Byli jsme u toho, když duchové z Google Street View ožívali v ulicích

Paolo Cirio přivádí duchy zpět k životu. Tedy přinejmenším je vytahuje z místa jejich věčného odpočinku v digitálním světě Google Street View a malbou je vrací zpátky do běžného trojrozměrného světa. Už od minulého roku tenhle umělec z Turína vytváří portréty chodců, obyvatel i dalších lidí, které zachytilo oko Googlu, když zrovna jejich auto projíždělo ulicemi a skenovalo si je do svých map. Takoví duchové dnes straší na ulicích v Londýně, Berlíně a v New Yorku.

Je to sice trochu jednoduché gesto, ale zároveň strašně chytré. Cirio si prochází Street View a hledá místa a lidi, kteří mu přijdou zajímaví, tak, aby je mohl umístit na nějaký objekt. Vytiskne si je na velký plakátový papír a pak toho navždycky rozmazaného a rozpixelovaného člověka umístí přesně tam, kde ho zmrazila služba Street View – tím se člověk stává opravdovým pouličním duchem. Když si pak obrázky porovnáte s realitou, mezi normální fotkou a tou ze Street View skoro nepoznáte rozdíl.

Jeho práce se zatím dostává nadšené odezvy od fanoušků konceptuálních projektů, ale zároveň vzbudila kontroverzi v místech, kde jsou lidé víc prudérní ohledně osobního soukromí. My tady ve Státech klidně vyměníme online bezpečnost za pohodlí.

Ciriovu práci jsem poprvé viděl minulý měsíc a rovnou jsem mu poslal email, abych se o ní dověděl víc. Úplnou náhodou se zrovna připravoval na další kolo svých intervencí do veřejného prostoru, konkrétně se chystal vdechnout život několika ulicím v New Yorku. Samozřejmě jsem se ho zeptal, jestli bych nemohl jít tagovat s ním. Nejdřív trochu váhal – jeho duchové jsou technicky to samé, jako graffiti, a to je pořád považované za vandalismus – ale nakonec souhlasil a už zanedlouho jsem tak mohl přihlížet tomu, jak vyvolává duchy na jedněch z nejrušnějších ulic Brooklynu.

Cirio v Brooklynu. Foto: Derek Mead

Setkali jsme se s Ciriem na jedné křižovatce ve Williamsburgu, nesl celou tašku se srolovanými duchy. Rozhodli jsme se, že si před akcí dáme drink – bylo ještě dost brzo a na ulicích bylo pořád moc lidí. V New Yorku se dneska postihuje i tam nejmíň škodlivá verze graffiti a výše trestu se určuje podle škodě způsobené na majetku – za škodu ve výši 250 dolarů ale můžete dostat třeba až 4 roky vězení. Takže abychom získali nějaký čas, usídlili jsme se na baru a povídali si o tom, jak se duchové ulic vyvíjeli, jaké jsou jejich důsledky a budoucnost.

Když se loni poprvé objevili, začali Ciriovi duchové plnit novinové články, blogy a vyvolali společenskou diskuzi, obzvlášť v Německu, kde právníci už od roku 2010 kritizují Google Street View kvůli ochraně osobního soukromí. Cirio dal do ulic Berlína první duchy těsně poté, co soud schválil rozhodnutí, aby Google opustil německé ulice. Rozpoutalo to tam debatu o soukromí v digitálním prostoru, říká mi.

„Nečekal jsem, že to bude tak dobrý nápad,“ komentuje situaci Cirio. „Lidi reagovali přehnaně, média reagovala přehnaně.“

Jedním z jeho záměrů už od počátku bylo, aby záznamy duchů v ulicích posloužily jako připomínka toho, že Google si navždycky naše digitální kamarády uloží online.

„Jsou to přízraky z Google archivu,“ říká. „Společnosti se data nechají navždycky, dokonce i po vaší smrti. A ještě je komerčně využijí.“ Cirio považuje duchy, které zvěčňuje na ulicích, za oběti – a vlastně i za opravdové duchy.

