Jak jsem šel na „eurovizuální“ sex párty

Eurovize – ta chvíle v roce, kdy každá evropská země oprašuje svou vlajku, vystaví svý devadesátkový elektrohity a soutěží v tom, kdo volí nejpolitičtěji. S politováním musím konstatovat, že Eurovize mi nenavodila ten brexitový, vzrušující pocit jednoty, kterej 100% z vás určitě zažilo. Proč? Protože jsem se zúčastnil sex párty na téma Eurovize.

Samozřejmě to byla sex párty pro gaye. Znovu zdůrazňuju – na téma Eurovize. Neřekli byste, že byste k zasunutí svýho ptáka do zadku druhýho potřebovali téma, ale to se pletete. To neznáte gaye.

Na Grindru se mě zeptal kámoš kámoše, jestli bych tam nechtěl zajít, a protože mě velice zaujalo, že jde o sex párty, kývnul jsem mu na to. Teď si představujete temnej, špinavej nightclub. Na to zapomeňte. Byla to radostná a veselá nahá párty na bytě.

„Nahý večírky" jsou něco jako ty slušňácký, vlezdoprdelkovský koktejl párty s jediným rozdílem: všichni jsou nahý. Je na tom něco zvláštně okouzlujícího, na tom pokoji plném lidí, kteří si potřásaj rukama a kecaj o práci, všichni až po koule nahý, přespříliš přátelský a hodiny se družící, dokud to někdo neprolomí a nezačne někoho kouřit. A stává se to v tom momentě, kdy všichni probíraj ceny nemovitostí a nějak v tom zabřednou. A nálada je pořád skvělá. Radostná. Nedbale bezstarostná. S pytlem kondomů v kuchyni. Nálada jako ve filmu s de Funèsem, jen s trochou lízání análu navíc.

Má představa: jak soutěž spojuje válkou zničené země Evropy, tak sjednotí i 30 podivnejch gayů, který se chtěj dívat, jak si to mezi sebou ostatní rozdávaj za zvuku nejnovějších eurohitů. Sexy, pohlcující, sjednocující. O muziku jsem zájem neměl: Eurovizi rád nemám, ale byl jsem odhodlanej ji vydržet, protože soulož s chlapama rád mám.

Přišel jsem poslední – jak jsem zjistil, není žádoucí se na šoustací párty dostavit pozdě – a všichni už stáli okolo televize. Jak si to vyžadovala etiketa, byl jsem požádán, abych se nahoře svlékl do spodního prádla. A tak jsem to udělal a přidal jsem se pak k ostatním, který, jak jsem předpokládal, budou na počest Eurovize multikulturní společností. Ale ne, bylo tam 30 bělochů ve spoďárech. A ani jeden z nich nepředstíral, že nezkoumá mý tělesný nedostatky. Navíc když se setkáte s tolika chlapama, se kterejma budete mít možná za chvíli sex, přijít pozdě a hledat místo k sezení tak nějak drhne. Ale všiml jsem si chlápka, kterýho jsem už trochu znal – nebo jsem ho přinejmenším párkrát vykouřil – a usadil jsem se vedle něj.

Eurovize začínala a hostitel se nám jal vysvětlovat pravidla. Pravidla. Nic vám nenadzvedne žluč tak jako seznam nějakejch pravidel. Každýmu byla přidělená země, a když vystoupila, měli jsme si před ostatníma sundat spoďáry. Já byl Irsko, což mě znervóznělo, protože jsem hádal, že je pro vítěze připravená i nějaká odměna. Ale nakonec tou dobou, kdy by se korunoval vítěz, už bychom stejnak měli všichni po. No ne?

Připadalo mi, že tyhle hrátky by fungovaly, kdybychom sledovali každý vystoupení. A my jsme nechtěli sledovat každý vystoupení, ne? NE?! A pak se mi zatmělo před očima – byl jsem v místnosti s 30 chlapama, co chtěli grupáč, ale až po zhlédnutí všech vystoupení Eurovize.

Takže jakmile v televizi začala ta sabotáž, spoďáry šly dolů. Všichni se na dotyčnýho podívali, udělali ksicht, zamrkali. Tři hodiny. Tři hodiny Eurovize. To už jsem rovnou mohl zajít doslova do jakýhokoliv baru v Soho. Už bych měl za sebou tak třetí kuřbu a nezasek bych se v tomhle zapadákově.

Konečně bylo po zpěvu a všichni byli nahý. Takže teď konečně šoust--… Ne, počkat. Jakmile začalo hlasování, někdo nás ztišil. Představte si to: někdo se podívá na dav nahejch chlápků, připravenejch k souloži, v jednom pokoji… A ztiší je. Bolestná pravda: tohle nebyla sex párty na téma Eurovize. Tohle byla Eurovize, po který měla následovat sex párty. Podstatnej rozdíl.

Dívat se na sexy nahý těla až příliš dlouho je chyba – pekáč buchet se rozplyne v éteru a ty první vzrušující impulsy odplujou, dokud si nepomyslíš: „Tak co s tímhle tělem? Lízat? Skicovat? Zařadit ho jako nedostatkový zboží?" Je to divný. Je to jako říkat jedno slovo pořád dokola tak dlouho, dokud neztratí veškerej význam, formu, tvar. Pinďour. Pinďour. Pinďour. Pinďour, pinďour, pinďour. Pinďour. Pindík. Pinďa.

Hostitel se potom rozhodl nejlíp řešit situaci týhle skupiny lidí, která strávila čtyři hodiny ve svý svlečený společnosti; totiž vypnul televizi a dal pokyn ke společenským hrám. Rozdělili jsme se do týmů a měli hrát hru, v který jsme si měli předávat balon mezi koleny, stále svlečený a neošoustaný. To zahrnovalo nejrozhořčující záležitost, který jsem byl kdy svědkem – ponižující klišé nesportovního chlápka, kterej je vybranej do týmu jako poslední, navíc úplně nahej, nějak zranitelnější, bezbrannej. Když si dneska vzpomenu na jeho grimasu ve tváři, usek bych si ho.

Ta hra působila jak protijed k viagře – co se týče mých preferencí, nerazím nějakej konkrétní typ. Vím ale, že určitě nepreferuju pochichtávající se, zahanbený, shrbený naháče, který se mi snažej předat míč mezi koleny. Jakmile bylo po hře, šokovaný přítomní si měli konečně zasouložit, ale mě už dávno přešla chuť. Nepřítomně jsem jednoho nechal, aby mi vylízal na pohovce, pak jsem se oblík a šel domů.

A z toho plyne ponaučení: grupáč je fajn, pokud ho máš rád. Eurovize není fajn. Jestli je něco, co Eurovize nepotřebuje, je to 30 zvadlejch pinďourů v periferním vidění, který během večera naberou abstraktních rozměrů. A orgie se uskuteční i bez silnejch balad o jednotě. Pokud vás někdo pozve na párty na téma Eurovize, ujistěte se, že je to skutečně to, co chcete. A pokud vás někdo pozve na sex párty, přesvědčte se, že s ní Eurovize nemá nic společnýho. Abyste si to náhodou nespletli.