10 věcí, na které jste se vždy chtěli zeptat HIV pozitivního člověka

Někdy v roce 2009 se Alex Sparrowhawk dal dohromady s chlápkem a, ve víru vášně, se rozhodli nepoužít kondom. O pár týdnů později mu začalo být špatně a začal kašlat až příliš dlouhou dobu. Zatímco první test na HIV se ukázal jako negativní, ten druhý ne. Dnes je jedním z předpokládaných 103 tisíc lidí v Británii, kteří žijí s HIV.

Pár let po své diagnóze Alex nechal své práce v pojišťovnictví, aby začal pracovat pro Terrence Higgins Trust v jejich online podpůrném fóru „Moje HIV". „Je hezké dělat něco, o čem víte, že může něco skutečně změnit a ne jen zaplatit složenky," řekl mi po telefonu, když jsem mu zavolal, abych se ho zeptal na pár otázek.

VICE: Jaké to je, v dnešní době, žít s HIV?

Alex Sparrowhawk: Zní to možná trochu divně, ale teď je nejspíš ta nejlepší doba zjistit, že jste nemocní. Léky se neustále zlepšují. Nedovolil jsem, aby mi to zabránilo pracovat a měl jsem velké štěstí, že mě lidé kolem mě tolik podporují.

Co je stále problémem, je to stigma, které kolem toho neustále je. Komentáře pod online články o HIV, například, jsou otřesné. Nebo někdy před rokem, když to prasklo na Charlieho Sheena, slýchával jsem o tom lidi mluvit v hospodách a pomýšlel jsem si: „Vůbec nevíte – nemáte tušení, co v dnešní době obnáší mít tenhle virus."

Jaká byla tvoje první reakce, když jsi to zjistil?

Když mi přišla zpráva, že mám přijít na kliniku několik dní po druhém testu, bylo mi jasné, že je něco špatně. Nechtěli by po vás, abyste přišli, kdyby vám nic nenašli. Tak jsem zavolal svému ex, který měl HIV a on tam šel se mnou. Když mi to řekli, měl jsem hrozně moc otázek typu: „Bude mi špatně?" „Budu muset přestat pracovat?" „Budu se moct někdy s někým znovu seznámit?" Doktor a můj přítel se mě snažili uklidnit, ale moc jsem s nimi nespolupracoval. I když jsem tam šel s tušením, že vím, co se stane, byl jsem pořád dost překvapený.

Máš teď někoho?

Tři měsíce potom, co jsem byl diagnostikován, jsem někoho potkal a byli jsme spolu šest a půl roku. Rozešli jsme se teďka v létě – kvůli tomu viru to ale nebylo. Ale je to šílené, protože jsem si po diagnóze myslel, že už nikdy nebudu moct s někým něco mít – pak jsem se dost rychle dal dohromady se svým ex.

Jak sděluješ lidem, se kterými randíš, že si nakažený?

Protože jsem potkal svého ex, nemusel jsem si projít mnoha těmito konverzacemi o svém stavu. Teď si říkám: „Jak na to přivést řeč, aby to nepůsobilo divně?" Nejde o to, že bych o tom nerad mluvil, spíš je to o tom, že to nemůžete jen tak, na potkání, s někým prohodit. Od rozchodu jsem se vyhýbal seznamovacím aplikacím, protože mám z nich tak trochu bolehlav. Možná bych přitahoval jen ignoranty. Mí kamarádi, kteří jsou taky HIV pozitivní, mi ukazovali ty děsy, které jim přišli na Grindru, například: „Nemáš tu co dělat, jen to rozšiřuješ!" Nevím, jestli mi to stojí za to.

Býváš paranoidní ohledně toho, že bys mohl někoho nakazit tak, jak bývají lidé, kteří HIV nemají?

Jsem s tím v pohodě – myslím, že dostatečně věřím vědě a výzkumu na to, že vím, že nejsem infekční. Nemám pocit, že bych někoho vystavoval riziku. Jakmile jste na pre-expoziční profylaxi a virus je na nezaznamenatelné hranici a už na ní byl po šest a více měsíců, riziko je zanedbatelné. Je úžasné, že jsme dosáhli bodu, kdy můžete zastavit přenášení jenom tím, že začnete lidi léčit.

Hádám správně, že bereš hodně léků? Pokud jo, jaké to je?

Beru jen jednu pilulku denně. Musím jí brát každý den, ale už se z toho stala každodenní rutina, jako čištění zubů. Někteří mi říkali, že je to pro ně těžké, protože po zbytek dne můžou zapomenout na to, že by byli pozitivní kvůli tomu, že ta chvíle je pro ně každodenní upomínkou toho, že mají HIV. Myslím, že je správné nedělat z toho vědu, takže jen tu svou každý večer spolknu společně s večeří a sklenicí vody.

Byl jsi někdy v práci diskriminován za to, že máš HIV?

Nejspíš jsem měl celkem štěstí. Nikdy jsem takové problémy v předchozí práci neměl a teď, vzhledem k tomu, že pracuju pro dobročinnou organizaci se zaměřením na HIV, je taky nemám. Sdělil jsem to všem na sociální síti a v mé práci v roce 2012, protože jsem chtěl být víc vidět při aktivismu a od lidí se mi nedostalo ničeho než podpory. Vysvětlil jsem, že jsem měl už tři roky HIV a během toho jsem se pochopitelně jako člověk nezměnil. Myslím, že kdyby se nějaký problém vyskytl, věděl bych, jak se s ním vypořádat a kde se poradit, aby se to nikomu jinému v budoucnosti nestalo.

Ovlivnil nějak tvůj stav tvůj výhled do budoucna?

Zkrátka si člověk musí vystačit s tím, co mu život nadělí a tak jsem to měl i s HIV. Myslím, že mě to udělalo sebevědomějším a silnějším a v dnešní době dělám věci, ke kterým bych se nejspíš nikdy nedotlačil, pokud bych nebyl diagnostikován. Nejspíš mě to motivovalo vyždímat ze života maximum, protože jím nechci plýtvat. I když jsem věděl, že neumřu a že budu zdravý, chtěl jsem si to za každou cenu užít.

Jak moc věříš v to, že vědci objeví úplný lék?

Nemyslím si, že bych potřeboval léčit. Beru jednu pilulku denně a to stačí na to, abych to nepřenášel dál, to je podle mě všechno léčení, které potřebuju. Každý to má samozřejmě jinak a možná, že až budu starší, budu cítit všechny možné příznaky a budu nad tím uvažovat jinak, ale myslím, že je potřeba uvažovat realisticky a léku se dočkáme až za desítky let.

Co si přeješ, aby se na představách lidí o HIV změnilo? Něco, čemu vůbec nerozumí?

Měli by vědět, že lidé, kteří berou své léky, nemohou virus přenášet na někoho jiného. Můžeme žít normální, zdravé životy a dělat všechno to, co dělají ostatní. A myslím, že se toho dá docílit jen tím být vidět a mluvit o tom – i když je to jen ve vašem okruhu přátel.