli zaměřit. Blackbird určitě nebyl nezranitelný, i když byl tak rychlý a tak vysoko. Když máš správné vybavení, můžeš teoreticky někoho sestřelit. My jsme zase byli dobře připraveni se tomu vyhnout. Za dvacet šest let na nás vypálili přes čtyři tisíce střel a ani jedna Blackbird nezasáhla. Ale stejně jste si nemohli být ničím jistí, vždycky tu byla možnost, že vyvinuli a použili něco nového, co vás mohlo sundat z oblohy. Ovšem obstáli jsme. Blacbird obstál.

Jaká technologie stála proti vám?
Rusové zkonstruovali Mig-25 právě proto, aby nás sestřelil. Ale za skoro třicet let nedokázali přijít s lepším tryskáčem, než jaký jsme měli my od šestašedesátého. Také létali vysoko a zkoušeli na nás vypálit jejich střely. Pokaždé byla pro nás hrozba a pro ně další zoufalý pokus. Jak jsem řekl – nikdy nás nesundali.

Už dříve jsi mluvil o psychologickém efektu, který měl Blackbird na Rusko a Koreu. Můžeš to popsat?
Letadlo má dvojitý aerodynamický třesk způsobený nosem letadla a jeho průduchy. Při průzkumu nad zeměmi jako třeba Korea to působilo jako facka. Že jsme nad nimi, nebylo tajemství. Taky jsme nemohli skrýt zdroj tepla, takže nás prostě viděli. Některé části letadla se rozžhavily na 900 stupňů. Nebyl to tajný průzkumný letoun. A ten třesk byl jasným signálem, že jsme to my.

A byly nějaké mise riskantnější než jiné?
O tom je hodně v The Untouchables. Třeba když nám vypadl motor, když jsme zatáčeli nad Koreou. Bylo celkem napínavé letět na bok celou minutu. Mohli jsme přijít o letadlo, ale dokázali jsme doplachtit na Okinawu. Náš trénink se dokonale vyplatil a zúročil. Na simulátoru jsme byli neustále, takže můj kopilot se mnou srostl v jeden organismus. Když jsme zpomalili, dostali jsme letadlo pod kontrolu a vrátili se domů.

Chybí ti to?
No, práce byla spousta. Hodně vzrušujících i hrůzu nahánějících událostí. Nedívám se zpátky a neříkám si – bože, tohle bych chtěl dělat pořád. I když kdyby mi někdo nabídl misi, asi bych ji přijal a letěl. Každopádně život jde dál a já teď dělám fotky přírody. Měl jsem velké štěstí, že jsem byl jedním z devadesáti tří kluků, kteří létali s tímhle strojem na skutečných akcích. Ale zpátky moc nekoukám, raději hledím dopředu a těším se na to, co přijde.

Pokud se chcete o legendárním letounu Blackbird dovědět víc, pořiďte si Brianovy knihy nebo koukněte na jeho web.