Ožral jsem se a přelstil smrt při obřadním závodu koní v Guatemale

Každý rok mayští měšťané v Todos Santos v guatemalském Cuchumatánu pořádají lokální ekvivalent festivalu dožínek. Až na to, že to není průměrný dožínkový festival, ty obvykle nezahrnují opilé závody na koních, zatímco vesničané brečí, krvácí, zvrací a odpadají ožralí na ulicích. Obvykle nekončí vyhozenými rameny, zlomenými klíčními kostmi nebo ušlapáním lidí k smrti na závodní dráze. Ale tak to dělají v Todos Santos. Místní ženy říkají, že závodníkova smrt je dobrá pro úrodu v dalším roce.

Minulý říjen jsem letěl z New Yorku do Guatemaly, rozhodnutý to stihnout do Todos Santos včas na pití a závod s místními. Připravil jsem se na výlet absolvováním přesně jedné hodiny jízdy na koni v brooklynském Prospect parku.

Festival, lokálně známý jako Skach Koyl, vzpomíná na hrdinu z temných časů historie městečka. V raných letech 1500 se španělští dobyvatelé prohnali Guatemalou, na své cestě poráželi a zotročovali Maye. Dobyvatelé měli meče a drátěné košile, Mayové neměli ani kola ke kárkám. Umírali rychle pod jejich rukama, ale i působením nemocí dovezených ze Španěl.

Když se dobyvatelé konečně dostali do Todos Santos okolo roku 1525, plánovali udělat to, co s každým jiným mayským městečkem. Podle místní legendy se jakýsi udatný vesničan kolonialistům postavil. Ukradl jim jednoho z cenných koní a závodil s nimi v bahnitých ulicích, dokud ho nechytili a nezamordovali. 1. listopadu, každý rok od jeho smrti, vzdávají vesničané čest tomuhle bezejmennému zloději koní. Pijí a závodí a někdy i umřou. Umřou ale svobodně, stejně jako on.

Todos Santos, 8,000 stop v horách, leží jen 100 mil od Guatemala City. Výlet tam může trvat celý den, záleží na volbě přepravy. Lze si půjčit auto a dojet tam po svém, ale hodně štěstí při sledování dopravních značek… Moc jich není. Můžete zmařit hodiny hledáním cesty ulicemi Huehuetenanga, města na úpatí Cuchumataneských hor. Instrukce, jak se dostat skrz Huehue vypadají jako falešný videoherní cheat kód: doleva, dvakrát doprava, vlevo, vpravo a tak dále.

31. října, blízko předměstí Guatemala City, jsem zaplatil několik desítek quetzalů (méně než pět dolarů), abych se mohl vmáčknout v autobusu mířícím na sever, plném místních svírajících v klínech kuřata. Tyhle kuřecí autobusy, jak je místní nazývají, jsou vyžilé školní autobusy přivezené z USA s pastelovými pruhy, které zakrývají vybledlou žlutou karoserii. Vypadají jako něco, co by mohli řídit Merry Pranksters, kdyby se v půlce šedesátek Ken Kesey nevrátil z Mexika.

Kluk, kterýho jsem v Guatemala City potkal, mi poradil, ať koukám po autobusech s nejchromovějšími detaily na okrajích. Když si majitel může dovolit takovej lesk, říká kluk, nejspíš si může dovolit i funkční brzdy.

Autobus mě vzal jen do Huehue, protože posledních 16 mil serpentýn do Todos Santos je příliš nepřístupných a nebezpečných pro mnoho autobusových řidičů. Zamířil jsem dolů, abych si stopl dodávku, hodil řidičovi pár quetzalů a strávil posledních pár hodin kostrčí narážejíc o zrezivělé kamionové lůžko, přičemž jsem se pokoušel nedívat se na cestu z jedné strany lemovanou čtyřistastopovou propastí.

Byl jsem vypuštěn blízko centra města, které se skládá ze squatu, malovaných kamenných budov s plochými fasádami a skromným náměstím. Vesničané byli oblečení v těch samých jednoduchých outfitech. Muži v modrých a bílých košilích s vyšívanými límečky a červeně pruhovanými kalhotami, ženy v konzervativních tmavě modrých šatech. Malí kluci vykukovali z balkónů ve druhém patře, oblečení jako miniaturní verze mužů, šeptajích "buenas", když jsem procházel. Cítim jsem se jako transportovaný zpátky v čase do vzdálené minulosti Todos Santos vyhrazené mužům v botách z průmyslové výroby, nesoucí si plastové kelímky Quezaltecy, guatemalského třtinového alkoholu, který chutná jako zředěný moonshine.

V Todos Santos žije během roku okolo 3,000 lidí honěním dobytka, obstaráváním obchůdků, nebo pěstováním brambor a kafe a kukuřice na kopcích, ale populace bobtná právě během Skach Koylu. Zatímco někteří návštěvníci jsou z cizích zemí a jiných částí Guatemaly, většina z nich jsou muži, kteří vyrostli v Todos Santos a teď jim je 20 nebo 30, podporují svoje rodiny prací v USA. Jsou to také ti, co závodí, od té doby, co většina trvalých rezidentů je příliš chudých, než aby si mohli dovolit koně. Tihle expati drží tradici městečka při životě, jsou oporou při placení účtů za jídlo, alkohol a pronájem koní, přestože stráví většinu času prací pro americké dodavatele okolo Grand Rapids, Michiganu nebo Stocktonu v Kalifornii.

