Článek původně vyšel na i-D.Jesús Madriñán vytvořil hybrid čehosi nepravděpodobného – fotí tradiční portréty, ale přenáší je do prostředí nočních klubů. Narozený ve Španělsku, Madriñán vyrůstal obklopený artefakty a obrazy klasického umění, protože jeho rodiče byli obchodníci se starožitnostmi. Později studoval výtvarné umění v Barceloně a Londýně. Na svých fotkách ukazuje noční kluby nejen jako místo pro party, ale i jako místo, kde je možné prostě jen tak být – což pro něj samotného bylo klíčové v době, kdy se snažil uchopit svoji identitu a nacházel útočiště v nočním životě.
Reklama
Madriñánovo improvizované mobilní pop-up studio nás přibližuje cizím lidem, kteří tráví noci v temných nočních klubech. Na jeho původní projekt „Good Night London“ (2011) navazoval projekt „Boas Noites“ (2013), kde fotografoval venkov španělské Galicie. Nyní Madriñán pracuje na sérii s názvem „Dopo Roma“ (Po Římě), kterou nechává ke svému závěru dospět přirozeně. Fotky v této sérii jsou foceny vždy před klubem a zachycují, jak noc přechází v rozbřesk. Madriñán nafotil většinu snímků během svého pobytu v Římě a zveřejnil je na fotografickém veletrhu Unseen Amsterdam na podzim 2016.
Přestože fotografoval tři série ve třech různých zemích (Velká Británie, Španělsko, Itálie), koncept, který je za těmito sety fotek, je stejný: poskytnout studii řeči těla a vnímání sebe sama běhěm noci strávené v klubu – ať už jde o vědomě nebo nevědomě vytvořené vnímání. Madriñán tímto otevřel možnost překlopit typické prostředí studia a portrétování mládeže autentickým způsobem.
**Odkud se vzal nápad pro původní projekt „Good night London“? Proč byl pro tebe, jako pro fotografa, noční život tolik atraktivní?
**Pro mě, pro gaye vyrůstajícího v represivním prostředí, byla noční scéna úkrytem i přesto, že jsem se tam nikdy necítil zcela pohodlně. Znamela naději, šanci někoho potkat, komfort být sám sebou. Ale přesto, na konci večera, každý den, ve mně zůstávalo něco jako frustrace. Cítíl jsem se k nočnímu životu silně přitahován, ale zároveň jsem nebyl schopen mu plně porozumět. Pamatuji si, jak jsem seděl v klubu sám, rozhlížel se kolem a cítil jsem se dojatý a inspirovaný. Obrázek všech těch lidí, kteří okolo mě tančili, to byl začátek všeho.
**Pro mě, pro gaye vyrůstajícího v represivním prostředí, byla noční scéna úkrytem i přesto, že jsem se tam nikdy necítil zcela pohodlně. Znamela naději, šanci někoho potkat, komfort být sám sebou. Ale přesto, na konci večera, každý den, ve mně zůstávalo něco jako frustrace. Cítíl jsem se k nočnímu životu silně přitahován, ale zároveň jsem nebyl schopen mu plně porozumět. Pamatuji si, jak jsem seděl v klubu sám, rozhlížel se kolem a cítil jsem se dojatý a inspirovaný. Obrázek všech těch lidí, kteří okolo mě tančili, to byl začátek všeho.
Reklama
**Jakým způsobem fotky v klubech děláš?
**Portrétové série jsem nafotil v několika nočních klubech, kam jsem dřív chodíval s přáteli. Přijde mi zajímavé, jak tato uměle vytvořená prostředí fungují; jsou klíčovým elementem k tomu, jak teenageři budují svoje identity. Častěji pracuji s velkoformátovým foťákem a uprostřed tanečního parketu vytvořím skutečné studio. Fotografie konvenčního studia jsou ale vytržené z kontextu. Tichost studia je nahrazena hlučným klubem, kde model improvizuje podle toho, jaký příběh chce zachytit. Jsou to pro mě vždy cizí lidí a to, jak se chovají před fotoaparátem je právě to, jak chtějí být viděni. Pro mě je portrétování intimní vztah mezi osobou, která má být zachycena, a čočkou, která tu je publikem.
**Portrétové série jsem nafotil v několika nočních klubech, kam jsem dřív chodíval s přáteli. Přijde mi zajímavé, jak tato uměle vytvořená prostředí fungují; jsou klíčovým elementem k tomu, jak teenageři budují svoje identity. Častěji pracuji s velkoformátovým foťákem a uprostřed tanečního parketu vytvořím skutečné studio. Fotografie konvenčního studia jsou ale vytržené z kontextu. Tichost studia je nahrazena hlučným klubem, kde model improvizuje podle toho, jaký příběh chce zachytit. Jsou to pro mě vždy cizí lidí a to, jak se chovají před fotoaparátem je právě to, jak chtějí být viděni. Pro mě je portrétování intimní vztah mezi osobou, která má být zachycena, a čočkou, která tu je publikem.
