Parov Stelar: "Nikdy se mě nikdo nezeptal, jestli jsem gay."

Marcus Füreder aka Parov Stelar je asi nejoblíbenější rakouský hudebník u nás. A i to je důvod, proč se každý rok vrací do České republiky, aby tu odehrál minimálně jeden koncert. Letos tomu není jinak a zanedlouho vystoupí na Rock for People Europe v Plzni, tak jsme si na něj počkali po jednom z jeho koncertů v Rakousku a on nám věnoval svých vzácných 15 minut, během kterých jsme se dozvěděli hodně věcí.

VICE: Stalo se vám už během nového turné něco šílenýho?

Marcus: Vzpomínám si, jak jsme hráli na Ukrajině. Když jsme skončili svojí show, seběhlo se kolem nás šest chlapů v černých oblecích, vytáhli nás z pódia a natlačili nás do dodávky. Nejdřív jsem si myslel, že se jedná o únos. Nic jsme o tom nevěděli. No a najednou jsme s celou kapelou seděli v obrovský talk-show a pochopili jsme všechny ty manévry.

Několikrát jste zasahovali do svého turné, abyste tam měli pár volných dní. Už jste na každodenní hraní starý a potřebujete pravidelný pauzy?

Nojo, nechce se nám hrát každej den, protože máme i normální život. Rodinu a tak. Pokud je možnost být nějaký den doma, tak jsme za něj rádi. Potřebujeme někdy nabít baterky, abychom se do toho zase dostali.

Je to důležité i proto, abyste zůstali nohama na zemi?

Absolutně! Myslím si, že není nic horšího, než ztráta sebereflexe.

Jak jsi našel sebereflexi ty?

To přijde automaticky s rodinou. S rodinou musíš potlačit svůj egoismus, kterým asi trpí každej umělec. Musíte udělat pomyslný restart, protože vašeho děti nezajímá, co děláte. Najednou narazíte úplně na jiné hodnoty, které jako umělec neuznáváte. Samozřejmě, aplaus je něco neuvěřitelně úžasnýho, ale je to velmi pomíjivý. Člověk by slávu neměl přeceňovat.

Takže se hodně krotíš?

Snažím se o to. Ale má to hodně společnýho s obyčejným životem, kterýho si moc neužiju. Navíc mi už není 22, abych trávil každej večer na večírcích a navíc bych cítil, že mi něco chybí.

Sleduješ rakouskou hudební scénu?

Poslední dobou jsem to už tolik nesledoval, protože během posledních měsíců jsem se zabýval především naším novým albem. Takže jsem byl hodně šťastný, když jsem se mohl jakkoliv vyhnout hudbě. Samozřejmě jsem si ale všiml, že rakouská scéna se posunula a je více originální. Celkem se mi to líbí a jsem rád, že se rakouská hudba začíná prosazovat.

Kdo z Rakouska má podle tebe největší potenciál?

Je tu hned několik lidí. Nyní se nejvíce mluví o Rende Von Wanda a Bilderbuch. Ty jsou opravdu super. Ale například Camo&Krooked a Klangkarussel maji šanci se prosadit i mimo Rakousko a Německo. Škoda, že u nás jsou stále opomíjení.

Jakou otázku ti v interview ještě nikdy nikdo nepoložil?

Mám spočítáno, že jsem udělal už přes 2000 rozhovorů a myslím si, že jsem asi dostal všechny otázky, jaký jsem mohl dostat. I když se musím přiznat, že jednou jsem byl opilej a moc si nepamatuji, na co se mě ptali. Problém je, že z vznějšku to vypadá všechno mnohem zajímavěji, ale když to žijete, tak se někdy divíte, jak někomu tahle otázka může připadat zajímavá… Ale asi nikdy se mě nikdo nezeptal, jestli jsem gay. Naopak se vždycky ptají, kolik si vydělám, nebo jestli vlastním loď.

A jakou otázku bys už nikdy nechtěl slyšet?

„Jak vzniklo jméno Parov Stelar?" Ze začátku jsem k tomu měl příběh, ale pak jsem se na to už vykašlal. Je to vymyšlený jméno. Od začátku do konce.

Co jsi poslouchal, když jsi byl teenager?

Když mi bylo 16, byl jsem fascinovanej anglickou scénou z 60.let, jezdil jsem na starý Vespě a chodil jsem do školy zásadně v obleku. A mimochodem, tu starou Vespu mám do teďka.

Jakou má barvu?

Krémově bílou.

Klasika. A tvoje nejchlípnější historka z mládí?

Bylo to v nějakém bunkru a prostě za mnou někdo přišel a zeptal se, jestli si nechci zašukat.

Nech mě hádat. Bylo to v Berlíně?

Přesně tak, v Berlíně. Tenkrát jsme byli hodně divoký.