Příběhy lidí, kteří se tak opili, že se probrali v jiné zemi

Lidé se vždycky po proflámované noci probouzeli leckde. Před dvaceti lety to mohlo být v nějaké zapadlé vesničce nebo v popelnici. Nyní se díky levným letenkám a jednoduchosti, s jakou si můžeme zabookovat letenku přes telefon, můžou takovými místy stát „Reykjavík" nebo „nějaká cizí země, o které jsem nevěděl, že v ní jsem, dokud mi to neprozradil filtr na Snapchatu".

Zdá se, že každých pár měsíců se odněkud vynoří zpráva o nějakém mladíkovi, který se vypravil na příjemné večerní posezení u drinku, sťal se pod obraz a nastoupil do letadla do jiné země. Dalšího rána se probudí a to, co provedl, poslal na Twitter nebo Facebook. Nějaký bulvár se toho chytne a napíše o tom („Mladík se ožral a probudil se v Madridu") a příběh se zas vypaří, aby udělal místo pro nějaký velmi podobný o měsíc nebo dva později.

Je to nějaký identifikovatelný trend? Mělo by to mít svůj vlastní název jako „přeletovina" nebo „boží trest"? Těžko říct. Ale abych vám ukázala, jak často se to děje, spojila jsem se se čtyřmi lidmi, kteří to více či méně zažili, (někteří se probrali v jiné zemi, jiní v ministátech nebo na jiných ostrovech) abych zjistila, jak se dostali tam, kam se dostali.

Jednou jsme s kámošem vyrazili na bar crawl po Chelmsfordu. Po mnoha drincích jsem ztratil svýho kámoše a viděl jsem, jak kolem projíždí bus číslo X30. Tahle linka vás za nějakejch 10 liber vyhodí přímo na letišti Stansted. V tu chvíli mi přišlo jako skvělej nápad koupit si přes mobil letenku někam, kde to bude míň špinavý, studený a deštivý než v Chelmsfordu. To splňuje hodně míst, ale nakonec jsem se rozhodl pro Barcelonu.

Po tom, co jsem nastoupil do letadla, jsem usnul. Vzbudil jsem se a hned mi došla vážnost mýho rozhodnutí. Všechno, co jsem měl, byla prázdná láhev od vody, oblečení, co jsem měl na sobě, peněženka a telefon.

Vystoupil jsem z letadla a smrděl jsem po Jägeru a levný kolínský ze včerejší noci. Zavolal jsem rodičům. Můj táta mi navrhnul, ať se tam pár dní zdržím, takže jsem si zabookoval zpáteční letenku a se třemi dny do odletu jsem prozkoumával Barcelonu, bavil se s lidma a užíval si tamního počasí a jídla. Po večeři jsem se vrátil na hotel, kde jsem si vypral oblečení ve sprše, protože jsem neměl nic na převlečení.

Obecně vzato mě tenhle výlet naučil užívat si svojí vlastní společnosti a netrápit se tím, co si o mně myslí ostatní. Koneckonců, pokud vás to nezabije nebo nedostane do vězení, tak to nemůže být tak strašné. To je moje nový životní motto.

- Alex z Anglie

Všechno to začalo v malém francouzském přístavu Beaulieu-sur-Mer. V pátek odpoledne jsme s dalšími dvěma kolegy skončili v práci a šli jsme rovnou na pláž přes Carrefour, kde jsme si dali pár piv. Z té pláže si pamatuju všechno, dokonce i to, jak jsme si balili ručníky a odpadky vyhazovali do koše. Bavili jsme se o tom, že vyrazíme zapařit do Monaka, do klubu La Rascasse, ale já jsem pochyboval o tom, že jsme toho schopní, protože už v tu chvíli jsme byli moc navátí.

Od téhle chvíle mám okno.

Po nějakých šesti hodinách jsem se probudil v nemocnici na skále nad monackým přístavem. Sestřičky mi řekly, že mě tam vyhodila policie a já jsem prý trval na tom, že z té nemocnice musím pryč, protože musím v 8 ráno do práce. Pamatuju si, jak jsem se snažil odejít, ale sestřičky mi vyhrožovaly, že zavolají policii, protože měli za to, že nejsem dostatečně střízlivý na to, abych se dostal zpátky do Francie.

