Jak vyšívání dečky po babičce zničilo moje psychický zdraví

Nedávno mi umřela babička a spolu se smutkem přišlo i nevyhnutelné vyklízení skříní, šuplíků a prádelníků plných věcí, jejichž emoční hodnota byla sice naprosto nevyčíslitelná, nicméně využitelnost odpovídala rotrženýmu pětikilu a kvantita depozitáři Národního muzea. Během probírání po čtvrtym kafi se někde mezi ručníky s jejím monogramem a záplavou vybledlýho krepovýho povlečení s její vůní objevila papírová krabice s kostrbatým nápisem vyšívání.

Okamžitě se mi vybavily Vánoce a její krajkovaný ubrus se zvonky a jehličím, který se, i přes nesčetné skvrny od bramborovýho salátu, objevoval pod kaprem u štědrovečerní tabule rok co rok. Nikdy jsem nepochopila, jak může skoro slepej člověk s třesoucí se rukou vyšít takovou parádu. Z kurzů ručních prací na základce mi zůstala jen děsivá vzpomínka křížkovýho stehu a šikana spolužáků, že mám kanavu s dírkama pro předškoláky, takže jsem, ač velkej fanda folklorních projevů, na vyšívání hodně rychle zapomněla. Právě tohle ale zřejmě byla ta pravá chvíle, jak s ní být, skrze bičování vlastní neschopnosti a trpělivosti, ještě aspoň na malou chvilku.

Během probírání zmiňovanou krabicí mě nepřestávalo překvapovat, jaká byla babička profesionálka. Pod tunou různobarevných kanav a hordou bavlnek barev, co snad ani neexistujou, se schovávaly předměty, které by neidentifikoval ani Zedníček z Kufru. Jestli to vážně souviselo s vyšíváním nebo si to tam babička jenom schovávala před dědou, těžko posoudit. Každopádně toho, stejně jako všeho ostatního ve vyklízených skříních, nebylo zrovna málo.

Úplně na vršku téhle hromady ležela malá pomačkaná dečka. Po rozložení jsem zjistila, že její kostrbatý steh není dokončený, že v jednom z modrozelených květů je stále zapíchnutá navlečená jehla, že je to s největší pravděpodobností poslední babiččina výšivka, kterou už nestihla dodělat. Barevnost jednotlivých květů byla označená malými písmenky a já si řekla, že ta dečka si zaslouží dokončit. Představovala jsem si to dost poeticky, a dokonce jsem na chvíli pocítila takovej zvláštní pocit hrdinství a zadostiučinění – to mě v tu chvíli ale ještě nenapadl ani stín toho, co mě čeká.

Znáte ty chvíle, když se máte pustit do něčeho náročnýho nebo otravnýho a podvědomě si ospravedlňujete to nekonečný oddalování? Já jsem se například, pod tíhou vzpomínek z dětství, rozhodla, že bych si nejprve měla udělat pořádnou rešerši historie vyšívání, nicméně po několika odstavcích ručních technik Egypťanů byl čas přejít na něco současnějšího. Nikdy jsem úplně přesně nechápala, kam babička chodí na takovou škálu nejrůznějších stehů – po otevření Google Images mě ale polil horkej pot a já v tu chvíli děkovala za existenci křížkovýho. Jelikož jsem ale šikovná holka, rozhodla jsem se dečku dovyšívat prostě podle vlastního instinktu a uvážení. Zkrátka budu vizuálně napodobovat už započatý kus.

Třetího dne vyšívání mám ruce jako jehelníčky a podlahu plnou bavlnek a cucků z kanavy. Procházím bytem jako chodící mrtvola a pletený ponožky se mi postupně vším tím svinstvem obalujou. Když zavřu oči, víčkem mi projíždí jehla v těch nejbizarnějších stezích. Občas šlápnu na špendlík. Výšivka je naprosto hnusná, a kdyby babička ještě žila, určitě by mi za to pěkně nafackovala. Mám pocit, jako by všechno tohle utrpení tu dečku prostě bavilo, svinská dečka! Začíná mi pomalu hrabat.

Nechápu, kde na to lidi berou trpělivost. Jasně že pro člověka, kterej ani nedokáže u silnice počkat na zelenou, vyšívání nepředstavuje úplně nejideálnější aktivitu, ale stejně. Zařadila bych ho spolu s relaxačními omalovánkami a rozmotáváním drátu od sluchátek k těm nejvysíravějším činnostem. Každou chvíli mám dojem, že vstanu a tu prokletou dečku rozervu na cucky. Malinko lituju, že se z prvotně vzpomínkové akce stala naprostá noční můra, o to víc ale babičku a její skills cením.

Při odstřihnutí posledního uzlíku téhle odporné záležitosti mám pocit, že se štěstím rozbrečím. Dečka sice vypadá jak z pomocných dílen a veškerá moje duševní rovnováha, klid a pohoda se rozplynula mezi jednotlivými dírkami kanavy, ale je to hotový! Teď už tu dečku jenom pořádně schovat, aby ji nikdo nikdy nenašel.