Zeď mezi Západem a Východem drží a nehodlá se vzdát

Není to pravda. Tehdy to vypadalo jako velká událost, ale význam téhle události nakonec byl spíše symbolický, pokud člověk nepočítal české krádeže v obchodech v Pasově a jinde v Bavorsku z počátku devadesátých let. Evropa nové členské státy nadšeně vítala, ve skutečnosti se ale z pohledu Západoevropanů nic moc nezměnilo. Pak jsme o patnáct let později – konkrétně prvního května 2004 – spolu s dalšími devíti zeměmi vstoupili do Evropské unie. Tohle mohl být definitivní pád zdi, ne? Tehdy se ten kontinent konečně mohl spojit, sbratřit, padnout si do náruče kolem bývalých hranic, ne?

Ne. Západoevropská média opět o události obšírně informovala, staré členské státy Českou republiku nadšeně vítaly, i to byla stará vesta. A jako starou vestu koneckonců šlo vnímat i ten podstatný fakt, že staré členské státy ani po vstupu nových členských zemí neumožnily občanům těchto států volný vstup na svůj pracovní trh. To se to pěkně vítá, když opět nikdo nepřichází!

Zeď mezi Západem a Východem prostě drží a nehodlá se vzdát. Sotva jedna padne, hned na stejném místě vyroste další. Střídají se jenom fasády.

Většina Západoevropanů ignoruje všechno, co se týká východní Evropy; a naše členství v EU na tom nic nezměnilo. Čas se pro Západoevropany zastavil v osmdesátých letech. Polsko, Česko, Slovensko a Maďarsko se můžou stavět na hlavu, v Evropě pro ně ale není místo. Přístup visegrádských zemí k uprchlické krizi, který Západoevropané označili za nehumánní a nesolidární, Západoevropanům jen usnadnil jejich konečné odmítnutí, které by přišlo tak i tak. Vnímají nás jako sluhy, jako nevyspělý a druhořadý póvl. I to jim přijde zcela přirozené, vůbec si to neuvědomují. Ta východní nejasnost po jejich ctěném boku pro Evropany po staletí nebyla ničím jiným než zásobárnou levné pracovní síly a surovin. Neumějí svůj pohled změnit a je otázka, zda jim to vůbec někdo má vymlouvat. Třeba se zuby nehty drží svých instinktů a třeba mají pravdu. Ta zeď možná stála na správném místě a fakt, že padla, je nakonec jenom otravná nepříjemnost.

Je to náš problém. Jim to je fuk, co my tady. Takže co my na to? Jak se k tomu postavíme? … Je to dost nepříjemné, ale něco s tím prostě budeme muset dělat.

Nejlepší by bylo zabrat. Napnout všechnu energii k nějakému dobrému výsledku. Toho podle mě nedosáhneme tím, že budeme pokukovat po Západoevropanech; na nápodobu už není čas. Myslí si, že nás vychovají, jako tomu bylo a je v případě východního a západního Německa; v případě takzvaného německého sjednocení přece vůbec nešlo o sjednocení, nýbrž o připojení vystrašeného a xenofobního Východu k suverénnímu, cool Západu; Východ potřeboval od Západu především vychovat, tak to aspoň Západ bez debat pojal.

Takže to je jedna cesta. Nechat se zahnat zpátky do školy…

Nebo na to můžeme jít jinak. Můžeme si říct, že žijeme v době, kdy je na spadnutí velká rošáda mezi centrem a periferií. Západ je starý a unavený; nikdo to nechce slyšet a říkat; neříká se to a bere se to za slušnost. Já si ale fakt myslím, že západní Evropa je líná, unavená, spící na vavřínech. Žijí v domnění, že jim k vyspělosti stačí nějaké střípky, když všude kolem sebe mají Evropu s velikánským E, Evropu s řeckou a antickou minulostí, Evropu s renesancí, s Michelangelem, s Kantem, s Michelem Foucaultem… Mají dojem, že tenhle odkaz nějakým tajemným způsobem doplňuje jejich duševní střípky a dělá z nich obdivuhodný celek; jako by měli pocit, že nohama šlapou do Evropy a nasávají ji kalhotami… Mají dojem, že mohou zvolnit, nezajímat se, nevědět. Zbořili nám tu zeď a teď už skoro tři dekády čekají, až je dotáhneme. Nemusejí nic dělat a nic nedělají. Prostě si dali pauzu. Na vrcholky hor létají vrtulníkem.

V takovém případě je tady samozřejmě velká šance pro ty, kdo se na vrcholky musejí drápat. Prostě – drápejme se, neudělejme tu chybu, že tupě zkopírujeme třeba zrovna západoevropskou suverénní lenost. Jsme ještěrky, ne hadi. A proti nám stojí dinosauři.