Jědu domů

Když jsem byl ještě docela malý kluk, míval můj tatínek tříčlenný ansámbl armádních trombonistů, kteří by na zavolání přijeli kamkoliv po Praze, aby pro něj za nějaký ten peníz či lahev zahráli. Takže když měl třeba náš soused ze šestého patra kulaté narozeniny, zavolal tatínek trombonistům a v protějším domě, byla to tenkrát ještě Triola, domluvil, aby mohli vylézt na střechu, kde se pak s trombonisty skryl, sousedovi zavolal, jako by nic, aby se podíval z okna, soused vykoukl a oni se najednou objevili na té protější střeše Trioly a začali něco vytrubovat a soused určitě plakal radostí a na svoje narozeniny doteď nezapomněl. Tatínek nám pak vyprávěl, jak se tam na střechu málem nedostali, protože jeden trombonista byl moc tlustý, líčil, jak ho málem střešním okénkem nepropasovali, a všichni jsme se tomu tuze nasmáli.

Nebo když se postupně vraceli naši rodinní přátelé zpátky do Čech, pro každého by na letišti vystrojil podobnou veselku. Vylézali by vždy celí použití a zmačkaní se spoustou kufrů a tašek do příletového terminálu a najednou by spustila dechová muzika a všichni se začali otáčet a jim po chvíli došlo, že ta muzika je tam jenom pro ně a nechali by být kufry a padali tatínkovi kolem ramen a krku a plakali a najednou už jim nebylo zas tak líto, že se museli vrátit. Protože se vraceli sem.

Když jsem naposled mluvil s maminkou, kladl jsem jí na srdce, aby to alespoň pro tentokrát tatínkovi výslovně zakázala. Sice ani nevím, zda jsou vůbec ti trombonisté stále naživu, ale beztak jsem si jistý, že někde netrpělivě čekají, až jim tatínek zčistajasna zavolá, sbalí své armádní trombony a vyjedou mu na pomoc. Jako blaničtí.

Ale já jsem si teď nepřál zažívat předojemný návrat syna, a tak jsem ji po sáhodlouhém telefonátu umluvil a ujistil, že za nimi na tu jejich chalupu určitě přijedu, jen co budu mít chvilku času nazbyt, protože mám tady v Praze opravdu hodně práce a zařizování, a tak nakonec souhlasila pod podmínkou, že nebudu zbytečně utrácet za nějaký pochybný nocleh, ale zůstanu těch pár týdnů v našem starém bytě, který si v Praze na Letné nevím proč stále vydržují. Ne, že bych ale těch pár kroků terminálem neměl srdce v krku. Mohli přece jen vyskočit odkudkoliv.

Taky si vzpomínám, jak bývali naši naštvaní, když jsem té jejich slavné chalupě, kde už teď pár let nastálo bydlí, říkal jako malý chata. Celý rudí by mi z okénka matčina služebního vozu do zbláznění ukazovali rozličné dřevěnky a betonové kostky a opakovali: „Chata, chalupa, chata, chalupa…“

Vidím je teď úplně živě. Maminka sedí v ložnici u počítače a na stránkách ruzyňského letiště kontroluje, zda jsem v pořádku doletěl. Za chvíli mi to také potvrdí ryze informativním telefonátem a já jí na oplátku povím, že mám kufr, že celý let proběhl v pořádku, že jsem zase jako pokaždé neusnul, kolik jsem toho vypil a jak se mám.

Tatínek zatím bude dělat v kuchyni sekanou. Ve skutečnosti ovšem dělá karbanátky. Ale u nás to tak bylo vždycky. Karbanátky byly sekaná a závin byl pro změnu štrúdl. Nikdy jsem nepřišel na to, proč tomu tak vlastně je, ale vím, že oni oba také dobře vědí, jak vypadá sekaná a jak karbanátek, že poznají rozdíl mezi závinem a štrúdlem. Ale u nás to prostě už asi navždycky bude tak.

Když nad tím teď přemýšlím, možná maminka nemluvila úplně z cesty, když se mi snažila namluvit, že mi tohle prostředí jedině prospěje. Jak mi tady celá ta historie ožije, jak chápe, že tápu, když jsem už tak dlouho pryč, a jak si nedokáže představit nic lepšího, než se vrátit tam, kde to přece tenkrát všechno začalo.

Hlavně, že tady budu mít klid, tedy pokud mi nebude každé ráno volat, jestli náhodou nechci přijet na oběd, večeři, vykoupat se v bazénu, protože krásně svítí sluníčko a je teplo a voda je modrá, podívat se na novou zrzavou kočičku, která se k nim přitoulala, ke které se pojí nějaká nesnesitelně dlouhá a nedůležitá historka a že tatínek navečer udělá tatarský biftek a kdyže to tedy konečně už přijedu.

Budu tam muset co nejdřív, nebo to budu mít na talíři každičký další den. Pojedu tam o víkendu. Pojedu tam o víkendu, když se mi bude chtít. Pojedu tam o víkendu, když se mi nebude dařit, jinak tam nepojedu, protože budu mít výmluvu, že mi to jde a nechci v nejlepším přestat, a to přece pochopí. Pojedu tam o víkendu, když se mi bude chtít. Když se mi nebude chtít, vymluvím se na to, že se mi to daří.

Hlavně aby mě doma nakonec ještě nečekalo nějaké podpásové překvapení. Abych náhodou neodemknul dveře od bytu, nesesypali se na mě zpoza rohu naši a v kuchyni nezačali troubit trombonisti.