Dělala jsem kapitánku růžovýho stanoviště na The Color Run 2017

Když mi před dvěma týdny zavolala kamarádka Marie s nabídkou práce, kterou určitě nebudu chtít dělat, málem jsem omdlela radostí. Především proto, že jsem za tím okamžitě viděla článek. Prý jestli bych nechtěla dělat kapitánku barevnýho stanoviště na The Color Run 2017. Okamžitě jsem si zabrala růžovou a odpočítávala dny.

Běh proběhl minulou sobotu. Organizační tým se setkal už v pátek, aby zběžně probral vybavení, strategii a trasu. Největší briefing dostali barevní kapitáni od Marie ohledně toho, co mají přinést další den na snídani. Prosecco (zelená), ovoce a džus (modrá), kafe (oranžová) a sendviče s míchanými vajíčky (kapitánka růžovýho týmu si totiž pečlivě nastudovala instrukce a věděla, že dobrá nálada a aktivita jsou na prvním místě).

Po snídani s výhledem na Výstaviště jsme si přebrali vysílačky a středoškolský brigádníky. Ocitla jsem se skupinou osmnáctiletých kluků, kteří barvy házely už loni, a říkala si, jak to celý asi dám. Pokaždý, když dělám něco poprvý, jsem neskutečně nervózní. Řekla jsem si, že nejlepší asi bude nemachrovat a přiznat barvu – hahaha. Svěřila jsem se, že ten job dělám jen proto, že jsme s Marií kamarádky a že tak trochu vůbec netuším, co se po mě vlastně chce a co mám chtít já po nich. Taky jsem jim na rovinu řekla, že jsem růžový stanoviště bylo mojí podmínkou a ať se přes to přenesou. Všechno naštěstí vzali v pohodě.

Pak jsme se odebrali na místo, kde jsme měli za úkol postavit svou zastávku. I když mám jinak spíš tragickou prostorovou představivost, ukázalo se, že dát dohromady pár zábran s bannery a beach flagy a natáhnout mezi nima igelit nebude zase tak těžký, zvlášť, když na to máte nějakých pět hodin.

Celou komunikaci mezi stanovišti dost usnadňovaly vysílačky – já s ní pracovala vůbec poprvý. Bylo to tak skvělý, až jsem chvílema zapomínala na to, že vzdechy tipu „Lásko, půjdeme pak na párty?" „Kámo, nejvíc tě miluju." „Dáme za chvíli pivo? Topina!" slyší celá frekvence Race. Největšího vytížení dosáhla v momentě, kdy jsem měla chvilku času a šla mimo areál všem pro cigarety. Barevní kapitáni byli neuvěřitelně sehraní a vzorně hlásili, jakou krabičku jim mám přinést a kam ji má Marie, projíždějící celý den areál na kole, dovézt.

Dvě hodiny před startem jsme s klukama přesypali barevný prášek do barelů a vyslali spojku do Mekáče. Dobře zorganizovaný akce se poznají tak, že se půlhodiny před vypuknutím kopete do prdele. Přemýšlela jsem, co mám asi čekat – Marie vyprávěla, jak minulý rok několik lidí zkolabovalo, protože se váleli po zemi v barvě a ostatní běžci je pošlapali. Můj report do tý chvíle ještě postrádal vyvrcholení. Ujišťovala jsem se, že se určitě stane něco překvapivýho – a vlastně jo. Nestalo se totiž nic.

Růžová byla poslední barvou před cílem. Marie s předstihem do vysílačky hlásila, kde se desetitisícový dav lidí, kteří zaplatili sedm stovek za to, aby po nich středoškoláci házeli barvu, nachází. Jako první k nám přiběhli běžci, kteří běhají každou sobotu běh, co zrovna někdo zorganizoval a to, že na ně házíme barvy, je zjevně obtěžovalo. Pak chvilku nic a pak to přišlo. Nekonečný dav se selfie sticky, kteří si podél zábran stoupal do fronty, aby jim kluci nasypali prášek na hlavu. Představovala jsem si něco ve stylu náboženských orgií někde v Indii, ale místo toho připochodoval průvod s nerezovýma klackama držených v úhlu 45 stupňů a připomínal něco úplně jinýho. Moje představy o sobotní apokalypse byly zjevně až moc romantický.

Ve svym životě se snažím fungovat co nejmíň konzumně, a tak je pro mě každý podobná akce docela šok. Ocitla na místě, kde si deset tisíc lidí zaplatilo sedm stovek za to, aby se mohli vyfotit a natáčet při běhání v barvičkách a nechali za sebou obří ekologickou stopu. Zírala jsem na to a říkala si: aha, naše civilizace. Kolik takových akcí po celý západní polokouli probíhalo? Kolik jich takhle probíhá každý den?

Vzpomněla jsem si na historku mýho australskýho kamaráda, který si udělal výlet do Londýna, procházel si památky, a zrovna, když byl před Buckinghamským palácem, vjížděla dovnitř branou královna. Usmála se na něj a zamávala mu. Nechápal, co se děje, rozhlídnul se kolem sebe a zjistil, že skutečně mávala jen jemu a že si jí jako všiml jako jediný. Všichni ostatní totiž kolem trapčili se selfie sticky, zatímco jim unikalo to podstatný. Za hodinu a něco bylo po všem. Zaplakala jsem si do tý nekonečný hromady neřízenýho bordelu, co po nás zůstala. Růžovou barvu jsem měla i v uších.

Na druhou stranu: práce na takových akcích je skvělá. Neuvěřitelně se během pár hodin sehrajete lidma, který jste nikdy neviděli a třeba už neuvidíte, vytvoříte si vlastní řeč i humor. Po dvanácti hodinách na sluníčku jste neuvěřitelně krásně vyčerpaní. Bez toho byste si prostě nemohli dát sprchu svýho života. A vysílačky! Bože! Ty především. S Marií na je bereme na Ukrajinu, abychom na pololegálním technu vždycky našly u správnýho repráku. Takže topina.