Zastávka v kokainovém koridoru

Hlídková jednotka ve slumu Dona Marta, který se nachází ve čtvrti Botafogo v Riu. Obchodníci s drogami byli vyhnáni v prosinci 2008 a mladí policisté si tam založili stálá stanoviště. Toto opatření tvoří část nového programu na kontrolu místních komunit, a pokud bude účinné, začne se uplatňovat i v jiných oblastech.

V roce 1982 byl v Riu de Janeiru menší počet kriminálních aktivit než v New York City. Od tohoto roku taky začala kalábrijská mafie využívat jihoamerické pašerácké stezky - láskyplně známé jako Kokainový koridor. V průběhu dalších deseti let putovalo hodně prášku určeného pro americké a evropské nosy přes Andy a skrz Amazonský prales až k nejrušnějšímu přístavu Brazílie v Riu. Exportní trh jen kvetl, ale stalo se něco nepředvídaného - početná střední třída ve městě se zamilovala do drogy, kterou pomáhala podstrkovat zbytku světa.

Pokud jste v průběhu let sledovali zpravodajství o favelách, pravděpodobně už víte, jak milice a gangy získaly tolik moci. Neinformovanému zbytku je pak určena tato stručná hodina dějepisu. Rostoucí trh s kokainem dal vzniknout třem drogovým gangům. Nazývají se Rudé komando, Třetí komando a Přátelé přátel, což je skupina, jejímiž členy jsou údajně bývalí vojenští policejní důstojníci. Drogoví dealeři rychle převzali vládu nad slumy na brazilských úbočích - známé jako favelas - a začali vydělávat spoustu peněz a taky zabíjet hodně lidí. Samozřejmě je pronásledovali poldové, ale korupce všechno zkazila. Zanedlouho policie vytvořila ilegální milice k boji proti drogovým gangům a začala vymáhat peníze od těch, které měla původně „chránit".

„Milice se doopravdy rozjely, když místní majitelé obchodů začali podplácet některé policejní důstojníky, aby vyhnali bezdomovce z chodníků," pověděl mi učitel, který odmítl prozradit své jméno. „Jsou to ve skutečnosti jen policajti mimo službu a nějací hasiči, ale vytvářejí paralelní sílu. Pro nás je velice obtížné o tom mluvit, protože pokud to uděláme, staneme se jejich terčem".

Favela Rocinha v Riu de Janeiru. Je to největší slum v Brazílii.

Za posledních dvacet let bylo v Riu ohlášeno více než 100 000 vražd. Podle zprávy OSN z roku 2008, je policie zodpovědná za 18 procent veškerých úmrtí ve městě. To by znamenalo, že poldové zabíjeli skoro tři lidi denně v průběhu posledních dvaceti let. Je to paradoxní, protože vzhledem ke svému HDP je Rio třetím nejbohatším městem v Jižní Americe. Ale násilí neprobíhá mezi bohatými. Odehrává se uvnitř shluků podomácku sestavených chatrčí, které jsou skoro všechny pod kontrolou drogových gangů nebo milic. Nedostatek veřejných služeb a násilí spojené s drogami tvoří utlačivé síly uvnitř favel. Vytváří se tak začarovaný kruh, ze kterého pro většinu obyvatel není úniku.

Bez ohledu na to, že film City of God vyobrazil slumy dost cool způsobem, tvrdě pracující lidé, kteří v těchto oblastech žijí, by se odtud nejraději dostali co nejrychleji.

„Voják" obchodující s drogami ve favele Vila Aliança.

Jsem Američan, který v Brazílii střídavě žil od roku 1991, a v současnosti pracuji jako městský projektant pro mezinárodní neziskovou organizaci. Tento článek jsem se rozhodl napsat poté, co jsem se zaregistroval ve videopůjčovně nacházející se v mém blízkém okolí. Těsně předtím, než jsem si chtěl vypůjčit své první DVD, spatřil jsem na stropě ručně namalované logo Batmana. Je to značka místní milice, která si říká Liga spravedlnosti a jejíž vůdce má přezdívku Batman. Uvědomil jsem si, že jsem jim zrovna předal všechny své osobní údaje. Rozhodl jsem se zkusit štěstí a předstírat opilého Američana, abych získal nějaké informace. Věděl jsem, že kdybych narazil na lidi, kterým by došlo, o co se snažím, bylo by dost pravděpodobné, že budu natáhnut a rozčtvrcen nebo mě dají do „mikrovlnky" (způsob popravy, při které kolem vás nahromadí pneumatiky naplněné benzinem a zapálí je).

