Klaunův památník

Každý rok se první únorovou neděli klauni z celého světa sejdou v kostele Nejsvětější Trojice v Dalstonu, aby si připomněli památku Josepha Grimaldiho. Grimaldi byl velice významný a vlivný klaun, který odešel na věčnost v roce 1837. Předtím, než zemřel, vymyslel hromady klaunských ptákovin. Myslím, že založil Klauní koncil (pokud něco takového existuje) a byl také prvním klaunem, který hasil oheň květinou, která stříkala vodu.

Protože mám rozvrácenou osobnost a jsem idiot, zapomněla jsem, že jsem o tomhle chtěla už dávno psát. Úplně jsem to vypustila z hlavy, dokud mi to znovu nepřipomněl můj spolubydlící. Bohužel jsem v té době byla už asi dvě hodiny u svého přítele a snažila se s ním opít.

Jen abyste měli představu o tom, jak moc jsme byli opilí, udělala jsem asi minutu předtím, než jsem vyrazila, fotku svýho přítele.

Prosila jsem každého, aby šel se mnou, protože si ani sama nedokážu objednat pizzu po telefonu, aniž bych nevyšilovala. Nikdo nešel, takže jsem se překonala a vyrazila sama do kostela Nejsvětější Trojice v Dalstonu.

Přišla jsem pozdě, takže jsem musela stát mimo dění, úplně vzadu. Když jsem se postavila na špičky, mohla jsem si vpředu povšimnout skupinky klaunů sedící v první řadě. Zbytek davu se skládal snad pouze z novinářů a nějakých hipíků. Myslím, že o tom byla zmínka v Time Out nebo v The Guadian nebo v podobných novinách.

Z motlitby jsem měla kulový, protože jsem se většinu času bála toho, co by asi tak řekla takhle jeptiška, kdyby zjistila, že jsem nalitá.

V jednu chvíli bylo pronášeno něco jako Klauní modlitba, která byla čtena na památku devítiklaunům, kteří zemřeli v posledním roce. Z toho jsem měla trochu slzy v očích.

As I stumble through this life,
help me to create more laughter than tears,
dispense more cheer than gloom,
spread more cheer than despair.

Never let me become so indifferent,
that I will fail to see the wonders in the eyes of a child,
or the twinkle in the eyes of the aged.

Never let me forget that my total effort is to cheer people,
make them happy, and forget momentarily,
all the unpleasantness in their lives.

And in my final moment,
may I hear You whisper:
“When you made My people smile,
you made Me smile.”

Po skončení bohoslužby se všichni přesunuli do vedlejší místnosti na představení.

Nevím, jak se to stalo, ale zabloudila jsem mezi kostelem a místností, kde se odehrávalo představení (i přesto, že se všichni pohybovali společně), až jsme se nakonec ocitla na kraji jeviště. Došlo mi, že tohle bylo přesně to pravé místo, odkud se dalo nádherně sledovat představení a navíc jsem se nemusela dohadovat s žádnými lidmi.

Vždy jsem si myslela, že lidé, kteří se bojí klaunů, jsou cáknutí, po pozornosti bažící kreténi, domnívající se, že David Hasselhoff je legrační, ale musím uznat, že někteří z těch chlápků na pódiu byli ZKURVENĚ DĚSIVÍ.

Myslela jsem si, že jsem byla vyděšená jenom proto, že jsem tak vysoká a byla jsem hodně blízko, ale při pohledu na tyhle fotky mi přelézá mráz po zádech. Mrkněte na toho chlapa. Kdo by na tom jeho ksichtu mohl najít něco jiného, než masivní šílenství. Měl potetovaný celý pazoury a navíc piercing v jazyku.

Dávej si pozor děvče! Stojí přímo za tebou!

Tak moc jsem se toho chlápka bála, že jsem se na něj musela několika lidí zeptat. Zjistila jsme, že jeho jméno je Rico. RICO! Neměl by se klaun jmenovat Bozo nebo Happy nebo něco podobného? Když mi někdo řekne jméno Rico, vybaví se mi nějaký profesionální wrestler  nebo nějaký hnusný násilník z vězení.

Tak tohle je Ricovo představení. Co to kurva má být? Jako vážně… Co to tam kurva dělá?

Na konci svého představení začal předvádět striptýz (to je jeho pásek na zemi). V tomto bodě někdo rychle přerušil hudbu a vyhodil ho z pódia.

Další věc, s níž jsem se těžko vypořádávala, bylo to, že tenhle příšerně nalitej chlápek byl jenom pár centimetrů od houfu křičících dětí. Všechno byl čím dál šílenější. Nakonec toho bylo na mě moc, takže jsem se zvedla a šla do prdele. Odpočívej v pokoji Grimaldi!