„Přicházejí k nám z minulosti,“ říká. „Jsou to duchové, obětí války informací v kyberprostoru, která probíhá mezi korporacemi shromažďujícími data a vládou. Jsou to svědci těchto akcí.“

Míříme s Ciriem k prvnímu spotu, kam nalepíme našeho ducha. Je to dočasná stěna z překližky postavená kolem staveniště na jinak opuštěné ulici. Už brzy tu vznikne bytová zástavba. Divím se tomu, jak je celý proces jednoduchý. Srolovaného ducha drží v podpaží, obhlídne si okolí a rozvine ho. Jakmile mu jen trochu připadá, že někdo jde kolem, mizí pryč.

Foto: Derek Mead

Přeměří si prostor a zkontroluje si na výtisku z map Google Street View, jestli má správného ducha. Jakmile se rozhodne, jak dát digitálnímu duchovi jeho reálné dvojče, namaže na druhou stranu lepidlem a ducha na místo vytapetuje.

Celý tenhle proces trvá jen několik minut, ale výsledek je ohromující. Rozpixelovaná digitální osoba, chlapík v džínové soupravě, který se zrovna díval do projíždějícího auta od Googlu, přetekl do reálného světa až děsivě jednoduše. Je to najednou něco, co nám připadá povědomé. Obrázky lidí zamrzlých na nějakém místě jsme viděli už asi milionkrát, ale ne takhle.

Foto: Derek Mead

Duch pravděpodobně bude strašit podstatně déle v databázích Googlu než přímo v ulici. Někdy ho odstraní hned druhý den, někdy to trvá celé dva nebo tři měsíce. Málokdy přežije delší dobu.

Jediná věc, které se však Cirio bojí, jsou lidí samotní, které nevědomky tapetuje na zdi. Zatím nedostal žádnou stížnost, naopak už má spoustu žádostí od lidí, co našli sami sebe na Street View, aby je pověsil na nějakou zeď.

„Dostávám spoustu dopisů od lidí, které říkají: ‚Vylep mě!‘“ říká. Místo toho ale radši oživuje náhodné a neznámé lidi, aby tím víc podpořil sdělení celého projektu. Dvojníci na Googlu vydrží mnohem delší dobu, takže pokud by někomu vadilo, že se najde ve skutečném světě, pak by měl mít nepříjemný pocit i z digitální kopie.

Od roku 2008 se Google snaží bojovat s problémy osobního soukromí tím, že rozmazává tváře lidí chycených na Street View. Nicméně Cirio říká, jak je vážně „super“, jak jsou tváře pořád dost čisté a zřetelné i přes vynaložené úsilí, aby nebyly.

Foto: Derek Mead

Duch číslo dva je mnohem lepší, možná je to můj osobní favorit celého večera. Je to žena zachycená při přecházení ulice, má na sobě sluneční brýle a sluchátka, nese nákupní tašku a rozhlíží se, jestli zrovna něco nejede. Vypadá úplně nevinně, je nedotčená možností toho, že by mohla být navěky otisknuta v digitálním světě, který většina z nás běžně sdílí.

Tentokrát v průběhu kolem prochází pár skupinek lidí a zpomalují, aby se podívali, co Cirio dělá. Nijak si jich nevšímá a pečlivě připravuje svého ducha. Ani ne za deset minut už je na stěně.

Foto: Derek Mead

Cirio už za sebou má nějakou historii jako digitální aktivista. Vymyslel třeba algoritmus, který mu automaticky klikal na reklamy na jeho osobním blogu. Celé to bylo součástí uměleckého projektu a šlo o to, aby mu klikající bot vydělal dost peněz, aby si mohl koupit podíl v Googlu. A jelikož už odmala fušoval do street artu a dělal v Itálii graffiti, projekt duchů ulic byl jeho přirozeným vývojem na poli digitálního umění.