Moje bývalá spolupracovnice z Ria žije v komunitě, která je kontrolována milicí. Zakázala mi, abych ji navštívil nebo zmínil její jméno. Prý by to bylo moc nebezpečné. Tak jsem jí zavolal, jestli by raději žila ve favele vedené drogovými bossy. „Platím daně, mám právo na bezpečí, ale přitom si stejně musím vybrat mezi bandity a milicí," sdělila mi. „Problém není ani tak v tom, jakou možnost si nakonec zvolíte, ale spíš v samotném nedostatku volby, protože jsme občany státu, ve kterém policie nedělá to, co by měla."

Důstojník hlídá favelu Vigario Geral. 15. prosince 2005 policie vtrhla do slumu poté, co drogoví dealeři z nedalekého rivalského slumu údajně unesli osm mladých lidí. Byl to nejnovější akt násilí dvacetiletého sporu mezi sousedními slumy. Přestřelky gangů a policie jsou běžné a hodně nevinných kolemjdoucích se stává oběťmi zbloudilých kulek. V počtu vražd konkuruje Rio některým válečným oblastem.

25 let se politici vymlouvali na to, že nemají dostatek financí, lidí či zbraní na vyřešení problémů ve favelách. Vidí to jako válku a místní tvrdí, že to policie považuje za ospravedlnění vražd a mučení, které můžou spáchat, na kom chtějí.

„Policejní platy jsou naprosto nedostačující a ponižující," říká Luis Soares, bývalý asistent ministra bezpečnosti z Ria. „Vyústilo to v situaci, ve které si policisté přivydělávají privátními, neformálními a ilegálními bezpečnostními službami." Milice si už takto vydělaly miliony.

Podle zprávy neziskové organizace Global Justice bylo v Riu „oficiálně" popraveno 1 300 lidí, především těch černé pleti bez jakýchkoliv vazeb na drogové gangy. Běžným postupem je poprava, při které je člověk zastřelen zezadu z malé vzdálenosti. Soares tvrdí, že milice střídají skupiny tvořené někdy až třiceti muži, vybavené samopaly a vysílačkami, které v komunitě hledají potíže. Registrují obyvatele, vydávají potvrzení za jejich služby a organizují schůze v sousedství. „Milice využívají modernějšího stylu dominace," říká, „ale my víme, že nejsou až tak odlišné od drogových gangů. To se projevuje hlavně v přehnaných metodách ,trestání‘, jako je například znásilňování."

Dnes je všechno zamotané mnohem víc než kdy jindy a nikdo už nepozná rozdíl mezi dobrem a zlem - některé milice bezpochyby jdou proti drogovým gangům a každý tady bojuje s každým. Dospělo to k bodu, kdy nemůžete vkročit do favely bez povolení skupinky po zuby ozbrojených nervózních puberťáků, sjetých koksem a Red Bullem. A ani by vás nepřekvapilo, kdyby omylem stiskli spoušť.

Potloukající se člen drogového gangu ve favele Vila Aliança.

Marcelo Freixo je senátor, který vedl nedávno proběhnuvší vyšetřování milic. Následně byl označen jako „objekt k zabití" a má dost pádný důvod k tomu, aby se bál o svůj život. Milice rutinně mučí a vraždí politiky, novináře a jiné autority, které se snaží zkoumat jejich organizace. Souhlasil s rozhovorem po telefonu, ale na mé otázky odpovídal bezpečnou řečí byrokrata. Zeptal jsem se, proč nebyl nikdo schopen dostat problém s milicemi pod kontrolu. „Největší překážkou je nedostatek vůle ze strany vlády," řekl mi Freixo. „Milice hluboce zakořenily v některých sektorech politického života. Když už jsou do toho zapleteni bývalí policejní ředitelé, úředníci nebo poslanci, je hodně těžké je zničit."

Když jsem se ho zeptal, jestli se bojí o svůj život, odpověděl: „Sloužím veřejnosti a snažím se reprezentovat své voliče v Riu de Janeiru, jak nejlépe můžu. Musíte počítat s výhrůžkami."

Tři novináři z novin O Dia loni udělali reportáž o milicích, které ovládají favelu Batan na západě Ria. Následně byli uneseni a mučeni po dobu sedmi hodin policisty v uniformě a také samotnými vůdci milic. Kromě bití je také dusili igelitovými taškami a nutili hrát ruskou ruletu. Reportáže o milicích se pak omezily na zatýkání různých veřejných činitelů federální policií. Všechny tyto skupiny znemožňují reportáže o situaci ve favelách, a málokdo ví, co se uvnitř opravdu děje. Korupce bude určitě pokračovat do té doby, než budou všichni bohatí nebo mrtví. To první se jen tak nevyplní, a tak obyvatelům favel nezbývá než jít každou noc spát s nadějí, že si zatoulaná kulka nenajde cestu k jejich spícím tělům.