Byl jsem celkem v pohodě, až na odřená kolena a obrovskou bouli na čele. Oblečení jsem měl v igelitce na podlaze, ale boty skončily bůhví kde. Počkal jsem, až sestřičky odejdou, oblékl jsem se, vylezl z okna a bosý a zmatený jsem utíkal z kopce a snažil se najít nádraží. Když jsem seběhl na hlavní ulici, zakřičela na mě jedna holka, kterou jsem znal z práce, z protějšího chodníku. Bylo asi šest ráno, ona propařila celou noc a říkala, že mě viděla v La Rascasse. Ptala se, jestli jsem v pohodě, ukázala mi, kde je nádraží, vyfotila si mě a přišlo jí vtipné, že mi z ruky pořád visela kapačka. Nakonec jsem do práce dorazil včas.

- Sam z Austrálie

Bylo mi asi 17 a pařili jsme s mým nejlepším kámošem Danielem. V tu chvíli už jsme byli dost nasráč a většina našich kámošů byla zodpovědná a už se vydala k domovu. V té době jsme byli zvyklí jezdit nočkou domů, ale když už jsme chtěli jet, někoho napadlo nasednout na další let pryč z Melbourne. A tak jsme místo autobusu domů nasedli na ten, co jede na letiště. A co se nestane? V mžiku jsme přistáli na promrzlém ostrově zvaném Tasmánie.

Za to málo, co nám zbylo, jsme si koupili fešné čepice, vyrazili jsme na golfové hřiště a pronajali si golfový vozík, po čemž nám zbylo 10 dolarů na jídlo. Nezahráli jsme ani jamku, jen jsme se projížděli kolem a řešili, jak moc velcí idioti jsme.

Zpátky jsme letěli úplně vyčerpaní a dehydratovaní. Nemyslím, že jsem něčeho v životě tak moc litoval.

- Tom z Austrálie

Byl jsem na víkendové rozlučce svého švagra v Mnichově. Rozhodli jsme se dát 20 euro na večer do společné kasičky a v hotelu nám dali náramky s jejich adresou, což znamenalo, že jsem nepotřeboval telefon ani peněženku, tak jsem je nechal na pokoji. Po několika drincích jsem ztratil svou bandu, tak jsem skočil do taxíku a ukázal jsem taxikáři své zápěstí. Jenže náramek nikde. Zabrblal jsem nějaký nesmysl a on mě vyhodil.

Po dalších dvaceti minutách, kdy jsem bezúspěšně zkoušel nespočet taxíků, jsem zkusil svoje štěstí u řidiče blízkého autobusu, který se zrovna plnil. Prosil jsem ho, aby mě pustil dovnitř. Doufal jsem, že by mohl jet kolem hotelu, protože jsem si nepamatoval jeho název ani adresu, on mě ale dovnitř nepustil. Potuloval jsem se kolem autobusu, a když se řidič díval opačným směrem, skočil jsem dolů do zavazadelníku, schoval se za kufr a počkal, dokud se nezavřely dveře.

Když se dveře o pět hodin později otevřely, vyskočil jsem, běhal jsem dokola v kruzích a snažil jsem se získat rovnováhu. Viděl jsem značky „Curych", o čemž jsem si myslel, že je německé město, dokud jsem si nevšiml švýcarských vlajek. Po hodině potulování jsem se vypravil na policejní stanici. Řekl jsem policistovi svůj příběh, on se otočil na své švýcarské kolegy, převyprávěl jim to ve francouzštině a celá stanice propukla v hurónský smích. Dal mi nějakou svačinu, cigarety a dopis pro kontrolora jízdenek. Když jsem dorazil do Mnichova, neměl jsem telefon, peníze a ani nejmenší tušení, kde jsem, tak jsem hodiny chodil kolem dokola do doby, než jsem poznal vlakovou stanici, na které jsme vystupovali, když jsme přijeli, klub, ve kterém jsme celý večer odstartovali a nakonec i ten podělanej hotel.

- Jordan z Anglie