Dvacetiosmiletý Gildardo Ranferi Ramirez Mendoza jezdí od svých 14. Vrací se ze Stocktonu na festival každý rok a opravil mě, když jsem se ho zeptal, kdy se odstěhoval z Guatemaly.

"Já se neodstěhoval," říká. "Odešel jsem do Kalifornie abych vydělal nějaký peníze, ale moje kultura je Todos Santos."

Té noci se špinavé náměstíčko vedle domu Mendozových naplnilo lidmi, pitím a tancem k živé marimba kapele. Ostatní závodníci mě zatáhli do jejich tance, běhajíc vpřed a vzad, napodobujíc cval koně. Podávali mi nekonečné panáky Quezalteky. Hrdi na to, že se mnou mohou sdílet svou kulturu, mi řekli, že jsem dost odvážný s nimi závodit a "doufají, že nedojde k žádným nehodám nebo smrti." Taky mě upozornili, že smrt je dobrá pro sklizeň. Ty lidi mi to pořád zdůražňovali.

Další ráno, poté co jsem se propil nocí, jsme vyhodili náš záverečný panák a připravili se na závod. Místní mě oblékli do tradičního oděvu Todos Santos a doplnili můj outfit péřovým kloboukem, zavázaným pod bradou mašlí, abych ho za jízdy neztratil. Několik starších žen na nás plivalo plnými ústy alkoholu, mumlajíc požehnání při modlení se - pokud má někdo umřít, ať to není nikdo z jejich pokrevní linie. Seděl jsem na svém koni, přemýšlel o celodenní cestě do nejbližší nemocnice v tom vratkým autobuse a doufal, že to nebudu ani já.

Než jsem se dostal ke startovací čáře, závod už začal. Adrenalinem jsem trochu vystřízlivěl, ale místní pokračovali v podstrkování panáků, i když jsem byl už na koni. Pozoroval jsem závodníky v shlucích od pěti do osmi nahoře a dole roztažené na špinavé půlmílové cestě a diváky povzbuzující zpoza dřevěných plotů. Nebyl to tak moc závod, jako vytrvalostní test. Nikdo neměl přehled o tom, kdo se dostane na první konec dráhy jako první. Vítězem byl ten, kdo jako poslední spadl.

Někdo ze země šlehl mého koně do cvalu a já spadl. Dosáhl jsem druhé strany dráhy v několika vteřinách. "Sakra rychlý," křičel na mě jeden z jezdců a mával. Mrkl se a pokýval, protože jsem nemohl donutit svoje ruce pustit se sevření sedla a zamávat zpátky. Pak se můj kůň znovu rozeběhl.

Mávající jezdec a já jsme vydrželi bok po boku až do půlky dráhy, když on upadl. Vyhrával jsem, aspoň jsem si to myslel, než jsem si uvědomil, že ostatní jezdci zpomalili svoje koně, aby mohli zastavit. Můj běžel plnou rychlostí až k další čekací šarži jezdců a nezastavil dokud nedospěl k plotu, oddělujícímu skupinu od dráhy. Přeletěl jsem mu přes hlavu do davu a tvrdě přistál na balení špíny. Sedřel jsem si klouby skoro až na kost. Stará žena si prorazila cestu pozorovateli, chytla mě za ruku a polila mi rány láhví Quezalteky. Odkázala mě zpátky k mému koni. "Zasraně rychlý," řekl znovu jezdec, zírajíc na mě ze svého vrcholku. Vyšplhal jsem na koně k další etapě.

K večeru závody skončily. Nikdo neumřel, i když někteří dopadli hůř než já. K oslavě ukončení závodů v dalším roce někteří z mužů usekli hlavy živým kuřatům a odjeli zpátky do svých domů, lijíc krev po cestě. Marimba kapela znovu začala a zase jsme pili, než jsem úplně zapomněl na své zkrvavené ruce.

Východ slunce dalšího dne, 2. listopadu, přivítal den mrtvých v Todos Santos: finální maraton pití a tance. Naložili jsme marimbu do náklaďáku a dovezli je na hřbitov, abychom to oslavili mezi zesnulými příbuznými vesničanů.

Den mrtvých uctívá nejmilovanější blízké vesničanů. Nejen ty, kterým se nevyplatilo usedat do sedla nebo ty, kteří zahynuli, když přišli dobyvatlé. Skoro dvě třetiny obyvatel vesnice byly zabity v osmdesátých letech, když prezident Guatemaly zahájil tichou genocidu proti Mayům. Jeho jednotky zničily 440 mayských vesnic a zabily až 75 tisíc domorodých lidí. Když přišla armáda do Todos Santos v roce 1982, zůstalo po nich 2,000 mrtvých.

Vesničané z Todos Santos nesou bolest systematického porážení lidí. Dokonce i jejich každodenní oblečení zvěčňuje smrt. Červená na jejich kalhotech symbolizuje prolitou krev jejich předků, bílá a modrá jejich košilí zase duše na nebesích.

Vzpomínky na jejich nejmilovanější jsou zvlášť přítomné během Skach Koylu. V některých letech, když jezdec při závodu umře, zármutek je čerstvý. Ale po staletích vražd rukou dobyvatelů, umřít opilý a svobodný na koni nemusí být ta nejhorší věc. Aspoň to znamená dobrou úrodu v příštím roce.