**Jak moc jiné je fotit portréty na veřejnosti a v úplném soukromí?
**To je součástí celé této hry. Moje práce spočívá v paradoxu, kdy zachycuji spontánnost života, ale používám k tomu spolehlivé techniky ze studia. To je ten rozpor – používat akurátní schopnosti a aplikovat je na nevyhnutelně chaotické situace. Určitá technika a určitý způsob nasvícení může změnit realitu. Hodí se k tomu slova Hiroshi Sugimota: „Jakkoliv je předmět falešným, jakmile ho vyfotíte, stává se skutečným.“ Já bych řekl přesný opak – nezáleží, jak reálná daná situace je, jakmile se vyfotí, je téměř umělá.
**To je součástí celé této hry. Moje práce spočívá v paradoxu, kdy zachycuji spontánnost života, ale používám k tomu spolehlivé techniky ze studia. To je ten rozpor – používat akurátní schopnosti a aplikovat je na nevyhnutelně chaotické situace. Určitá technika a určitý způsob nasvícení může změnit realitu. Hodí se k tomu slova Hiroshi Sugimota: „Jakkoliv je předmět falešným, jakmile ho vyfotíte, stává se skutečným.“ Já bych řekl přesný opak – nezáleží, jak reálná daná situace je, jakmile se vyfotí, je téměř umělá.
**Žil jsi v několika různých městech. Jak moc se liší přístup lidí k takovému focení?
**Je pravda, že lidi se chovají malinko jinak, podle toho, odkud pochází. Ale vždycky jsem pracoval jen v západních městech, kde se přístup lidí tolik neliší. Všem lidem, které fotím, dávám svoji vizitku, a co mi třeba přišlo zvláštní, bylo, že z VB ani ze Španělska mě později skoro nikdo nekontaktoval, že by chtěl vidět svůj portrét. Zato v Itálii mě o něj poprosili téměř všichni.
**Je pravda, že lidi se chovají malinko jinak, podle toho, odkud pochází. Ale vždycky jsem pracoval jen v západních městech, kde se přístup lidí tolik neliší. Všem lidem, které fotím, dávám svoji vizitku, a co mi třeba přišlo zvláštní, bylo, že z VB ani ze Španělska mě později skoro nikdo nekontaktoval, že by chtěl vidět svůj portrét. Zato v Itálii mě o něj poprosili téměř všichni.
Reklama
**Jaké fotografy a umělce obdivuješ?
**Miluju práci Felixe González-Torrese, líbí se mi Angela Strassheim, Alec Soth, Marlene Dumas, Nadav Kander, Nikolay Bakharev a Sophie Calle. Z malířů mě baví Emile Friant, Antonio Gisbert a Sánchez Cotán.
**Miluju práci Felixe González-Torrese, líbí se mi Angela Strassheim, Alec Soth, Marlene Dumas, Nadav Kander, Nikolay Bakharev a Sophie Calle. Z malířů mě baví Emile Friant, Antonio Gisbert a Sánchez Cotán.
**„Dopo Roma“ (Po Římě) je pokračováním tématu „Good Night London“ a „Boas Notias“, ale odehrává se venku, po party. Proč ta změna?
**Ano, „Dopo Roma“ zachycuje subjekty venku z klubů, když se party pomalu začínají rozpouštět. Chtěl jsem si tak nějak hrát s publikem, nehledat konkrétní odpovědi tím, že budu prezentovat subjekty za úsvitu. Skutečnost, že jsem pracoval v různých městech, odpovídá mému životu, protože jsem v cizích zemích musel žít, ale věřím, že tyto projekty spolu zároveň i spolupracují.
**Ano, „Dopo Roma“ zachycuje subjekty venku z klubů, když se party pomalu začínají rozpouštět. Chtěl jsem si tak nějak hrát s publikem, nehledat konkrétní odpovědi tím, že budu prezentovat subjekty za úsvitu. Skutečnost, že jsem pracoval v různých městech, odpovídá mému životu, protože jsem v cizích zemích musel žít, ale věřím, že tyto projekty spolu zároveň i spolupracují.
**V úvodu k „Boas Noitas“ popisuješ svoji práci jako zobrazení „neidealizované mládeže“. Můžeš to rozvinout?
**Z mojí strany, jak subjekty prezentuji, tam žádná idealizace není; je to ta skutečná hmatatelná mládež. Dávám mladým lidem možnost, aby se rozhodli, jak chtějí, aby byli vidění, takže ve skutečnosti jde možná o idealizaci z jejich strany.
**Z mojí strany, jak subjekty prezentuji, tam žádná idealizace není; je to ta skutečná hmatatelná mládež. Dávám mladým lidem možnost, aby se rozhodli, jak chtějí, aby byli vidění, takže ve skutečnosti jde možná o idealizaci z jejich strany.
**I v tvé komerční práci je portrét vždy v centru pozornosti. Proč je pro tebe tenhle formát tak významný?
**Zajímám se o lidi z antropologického hlediska a chápu portrét jako dokument s potenciálem podat svědectví o společnosti v dané době. V každém portrétu je velký prostor, jak věci přetlumočit. A kromě toho, ve všech portrétech, které dělám, vidím i sám sebe, takže mi pomáhají i chápat lépe sám sebe.
**Zajímám se o lidi z antropologického hlediska a chápu portrét jako dokument s potenciálem podat svědectví o společnosti v dané době. V každém portrétu je velký prostor, jak věci přetlumočit. A kromě toho, ve všech portrétech, které dělám, vidím i sám sebe, takže mi pomáhají i chápat lépe sám sebe.
jesusmadrinan.com