Nesnaží se ani tak změnit nějaké zákony, říká mi, ale užívá si, když může ukazovat na to, jak špinavá je celá situace, kterou svou prací zkoumá.

„Je tam problém s autorským právem. Kdo ty snímky vlastní? Kdo vlastní tyhle duchy?“ ptá se.

Aby do toho dal víc satiry a možná taky, aby bylo všechno v pořádku, dává na svou práci logo Googlu.

Poslední duch od Googlu, který máme tuhle noc vzkřísit, je ze všech nejvíc riskantní. Míříme na Bedford Avenue uprostřed Williamsburgu, kde chce Cirio umístit malého ducha na rohu křižovatky. Na druhé straně ulice parkují dvě policejní auta a tak se jdeme podívat, jestli v nich někdo není. Policajti si šli dát falafel do bistra za rohem a pomalu se vrací ke svojí káře. Čekáme, až odjedou, a pak Cirio může začít.

Foto: Derek Mead

Dav s údivem sleduje, jak rozbaluje plakát, nabírá lepidlo a pak začne vylepovat hned vedle reklamy na Arcade Fire. Nikdo nic neříká, pár lidí vypadá překvapeně. A pak to přijde. Papír se stává součástí fyzického světa, duchem v pozadí.

Foto: Derek Mead

Nikdo nepoznává, co to je zač. A to je součást Ciriovy trochu ironické práce. Nikdo neví, o co jde, dokud se fotka nespáruje s originálem ze Street View. Až potom to má nějaký dopad. Poté se to začne šířit mezi blogery, aktivisty a reportéry, kteří tohle milují – můžou si totiž celou věc prohlížet online. Ale v reálném světě si jí nikdo nevšímá.

Ani samotný Google, očividně. Jeden z Ciriových starších duchů – náhodou zrovna taky z Bedfordu – byl zrovna na místě, když auto dokumentující ulice pro Street View projíždělo kolem. Teď je teda obraz ducha na Google Street View, je to duch na druhou.

„Google si bere obrázky sebe samého,“ komentuje to Cirio.

Projekt zatím nemá podle plánu končit a částečně ho podporuje Eyebeam, neziskové umělecké a technologické centrum, jehož byl Cirio donedávna členem. Jak mu přicházejí žádosti a duchové v ulicích začínají být populární, plánuje experiment dál rozšiřovat a expandovat s ním do nových prostorů.

Během následujícího víkendu Cirio chce udělat pár dalších intervencí a dát Brooklynu pár nových duchu.

Všechna svá díla pak přidává na mapu (tu od Googlu, přirozeně), aby lidé věděli, kde k intervenci do veřejného prostoru došlo, a mohli se na ni zajít podívat.

Další puntíky na mapě duchů by měly brzy přibýt v San Francisku a v Hong Kongu.

„Stává se z toho hra,“ říká. „Chci je vidět všude. Je to můj úděl, dobýt jimi celý svět.“

Náš večer s Ciriem končí, aniž by kohokoliv z nás zatkli – dochází nám to potom, jakmile policejní auto projíždí kolem rohu, kde jsme posledního ducha vylepili.

„Dobrý načasování,“ říká s úsměvem na tváři. „Ale radši odtud vypadněme.“

Rozcházíme se o pár ulic později. Vypadá unaveně, ale zároveň vzrušeně, adrenalin přispěl k uspokojení. I tak mu ale jeho nadšení ztlumí, když se zas začněme bavit o duchách samotných. Doufá, že jeho práce probudí v lidech zájem o problematiku a že si lidé uvědomí, jak jejich online profily využívají gigantické společnosti typu Google ke komerčním účelům. Lidé jim věří a svěřují část svojí identity. Google, ačkoliv nepřímo, vydělává peníze na jejich obrázcích a v průběhu celého procesu z nich vytváří duchy.

„Jsou to náhodné oběti,“ komentuje situaci. „Prostě absolutně náhodní lidé. Jenom tak se procházejí po ulici a zničehonic je sestřelí foťákem.“